5. DEN - NORDKAPP

Čtvrtek 8. září 2016

Kapitola pátá II. - STOPOVÁNÍ

Bylo 7:00 a my se museli ze spacáků vykopat co nejdříve. Vůbec jsme netušili, kde se asi tak náš stan nachází, ale měli jsme dojem, že asi někde na parkovišti. Tak tohle byla zatím ta nejhorší a nejstudenější noc. Moc jsem toho nenaspala, jelikož mě neustále budil silný vítr, který mlátil se stanem ze strany na stranu. Dokonce profukoval i dovnitř stanu, což bylo opravdu moc nepříjemné. Byla mi zima, ale noc jsem naštěstí přežila.

Ze stanu jsem vylezla jako první a v šoku zjistila, že se nacházíme hned vedle toho návštěvnického centra. Včera večer jsme tak dlouho hledali místo, až jsme asi jen chodili v kruhu. Mlha se přes noc naštěstí rozpustila, a tak jsem viděla, že se nacházíme na vysokém útesu. Pak se nemůžu divit, že tolik fičelo. Ještě v areálu naštěstí nikdo nebyl, a tak jsme si rychle sbalili věci a stan a vydali se zpět ke globusu. Oblékli jsme si na sebe ty nejteplejší věci včetně rukavic a snažili se zahřát, ale marně. Sedli jsme si tedy na lavičky u globu a na plynové bombičce si uvařili vodu na čaj. Ten nás naštěstí trochu zahřál, ale během toho se opět přivalila mlha. Ta naštěstí nevydržela moc dlouho a my se mohli kochat krásným výhledem na Severní ledový oceán. Před námi byla už jen Arktida a za našimi zády úplně celá Evropa!

Byl úžasný pocit být na tomto místě, jak jsme ale věděli už dříve, tak toto je místo pouze turistické a abychom se dostali na opravdový nejsevernější mys, je nutné ujít ještě 18 km trek. Na tento výběžek jsme se dívali od sochy. Mírovi se nejdřív jít nechtělo, ale já byla pevně rozhodnutá, že pokud už jsme tady, jít tam musíme, aby nám náhodou pak někdo nemohl říct „Nojo, ale víte, že to není nejsevernější bod Evropy a na něj si musíte ještě šlápnout 9 km!“ A tak bylo rozhodnuto. Návštěvnické centrum se otevíralo v 10:00 a my si došli na toaletu na nějakou ranní hygienu, udělat si snídani a taky na internet. V rychlosti jsem opět vytvořila status na Facebooku a přidala fotky:

😍 !!! Jsme na NORDKAPPU !!! 😍

Dorazili jsme už včera večer, kdy se nám sem podařilo dostopovat v osm hodin. Přijeli jsme do mlhy, která by se dala krájet a téměř po hmatu našli tu slavnou sochu glóbusu připomínající golfový míček 😃 Najít místo na postavení stanu byla docela fuška, páč jsme viděli asi tak na 2 metry, a tak jsme to kempli přímo do areálu vedle muzea. Celou noc foukal silný a ledový vítr a jsme zmrzlí jak sobolí hovínka ❄ Ale JSME TADY a koukáme na Severní ledový oceán! 71° 10' 21 <3

No a dnes nás čeká trek na opravdový konec pevninské Evropy - mys Knivskjellodden 😊

Času nebylo nazbyt, koupili jsme si pár pohledů, obešli si ještě jednou globus, kde už bylo opravdu hodně turistů, a vydali se na cestu. Šli jsme po silnici asi 10 minut, když jsme zahlédli stádo sobů, kteří se pásli. Míra byl naprosto okouzlen a musel se na ně jít podívat zblízka a rozeběhl se za nimi do údolí. Byly zde dvě možnosti, buď sobi utečou, nebo se rozeběhnou proti němu. Dostala jsem však jasné instrukce, že kdyby se tak náhodou stalo a oni ho napadli, rozhodně to musím natočit! Naštěstí pro nás oba sobi utekli, ale i tak byl jako v sedmém nebi.

