4. DEN - Z Alty na NORDKAPP

Středa 7. září 2016

Kapitola čtvrtá II. - STOPOVÁNÍ

Už zase zvonil ten protivnej budík a mě se tak moc nechtělo vstávat. Ve spacáku bylo teploučko, ale nedalo se nic dělat. Byl před námi další den a další dobrodružství. Dnes jsme se měli dostat konečně do našeho prvního vytyčeného cíle, a to na Nordkapp! Že se tam dostaneme jsme věděli, jelikož jsme se rozhodli pro malý podvod a naplánovali jízdu autobusem z Alty. Dnes je totiž den, kdy bych správně měla být v Praze a jít se přihlásit na vejšku. To by však znamenalo vrátit se do Čech dříve a neprožít tak snad zatím největší dobrodružství mého života!

A tak jsem ještě před odjezdem do Norska vytvořila plnou moc pro mou maminku a postoupila tuto povinnost jí. No a jelikož tento den byl právě dnes, bylo nutné zůstat na příjmu. Kdybychom stopovali, tak bych nemohla zvedat telefony, jelikož bych si musela s řidiči povídat a na Nordkapp to z Alty je 230 km. A tak jsme si dali na čas, sbalili se, uvařili snídaňový oběd v podobě těstovin a já se vydala najít stabilnější internet. Ten jsem našla na recepci kempu a rychle napsala příspěvek na Facebook přidala několik fotek.

🚗 Včera jsme překonali dalších 300 km z Tromsa do Alty 🚗
Stačilo nám si stopnout 2 osobní auta, jet 2 trajekty a nakonec nás nabral kamioňák s kterým jsme v autě strávili 6 hodin 😃 Člověk by řekl, že za 6 společnývh hodin se toho o sobě navzájem hodně dozvíme, ale celkem jsme společně prohodili asi tak 10 vět a cestou poslouchali elekro-dance music, přičemž nám z toho začalo pomalu hrrabat a měli jsme dojem, že se z nás brzy stanou masový vrazi 😃 Z kamioňáka se naštěstí vrahnevyklubal, ale nabídl nám, že nás svede do campingu..to obnašelo hodinu a půl jízdy po městě Alta, rozvážku zboží po supermarketech. Následně jsme s ním odjeli na terimál pro kamiony, on nám strčil do ruky klíčky od svého osobního auta se slovy ,, to černé auto vzadu je moje, dejte si tam věci, já zatím zaparkuju" :-O 😃 Tak jsme stáli v deset večer někde v Altě s klíčky od cizího auta a nevěřícně vrtěli hlavou 😃 Koruno tomu ale nakonec nasadilo přistávající letadlo asi 100 m od nás 😃 Máme dojem, že už nás po této zkušenosti nemůže nic překvapit!!! 😃

A jdeme prozkoumat Altu, která je na seznamu UNESCO 😍

Už bylo po 10 dopoledne a náš přítel už odjel. On se totiž ani nezeptal, jestli chceme odjet, ale prostě s tím počítal, ale čas na možnost vzdoru nám nedal. No stejně jsme ho ani nepotkali a poděkovali jsme mu několikrát včera.

Hodili jsme si krosny na záda a vyrazili na cestu. Tak nějak matně jsem si pamatovala, kudy jsme to včera vlastně přijeli a odbočili u brány kempu doprava. Asi za 5 minut jsme dorazili k hlavní silnici vedoucí do Alty a zvedli palečky. K našemu překvapení nám zastavilo hned první auto plné polských chapíků, kteří nám pomohli s krosnami a uskromili se. Projížděli jsme městem a já nevěděla, jestli už jsme v Alte nebo ne, a tak jsem se po několika minutách vnitřního dilematu zeptala, zda už jsme v Alte. Kladná odpověď mě trochu rozladila, protože jsme měli v plánu navštívit pravěké skalní rytiny, ale ty se nacházely přesně na opačné straně a kdybych sledovala cestu, nemuseli jsme se dostat tak daleko. No nic, chlapíkům jsme moc poděkovali a pokračovali opačným směrem. Marně jsme se snažili stopnout jakékoliv auto a vůbec netušili, jak daleko rytiny můžou být. No ono totiž pokaždé, když jsme potkali nějakého chodce a zeptali se na cestu, tak nám řekl, že je to tak 500 m a to hned za kopcem.

