Neděle 28. srpna 2016
Kapitola dvacátá
Už jen týden mi zbývá do konce mého pobytu
na Lofotech, do konce mé práce v Lofoten Links, ale také do příjezdu Míry
a našeho dlouho očekávaného začátku cestování po Norsku. Má drahá, zatím ještě
„světem a cestováním nepolíbená“ polovička, za mnou dorazí v sobotu 3. 9.
2016 a den na to mě čeká má poslední směna a po ní frčíme do města Svolvaer,
kde konečně započne naše STOPovací dobrodružství. Máme totiž v plánu
dostopovat z Lofot na nejsevernější mys Evropy Nordkapp a z něj do
Osla. Cestou máme v plánu navštívit mnoho dalších krásných míst, ale to
asi dost záleží na čase a situaci.
Čas se mi tady nezadržitelně krátí a já se
snažím ještě na poslední chvíli z mého pobytu vytřískat co nejvíc. Už jsem
tady téměř všechno viděla, a tak už jezdím spíše po doplňujících výletech. Před
několika dny jsem si zajela do Svolvaeru, jelikož jsem chtěla navštívit muzeum
2. světové války. Zeptala jsem se tedy šéfky Wenche, jestli si můžu půjčit auto
a dostala jsem Opela. Ehm, dá se říct, že je mi tohle devítimístné auto trochu
velké, nedá se mu polohovat sedadlo a celkově se mi v něm špatně sedí. Ale
jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej, a tak jsem jisté nepohodlnosti
spjaté s mou spíše „nížkou“ než výškou vyřešila dvěma dekami pod zadkem a
polštářkem za zády. Pomohlo to! V minulosti byly Lofoty hodně zasaženy
válkou a okupované Němci, a na tuto skutečnost odkazuje hodně míst. Zaparkovala
jsem Opela na velkém parkovišti před přístavem a vešla do muzea. Nejprve mě
překvapilo poměrně vysoké vstupné 80 NOK, ale už dlouho jsem chtěla muzeum
navštívit, a tak jsem částku zaplatila. Rozhodně této investice nelituji,
jelikož, jak jsem vzápětí zjistila, bylo totálně našťouchnuté všemi možnými
dobovými uniformami. Nikdy bych do sebe neřekla, že si vše budu s takovým
zájmem prohlížet. Uniformy zde nebyly pouze norské, ale i německé, anglické a
oděvy Laponců. Asi nejvíce mě tam ale zaujaly nacistické ozdoby na vánoční
stromeček nejen s hákovými kříži, ale také s podobiznou Adolfa
Hitlera. Bože, to museli být ale opravdoví magoři. Dokonce tam měli vystavené i
Hitlerovy obrazy, a světe drž se, nebily to pouze ty známé krajinky, ale „vůdce“
byl zřejmě i fanda Sněhurky a sedmi trpaslíků od Disneyho. Právě obrázky
trpaslíků „od Disneyho“ byly nalezeny v rámu za krajinkou a s jeho
podpisem. No a teď to ukazují na Lofotech, jako nepochopitelný úkaz.
Ve Svolvaeru jsem však nebyla naposledy.
Před pěti dny jsem měla opět den volna, a tak jsem se pustila do plánování
dalšího výletu. Rozhodla jsem se, že
bych se ráda podívala na nedaleký ostrov Skorva, kde se nachází hezký maják a továrna na porcování velrybího
masa. Auto jsem si půjčovat nechtěla, ale poprosila jsem německého kolegu Nica,
zda by mě mohl odvézt alespoň na most, kde zaujmu strategickou pozici pro
stopování. Pro jistotu jsem si s sebou vzala i krosnu se stanem a
spacákem, kdyby mi náhodou návrat nevyšel včas a já byla nucena někde přespat.