Vrátili jsme se na silnici a dalších 15 minut se nám nedařilo nikoho stopnout, až nám zastavil mladý pár z Ruska, který nás odvezl na parkoviště, kde trek na nejsevernější mys Knivskjellodden začíná. Muž nám popřál hodně štěstí, a upozornil, že je to dlouhá cesta, kterou on loni šel 7 hodin. Wow, to je hodně, ale ani to nás neodradilo. Chtěla jsem jít bez těžkých krosen, ale to mi bylo rozmluveno a tak jsme šli i s nimi. To bylo ale asi to nejhorší rozhodnutí našeho života. Vydali jsme se na cestu, která byla označena kamennými mohylami. Nojo, ale to bychom nebyli my, abychom nešli zase někudy, kudy se nemá a vydali se „zkratkou“. Naše zkratka vedla přes sobí bobky a bažiny a my se urychleně vrátili na stezku značenou. Jo, cesta na stezce byla rozhodně o dost lepší. Šli jsme po zvlněné krajině a přeskakovali kameny, potůčky a bahnitá ložiska. Bylo nádherné počasí. Sluníčko svítilo a díky neustálému pohybu jsem oblečena pouze do mikiny ani nezaregistrovala, že jsou pouze 3°C. Během 2 a půl měsíců na Lofotech jsem často chodila na různé treky a tento mi přišel jak procházka růžovou zahradou, bylo mi ale líto Míry, který na to ještě zvyklý nebyl. Já jsem ho stále někam popoháněla a on opravdu nemohl. Dělali jsme si sice přestávky, ale prostě pro někoho, kdo je zvyklý sedět v práci u počítače, je to obtížné. Já sama jsem myslela, že při svém prvním treku umřu a přitom nebyl vůbec náročný. Ale držel se.

Ještě než jsme se vydali na cestu, tak jsme na parkovišti viděli stát dvě auta, jedno bylo německé a to druhé české z Prahy. Co kilometr jsme tedy vyhlíželi naše krajany, ale nikde nikdo. Najednou jsme ale přeci jen zahlédli nějaké lidi se psem a jelikož jsme si do kroku pouštěli písničky na mobilu, tak jsem navolila nějaké české, jestli se chytnou. A nechytli. Byli to ti Němci. Pokračovali jsme dál a už nás oba začínaly docela bolet nohy a začali být  unavení. Sedli jsme si tedy na několik minut na kameny a sundali si boty. Taky jsme nechali předběhnout mladý pár, který nás už nějakou dobu doháněl. No taky jakpak by ne, když šli jen tak na lehko s batůžkem. Nesměli jsme se rozsedět a i přes absolutní nechuť cokoliv dělat, jsme si opět nasadili boty a pokračovali v cestě. Měli jsme před sebou strmý sestup po kamenité cestě a dole konečně potkali Pražáky. Prohodili jsme společně několik slov a byli upozorněni, že na konec je to ještě tak 45 minut. A jéje, tak to máme ještě co dělat… Stezka skončila a my vůbec netušili kudy jít. Na hladké šikmé skále už žádné značení  nebylo a bylo obtížné najít cestu. Naštěstí tam čas od času byly všlapané černé cestičky, které nám ukázaly směr. Dohnali jsme mladý pár a ve chvíli, kdy jsme řešili sestup přes vysoké kameny, na nás kluk promluvil česky. Tak to je paráda, z osmi lidí na tomto mysu je 5 Čechů! Jeho přítelkyně je Rakušanka a on tam také žije. Šli jsme tedy už společně a konečně na mys došli.

Udělali jsme si půl hodinovou přestávku, sedli si na karimatku, podepsali se do knížky, že jsme na mys došli a nasvačili se. Měli jsme pouze suchary a tajně záviděli našim přátelům toasty s nutelou. Teď bychom za čokoládu dali cokoliv! Také jsme si stýskali po točené kofole, ale tu ještě dlouho neuvidíme. Sluníčko stále svítilo a my se kochali krásnými výhledy. Pozorovali jsme také dlouhý prst Nordkappu, na kterém jsme byli ráno a pochopitelně se museli vyfotit s Českou vlajkou. Focení s vlajkou se líbilo i našemu společníkovi, a tak jsme ho s ní také vyfotili. 