Trochu trapně-vtipná situace se nám ale stala, když jsme stáli u silnice a snažili si kohokoliv stopnout a v dálce jsme viděli bílý kamion, podobný tomu, v kterém jsme včera jeli. Dělali jsme si legraci z toho, že by bylo vtipné, kdybychom opět potkali našeho kamioňáka a fakt že jo! Cítili jsme se dost trapně, jelikož jsme se s ním vlastně nerozloučili a i on nás zřejmě poznal. No tak nic… Na doporučení chodců o krátké vzdálenosti rytin jsme ušli asi 5 km, nikoho si nestopli, ale byli jsme konečně tam. Vstoupili jsme do velké budovy muzea a zakoupili vstupenky. Jako vždy mi naštěstí prošla studentská sleva, ačkoliv jsem s sebou ISIC kartu neměla. Dostali jsme několik letáčků a průvodců s popisem rytin a vyšli z muzea zadním vchodem, kde začínaly turistické stezky. Venku to hrálo všemi podzimními barvami a bylo celkem teplíčko, tedy na Norské poměry. Zanedlouho jsme po dřevěném mole došli k první skalce s téměř neviditelnými rytinami. Byla tam vyobrazená různá zvířátka. Molo pokračovalo dál a to už jsme došli konečně ke skalkám, kde byly rytiny zrestaurovány, a nabarveny na červeno. Tady už nebyla pouze zvířátka, ale také lidé, žebříky a další. Byla to paráda, když si představíte, že to tam vyryli Sámové v pravěku. Projít celou trasu nám zabralo asi hodinu a půl. Někdy bylo opravdu těžké popisované rytiny v průvodci vůbec najít, ale pak jsme zjistili, že jsou vidět pouze z určitého úhlu. Nejvíce se nám však líbilo vyobrazení vikinských lodí s lidmi.

Po návratu ze stezky jsme se ještě zastavili v muzeu, já naťukala další status na Facebook a museli jsme se opět vydat na cestu, abychom stihli autobus. Hned před muzeem nám naštěstí zastavil mladý Nor, který se vracel z celonočního lovu ryb. Tato skutečnost zaujala především Míru, jelikož je jeho snad největším přáním v Norsku jít na ryby. Bohužel si ale nepřivezl prut, a tak nevím, jak se nám během pobytu podaří toto přání splnit. Nor nás odvezl až na autobusové nádraží, odkud nám jel autobus na Nordkapp. Zašli jsme do informačního centra na autobusáku a zjistili, že nám autobus odjíždí za hodinu a půl. Super, to znamenalo, že si ještě můžeme jít v klidu nakoupit nějaké jídlo. Nakoupili jsme si nějaké bagety, šunku, sýr a oblíbenou ledovou kávu. Ještě nám zbyl čas, a tak jsme se ještě zašli podívat do místní moderní katedrály, která vypadala jako vrtulka. 

Autobus přijel chvilku po našem návratu a my si dolů uložili těžké krosny, koupili si jízdenky a posadili se do pohodlných sedadel. Během chvilky jsem zjistila, že nemám mobil. Sakra, to byl průšvih. Míra se mě marně snažil prozvánět ale mobil nikde. Prozváněl mě stále dokola, jelikož mám někdy vypnuté zvuky a mobil mi pouze vibruje. Začínala jsem být stále zoufalejší a zoufalejší. Autobus se rozjel a já ho stále neměla, Míra mě tedy znovu prozvonil a najednou jsem zaslechla mnou dobře známý zvuk vyzváněcí melodie. Mobil jsem si nechala v krosně v dolní části autobusu. Nevěděla jsem, co mám děla, jelikož jsem mobil opravdu potřebovala při spojení s mamkou. Naštěstí ale za několik minut autobus zastavil na další zastávce, já vyběhla ven a mobil si vzala. Juchů! Mezitím už jsme svým zoufalstvím naštvala Míru a nebavili jsme se spolu. Takto jsme se spolu nebavili asi hodinu a půl, a až když jsme začali potkávat kolem silnice pasoucí se soby, se to zlomilo. Když já jsem prostě strašně tvrdohlavý býk a on moc hrdý lev a někdy to prostě máme spolu těžké. Během cesty jsme museli přestoupit na jiný autobus a mě volala maminka, že už je ve škole vše vyřízené. Dvě hodiny utekly jako nic a už jsme stáli na zastávce v městečku Honningsvag.