Doby půlnočního slunce už skončily a pochodovat někde v noci ve tmě se mi
moc nechtělo. Nico mě vyhodil za mostem, který spojuje náš ostrov Gimsoya
s ostrovem Austvagoya. Tam jsem si stoupla na super místo k silnici a
zvedla paleček. Na auto jsem nemusela čekat dlouho, a tak jsem o pět minut
později už seděla v pohodlném sedadle mých německých zachránců, kteří měli
namířeno do Svolvaeru stejně jako já. Cestou mi prozradili, že jedou na plavbu
lodí do nedalekého Trollfjordu, kde se dají pozorovat mořští orli. Nad tímto
výletem do Trollfjordu jsem už nějakou dobu také přemýšlela, ale nakonec jsem
si říkala, že je to hodně drahé – 700 NOK – a zas tak nutně tam nemusím. Moji
němečtí zachránci mi však tímto vnukli myšlenku, to přeci jen zkusit a ta mě
v hlavě hlodala. Před Svolvaerem je město Kabelvåg, kde se nachází druhá
největší dřevěná katedrála v Norsku. Tu jsem už před dvěma měsíci
navštívila společně s Kájou, Leou a Petrem na cestě ze Svolvaergejty, ale
jelikož katedrála stojí přímo u silnice, tak jsem na ni upozornila. Němci se na
ni chtěli jít podívat, a tak zaparkovali auto na parkovišti a já šla
s nimi dovnitř. Katedrála byla
otevřena a k mému překvapení tam nikdo nevybíral vstupné. Zanedlouho jsem
ale zjistila proč. Byl tam pohřeb. Rozpačitě jsme na sebe koukali a rozhodli
se, že to vzdáváme. No uznejte, aby tam pozůstalí plakali a my nadšeně jásali
nad krásou zdejší architektury… nebyl zrovna nejlepší nápad. A tak jsme zase
seděli v autě a pokračovali v cestě. Po několika minutách jsme
konečně dorazili do Svolvaeru a já měla asi 2 hodiny do odjezdu trajektu na
Skrovu. Zašla jsem si tedy do pár obchodů se sportovním vybavením, koupila
několik důležitých věcí a vydala se do centra města, kde se nachází informační
centrum. Stále sem si pohrávala s myšlenkou o plavbě do Trollfjordu a když
jsem vycházela z informačního centra, už jsem v ruce držela palubní
lístek za 700 NOK. No co, vydělané peníze na Lofotech si prostě musím řádně
užít. Beztak to bylo zajímavější než by byla bývala Skrova. Na náměstí jsem si
sedla na lavičku před molo společnosti „Trollfjord cruise“, s kterými jsem
měla za hodinu vyplout a poobědvala.
K molu připlula celkem malá loď, a já
jsem rychle zabrala strategické místo na přídi, kde byla pro turisty
přichystaná křesílka. Krosnu jsem si uložila do podpalubí a vyfasovala malou,
červenou asexuální kombinézku, do které jsem se po pás nasoukala. Loď vyplula,
já si otevřela ledovou kávu a spokojeně se kochala svým okolím. Byla zima,
sluníčko nesvítilo, ale alespoň nepršelo. Ledový vítr fučel stále silněji a já
byla šťastná za svou neprofouknutelnou bundu. Loď míjela malé ostrůvky a
mohutné hory, až jsme konečně vjeli do úžiny začínajícího Trollfjordu. Popravdě
jsem čekala něco monstrózního, ale před sebou jsem viděla malý roztomilý
fjordík s vodopádem a postavičkami trolů. Cestou zpět začala posádka krmit
racky pečivem, aby se jich tam slétlo co nejvíce a tím dosáhli pozornosti
mořských orlů. První orel na sebe nenechal dlouho čekat a už kroužil nad lodí.
Posádka proto vhodila do vzduchu rybu a on jí začal lovit. Orly ve volné
přírodě jsem viděla poprvé a byla to pro mě i spolucestující velké atrakce.
Takto jsme potkali cestou asi 7 orlů. Zpět jsem byla kolem páté a tak jsem
zavolala Ondrovi, který každý den jezdívá v tento čas do svolvaerského
přístavu pro turisty na projížďku na koních. Měla jsem štěstí, protože jedno
místo v autě měl, a tak jsem se s ním mohla pohodlně vrátit do
Lofoten Links.
No a teď už je neděle a mě čeká můj
poslední týden v práci. S Leou jsme nadšeně zjistily, že máme tři
dny, kdy můžeme společně podniknout nějaký výlet. Už hodně dlouho plánujeme
potápění, ale stále nám to časově nevycházelo, ale díky těmto směnám je to
konečně tady! Takže dámy a pánové, zítra s Leou a Ondrou konečně vyrážíme
do Ballstadu, kde se budeme poprvé v životě potápět. Nebude to ale
ledajaké potápění, bude to potápění ZA POLÁRNÍM KRUHEM!