Byly čtyři hodiny odpoledne a my měli před sebou ještě nějaké čtyři hodiny chůze. Nahodili jsme si krosny na záda a vyrazili zpět na parkoviště. Zpáteční cesta byla mnohem namáhavější. Co chvíli jsme se zastavovali, ale moc dobře jsme věděli, že se nesmíme rozsedět, jinak bychom už nevstali. Krosny nás stahovaly k zemi a my byli stále více a více unavení. Svou únavu jsem však pocítila až po dvou hodinách téměř nepřetržité chůze, kdy mi noha uklouzla po kameni a já upadla. Ach Bože, kdybych jen upadla, ale bohužel mě k zemi přišpendlila těžká krosna a přirazila hlavu na ostrý kámen.

Čas se mi jakoby zastavil a já se z  šoku chvilku vzpamatovávala. Při pádu jsem se snažila krosnu zbrzdit, ale gravitace byla silnější. Jen mlčky jsem ležela na zemi a přemýšlela, zda nemám náhodou od nárazu otřes mozku. Ten jsem však prodělala již dvakrát a tak vím, že jsem ho naštěstí neměla. Neuvěřitelně mě však bolelo místo mezi levým spánkem a okem. Asi můžu mluvit o štěstí, že jsem neupadla na ostrou hranu kamene a nevypíchla si třeba oko. Pak se čas vrátil do normálu a já slyšela, jak na mě z dálky křičí Míra a běží ke mně. Byl neuvěřitelně vyčerpaný a v očích měl strach. Na prvních několik zavolání jsem nereagovala a on se bál nejhoršího. Nemohla jsem se hýbat, a tak mi pomohl rozepnout přezky a dostat mě na nohy. Už teď vím, jak se cítí otočená želvička. Rozdíl mezi mnou a želvičkou byl ale takový, že ona jistě neměla monokl na oku.

Rychle jsem se oprášila a trochu si odpočinula. Teď už jsem se opravdu bála o nás oba. Vyčerpání by se nám totiž nemuselo vůbec vyplatit. Teď už jsme stavěli o něco častěji, ale délku přestávek jsme prodlužovat nesměli. Naši společníci nám už dávno zmizeli z obzoru a teď už jsme tam byli jen my sami. Ostražitě jsem zkoumala každý kámen, na který jsem šlápla a už byla dost zoufalá. Nemohli jsme se nikterak loudat, jelikož by nás tma brzy dostihla. Nevěděli jsme, kdy konečně dorazíme k parkovišti, jelikož stezka vypadala stále stejně. A pak to přišlo, parkoviště bylo přímo před námi a začínalo se už docela stmívat.

Plni vděku jsme se svalili u výjezdu z parkoviště na silnici a rozplácli se tam jako dvě mrtvolky. Asi 10 minut jsme takto hybernovali, až nám začala být pořádná zima. Byli jsme úplně promočení od potu a studený vítr také dělal své. Byla jsem úplně zoufalá, jelikož představa, že budeme tuto noc spát ve stanu v této zimě pro nás oba byla dost nepředstavitelná. Zaslechli jsme zvuk přijíždějícího auta, a když jsme zvedli palce k nebi, auto zastavilo. Tak takhle šťastná jsem nebyla už hodně dlouho. Z auta vyskočil mladý kluk, dívka a starší muž. Pomohli nám narvat krosny do kufru a uskromnili se. Po chvilce jsme zjistili, že jsou to také stopaři, kteří jsou na cestě už tři měsíc. A co víc, oni nejenže stopují, ale hlavně večer co večer obcházejí domy a ptají se, zda by u lidí nemohli přespat. Prý jim nikdy nikdo neřekl ne. Základem je však hezky a slušně poprosit a upozornit na skutečnost, že jsou to pouze studenti, kteří si chtějí splnit sen a procestovat svět. Muž za volantem byl jejich poslední hostitel z Alty a rozhodl se, že se také vždycky chtěl podívat na Nordkapp a tak je vezme na výlet.

Celou cestu jsem se třásla zimou. Byla jsem úplně prochladlá a studená jak led. V této prekérní situaci mi moc nepomáhala skutečnost, že mé oblečení je úplně mokré. Topení topilo o sto šest, ale ani tak mi to nikterak nepomohlo. Mladá Francouzka mi po několika minutách vzdoru vnutila svůj huňatý svetr a snažila se mi ohřát ruce z bodu mrazu na alespoň trochu přijatelnou teplotu. To se jí však nepovedlo a já se už bála, že onemocním. I tak jsem se snažila svou zoufalost skrývat a povídat si s našimi spolucestujícími. Nor toho moc nenapovídal, ale zato Francouzka s Němcem byli dost upovídaní. Stále dokolečka nám vyprávěli, jak nás viděli na silnici a naléhali na Nora, aby nás také nabral do auta a on zastavil. Také povídali o svých cestovatelských zážitcích a klepání na dveře u domů.

Jejich příběh mi přišel úžasný a bylo opravdu zajímavé se dozvědět o dalších možnostech „lowcost“ cestování. Po asi hodině cesty Nor zastavil na cigaretovou pauzu, kam se k němu přidal i mladý Němec. Když se vrátili zpět do auta, tak nám s Mírou jen oznámili, že už máme ubytování a budeme spát u Nora v domě. Byl to pro nás trochu šok, ale v žádném případě nepříjemný! Ach Bože díky, naše modlitby byly vyslyšeny a dnes nebudeme spát na ledové zemi. Popravdě jsem si ani trochu nedokázala představit, že budu dnes spát ve stanu bez sprchy, bez jídla, bez tepla…  A bylo to tady – záchrana!

Už s trochu lepší náladou jsem seděla v pohodlném sedadle auta a kolem půlnoci jsme konečně byli na místě. Vyložili jsme si krosny z auta a vešli do velkého domu. Muž žil v domě sám a hned nám ukázal nás vlastní pokojíček. Tybrďo, nám by stačilo si lehnout i někam na rohožku, ale tohle byl pro nás luxus jak z 5* hotelu! Dostali jsme postýlku, peřinky a topení. Poprosila jsem muže, zda se můžu jít vysprchovat, jelikož jsem byla mrtvolně studená a on kývnul. Připadala jsem si jako v ráji. Teplo, teplo, teplo! Po horké sprše, jsem konečně dostala zdravější barvu a přidala se k ostatním do kuchyně. Tam už Němec míchal směs na palačinky a my si uvařili těstoviny s kečupem. Povídali jsme si a Němec byl absolutně nadšený, jelikož zná naší českou písničku „Jóžin z bážin“ a moc ho zajímalo o čem to vlastně je. No tak nevím, jestli jde nějak srozumitelně pro cizince přeložit text této komické písničky. Nepochopil to… ani že je to pouze jako vtip nechápal, proč má píseň tak divný text. To už byla směs hotová a začal smažit palačinky. Než byly usmažené, Nor nám ukazoval fotoalba s rodinnými fotkami a také vzpomínky ze studentských let, kdy byl se školou na Sibiři. Palačinky byly hotové a všichni jsme se do nich s chutí pustili. Spokojeně jsme nad touto sladkou dobrotou s jahodovou marmeládou pomlaskávali. Povídali jsme si až do dvou do rána a pak se konečně vydali na kutě do vyhřáté postýlky!

4. DEN - Z Alty na NORDKAPP

Středa 7. září 2016

Kapitola čtvrtá II. - STOPOVÁNÍ

Už zase zvonil ten protivnej budík a mě se tak moc nechtělo vstávat. Ve spacáku bylo teploučko, ale nedalo se nic dělat. Byl před námi další den a další dobrodružství. Dnes jsme se měli dostat konečně do našeho prvního vytyčeného cíle, a to na Nordkapp! Že se tam dostaneme jsme věděli, jelikož jsme se rozhodli pro malý podvod a naplánovali jízdu autobusem z Alty. Dnes je totiž den, kdy bych správně měla být v Praze a jít se přihlásit na vejšku. To by však znamenalo vrátit se do Čech dříve a neprožít tak snad zatím největší dobrodružství mého života!

A tak jsem ještě před odjezdem do Norska vytvořila plnou moc pro mou maminku a postoupila tuto povinnost jí. No a jelikož tento den byl právě dnes, bylo nutné zůstat na příjmu. Kdybychom stopovali, tak bych nemohla zvedat telefony, jelikož bych si musela s řidiči povídat a na Nordkapp to z Alty je 230 km. A tak jsme si dali na čas, sbalili se, uvařili snídaňový oběd v podobě těstovin a já se vydala najít stabilnější internet. Ten jsem našla na recepci kempu a rychle napsala příspěvek na Facebook přidala několik fotek.

🚗 Včera jsme překonali dalších 300 km z Tromsa do Alty 🚗
Stačilo nám si stopnout 2 osobní auta, jet 2 trajekty a nakonec nás nabral kamioňák s kterým jsme v autě strávili 6 hodin 😃 Člověk by řekl, že za 6 společnývh hodin se toho o sobě navzájem hodně dozvíme, ale celkem jsme společně prohodili asi tak 10 vět a cestou poslouchali elekro-dance music, přičemž nám z toho začalo pomalu hrrabat a měli jsme dojem, že se z nás brzy stanou masový vrazi 😃 Z kamioňáka se naštěstí vrahnevyklubal, ale nabídl nám, že nás svede do campingu..to obnašelo hodinu a půl jízdy po městě Alta, rozvážku zboží po supermarketech. Následně jsme s ním odjeli na terimál pro kamiony, on nám strčil do ruky klíčky od svého osobního auta se slovy ,, to černé auto vzadu je moje, dejte si tam věci, já zatím zaparkuju" :-O 😃 Tak jsme stáli v deset večer někde v Altě s klíčky od cizího auta a nevěřícně vrtěli hlavou 😃 Koruno tomu ale nakonec nasadilo přistávající letadlo asi 100 m od nás 😃 Máme dojem, že už nás po této zkušenosti nemůže nic překvapit!!! 😃

A jdeme prozkoumat Altu, která je na seznamu UNESCO 😍

Už bylo po 10 dopoledne a náš přítel už odjel. On se totiž ani nezeptal, jestli chceme odjet, ale prostě s tím počítal, ale čas na možnost vzdoru nám nedal. No stejně jsme ho ani nepotkali a poděkovali jsme mu několikrát včera.

Hodili jsme si krosny na záda a vyrazili na cestu. Tak nějak matně jsem si pamatovala, kudy jsme to včera vlastně přijeli a odbočili u brány kempu doprava. Asi za 5 minut jsme dorazili k hlavní silnici vedoucí do Alty a zvedli palečky. K našemu překvapení nám zastavilo hned první auto plné polských chapíků, kteří nám pomohli s krosnami a uskromili se. Projížděli jsme městem a já nevěděla, jestli už jsme v Alte nebo ne, a tak jsem se po několika minutách vnitřního dilematu zeptala, zda už jsme v Alte. Kladná odpověď mě trochu rozladila, protože jsme měli v plánu navštívit pravěké skalní rytiny, ale ty se nacházely přesně na opačné straně a kdybych sledovala cestu, nemuseli jsme se dostat tak daleko. No nic, chlapíkům jsme moc poděkovali a pokračovali opačným směrem. Marně jsme se snažili stopnout jakékoliv auto a vůbec netušili, jak daleko rytiny můžou být. No ono totiž pokaždé, když jsme potkali nějakého chodce a zeptali se na cestu, tak nám řekl, že je to tak 500 m a to hned za kopcem.

Trochu trapně-vtipná situace se nám ale stala, když jsme stáli u silnice a snažili si kohokoliv stopnout a v dálce jsme viděli bílý kamion, podobný tomu, v kterém jsme včera jeli. Dělali jsme si legraci z toho, že by bylo vtipné, kdybychom opět potkali našeho kamioňáka a fakt že jo! Cítili jsme se dost trapně, jelikož jsme se s ním vlastně nerozloučili a i on nás zřejmě poznal. No tak nic… Na doporučení chodců o krátké vzdálenosti rytin jsme ušli asi 5 km, nikoho si nestopli, ale byli jsme konečně tam. Vstoupili jsme do velké budovy muzea a zakoupili vstupenky. Jako vždy mi naštěstí prošla studentská sleva, ačkoliv jsem s sebou ISIC kartu neměla. Dostali jsme několik letáčků a průvodců s popisem rytin a vyšli z muzea zadním vchodem, kde začínaly turistické stezky. Venku to hrálo všemi podzimními barvami a bylo celkem teplíčko, tedy na Norské poměry. Zanedlouho jsme po dřevěném mole došli k první skalce s téměř neviditelnými rytinami. Byla tam vyobrazená různá zvířátka. Molo pokračovalo dál a to už jsme došli konečně ke skalkám, kde byly rytiny zrestaurovány, a nabarveny na červeno. Tady už nebyla pouze zvířátka, ale také lidé, žebříky a další. Byla to paráda, když si představíte, že to tam vyryli Sámové v pravěku. Projít celou trasu nám zabralo asi hodinu a půl. Někdy bylo opravdu těžké popisované rytiny v průvodci vůbec najít, ale pak jsme zjistili, že jsou vidět pouze z určitého úhlu. Nejvíce se nám však líbilo vyobrazení vikinských lodí s lidmi.

Po návratu ze stezky jsme se ještě zastavili v muzeu, já naťukala další status na Facebook a museli jsme se opět vydat na cestu, abychom stihli autobus. Hned před muzeem nám naštěstí zastavil mladý Nor, který se vracel z celonočního lovu ryb. Tato skutečnost zaujala především Míru, jelikož je jeho snad největším přáním v Norsku jít na ryby. Bohužel si ale nepřivezl prut, a tak nevím, jak se nám během pobytu podaří toto přání splnit. Nor nás odvezl až na autobusové nádraží, odkud nám jel autobus na Nordkapp. Zašli jsme do informačního centra na autobusáku a zjistili, že nám autobus odjíždí za hodinu a půl. Super, to znamenalo, že si ještě můžeme jít v klidu nakoupit nějaké jídlo. Nakoupili jsme si nějaké bagety, šunku, sýr a oblíbenou ledovou kávu. Ještě nám zbyl čas, a tak jsme se ještě zašli podívat do místní moderní katedrály, která vypadala jako vrtulka. 

Autobus přijel chvilku po našem návratu a my si dolů uložili těžké krosny, koupili si jízdenky a posadili se do pohodlných sedadel. Během chvilky jsem zjistila, že nemám mobil. Sakra, to byl průšvih. Míra se mě marně snažil prozvánět ale mobil nikde. Prozváněl mě stále dokola, jelikož mám někdy vypnuté zvuky a mobil mi pouze vibruje. Začínala jsem být stále zoufalejší a zoufalejší. Autobus se rozjel a já ho stále neměla, Míra mě tedy znovu prozvonil a najednou jsem zaslechla mnou dobře známý zvuk vyzváněcí melodie. Mobil jsem si nechala v krosně v dolní části autobusu. Nevěděla jsem, co mám děla, jelikož jsem mobil opravdu potřebovala při spojení s mamkou. Naštěstí ale za několik minut autobus zastavil na další zastávce, já vyběhla ven a mobil si vzala. Juchů! Mezitím už jsme svým zoufalstvím naštvala Míru a nebavili jsme se spolu. Takto jsme se spolu nebavili asi hodinu a půl, a až když jsme začali potkávat kolem silnice pasoucí se soby, se to zlomilo. Když já jsem prostě strašně tvrdohlavý býk a on moc hrdý lev a někdy to prostě máme spolu těžké. Během cesty jsme museli přestoupit na jiný autobus a mě volala maminka, že už je ve škole vše vyřízené. Dvě hodiny utekly jako nic a už jsme stáli na zastávce v městečku Honningsvag.

Na Nordkapp jsme to měli ještě 34 km a bylo šest večer. Vydali jsme se směrem Nordkapp a doufali, že tam ještě pojede nějaké auto. Vypadalo to, že jsme se právě ocitli na úplném konci světa. Nikdo nic a nikdo. Došli jsme na konec městečka, kde byla křižovatka a my pokračovali dle směrovek Nordkapp po silnici E69. Příroda byla úplně holá, nikde žádný strom, jen šurty. Vlastně mi to tam hodně připomínalo Island, jen barva skal nebyla černá, ale spíše šedožlutá. Marně jsme se snažili stopnout 3 auta, která kolem nás během půl hodiny projela, a začali se pomalu rozhlížet po místě na postavení stanu. Teda alespoň já - Míra totiž o silnice objevil nějaké obrovské kotouče s kabelalma a fascinovaně kolem nich, jakožto elektrikář skákal. Čtvrté auto už nám konečně zastavilo a nás přivítal mladý pár z Německa. Díky bohu, už jsme seděli v autě, ale pár bohužel jel pouze do kempu, vzdáleného od tohoto místa asi 20 km. Cestou se nás snažili přemlouvat, ať jedeme do kempu s nimi, ale my se rozhodli, že budeme pokračovat dál. Vysadili nás tedy na křižovatce a mezitím co oni pokračovali rovně, my odbočili doleva.

Tak jestli jsme si mysleli, že jsme předtím byli na konci světa, tak tohle to bylo ale určitě. Kolem dokola nic. Jen my a holá kamenitá krajina. Nevěděli jsme, zda má cenu pokračovat nebo se přeci jen vydat cestou ke kempu. Míra byl jednoznačně pro kemp, ale přeci jen jsme se koupali včera a tudíž nebyl ani důvod kemp vyhledávat. Nakonec jsme se domluvili, že to ještě zkusíme. Než jsme se rozešli, zahlédli jsme auto, které jelo po silnici po které jsme přijeli a auto najednou odbočilo naším směrem. No paráda! S očekáváním jsme vystrčili palce a naší českou vlajku a auto zastavilo. Byli jsme naprosto nadšení a zároveň překvapení! Stopli jsme si dva mladé norské učitele, kteří jeli právě na Nordkapp! Tak to byla paráda. Zítra prý připravují pro své třídy nějakou poznávací stezku a vše si chtějí ještě dnes připravit. Čím více jsme se však blížili k mysu, tím byla hustší a hustší mlha. Nakonec byla jak z Rákosníčka, že by se dala krájet a my neviděli vůbec nic.

Přijeli jsme na místo, vzali si naše krosny z kufru auta, kam jsme si je předtím uložili, poděkovali a vydali se i přes nulovou viditelnost hledat slavnou železnou zeměkouli, označující nejsevernější mys pevninské Evropy Nordkapp 71°10´21. Bylo teprve půl osmé a já skákala radostí, že jsme to dokázali a jsme tam!

Najít globus bylo opravdu obtížné, jelikož jsme vůbec netušili kde jsme, a kudy máme jít, ale dopadlo to dobře a před námi se objevil velký černý obrys. „To musí být ono!“ výskala jsem radostí a k obrysu se rozeběhla. A taky že bylo. Nadšeně jsem běhala kolem dokola a fotila. S Mírou jsme si vytvořili několik společných fotek a vydali se hledat vhodné místo na spaní. Bohužel nebylo vidět na krok, a tak jsme poodešli co nejdále od návštěvnického centra, které brzy zmizelo v husté mlze a snažili se najít alespoň trochu mechem vypolstrované místo na postavení stanu. Našli jsme jedno, ale to se Mírovi zas tak moc nezamlouvalo, a tak mě tam nechal a šel hledat jiné. Okamžitě mi zmizel a já jen čekala, kdy a odkud se asi tak ozve. Ozval se asi za 5 minut, že je tam úžasné místo a ať se na něj jdu také podívat. Byla jsem chvilku proti, páč jsem se bála, že pokud místo s krosnami opustíme, už ho nenajdeme, ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Nejen, že místo nové už nenašel, ale už jsme samozřejmě nenašli ani místo původní. Trvalo nám 15 minut, než jsme naše věci našli. Byli jsme na místě a už jsme se radši nikam nevzdalovali. Začalo se stmívat, takže už nás neobklopovala mlha bílá, ale šedá. Postavili jsme stan, naházeli si dovnitř věci a zavrtali jsme se do spacáků. No co si budeme povídat, ačkoliv je 7. září, je venku neuvěřitelná klendra. Ještě jsme zavolali našim starostlivým rodičům, že jsme to dokázali a jsme v prvním bodě a zítra už se vydáváme na cestu, podle níž máme pojmenovanou cestu NORSKO: STOPEM OD SEVERU K JIHU!