Na Nordkapp jsme to měli ještě 34 km a bylo šest večer. Vydali jsme se směrem Nordkapp a doufali, že tam ještě pojede nějaké auto. Vypadalo to, že jsme se právě ocitli na úplném konci světa. Nikdo nic a nikdo. Došli jsme na konec městečka, kde byla křižovatka a my pokračovali dle směrovek Nordkapp po silnici E69. Příroda byla úplně holá, nikde žádný strom, jen šurty. Vlastně mi to tam hodně připomínalo Island, jen barva skal nebyla černá, ale spíše šedožlutá. Marně jsme se snažili stopnout 3 auta, která kolem nás během půl hodiny projela, a začali se pomalu rozhlížet po místě na postavení stanu. Teda alespoň já - Míra totiž o silnice objevil nějaké obrovské kotouče s kabelalma a fascinovaně kolem nich, jakožto elektrikář skákal. Čtvrté auto už nám konečně zastavilo a nás přivítal mladý pár z Německa. Díky bohu, už jsme seděli v autě, ale pár bohužel jel pouze do kempu, vzdáleného od tohoto místa asi 20 km. Cestou se nás snažili přemlouvat, ať jedeme do kempu s nimi, ale my se rozhodli, že budeme pokračovat dál. Vysadili nás tedy na křižovatce a mezitím co oni pokračovali rovně, my odbočili doleva.

Tak jestli jsme si mysleli, že jsme předtím byli na konci světa, tak tohle to bylo ale určitě. Kolem dokola nic. Jen my a holá kamenitá krajina. Nevěděli jsme, zda má cenu pokračovat nebo se přeci jen vydat cestou ke kempu. Míra byl jednoznačně pro kemp, ale přeci jen jsme se koupali včera a tudíž nebyl ani důvod kemp vyhledávat. Nakonec jsme se domluvili, že to ještě zkusíme. Než jsme se rozešli, zahlédli jsme auto, které jelo po silnici po které jsme přijeli a auto najednou odbočilo naším směrem. No paráda! S očekáváním jsme vystrčili palce a naší českou vlajku a auto zastavilo. Byli jsme naprosto nadšení a zároveň překvapení! Stopli jsme si dva mladé norské učitele, kteří jeli právě na Nordkapp! Tak to byla paráda. Zítra prý připravují pro své třídy nějakou poznávací stezku a vše si chtějí ještě dnes připravit. Čím více jsme se však blížili k mysu, tím byla hustší a hustší mlha. Nakonec byla jak z Rákosníčka, že by se dala krájet a my neviděli vůbec nic.

Přijeli jsme na místo, vzali si naše krosny z kufru auta, kam jsme si je předtím uložili, poděkovali a vydali se i přes nulovou viditelnost hledat slavnou železnou zeměkouli, označující nejsevernější mys pevninské Evropy Nordkapp 71°10´21. Bylo teprve půl osmé a já skákala radostí, že jsme to dokázali a jsme tam!

Najít globus bylo opravdu obtížné, jelikož jsme vůbec netušili kde jsme, a kudy máme jít, ale dopadlo to dobře a před námi se objevil velký černý obrys. „To musí být ono!“ výskala jsem radostí a k obrysu se rozeběhla. A taky že bylo. Nadšeně jsem běhala kolem dokola a fotila. S Mírou jsme si vytvořili několik společných fotek a vydali se hledat vhodné místo na spaní. Bohužel nebylo vidět na krok, a tak jsme poodešli co nejdále od návštěvnického centra, které brzy zmizelo v husté mlze a snažili se najít alespoň trochu mechem vypolstrované místo na postavení stanu. Našli jsme jedno, ale to se Mírovi zas tak moc nezamlouvalo, a tak mě tam nechal a šel hledat jiné. Okamžitě mi zmizel a já jen čekala, kdy a odkud se asi tak ozve. Ozval se asi za 5 minut, že je tam úžasné místo a ať se na něj jdu také podívat. Byla jsem chvilku proti, páč jsem se bála, že pokud místo s krosnami opustíme, už ho nenajdeme, ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Nejen, že místo nové už nenašel, ale už jsme samozřejmě nenašli ani místo původní. Trvalo nám 15 minut, než jsme naše věci našli. Byli jsme na místě a už jsme se radši nikam nevzdalovali. Začalo se stmívat, takže už nás neobklopovala mlha bílá, ale šedá. Postavili jsme stan, naházeli si dovnitř věci a zavrtali jsme se do spacáků. No co si budeme povídat, ačkoliv je 7. září, je venku neuvěřitelná klendra. Ještě jsme zavolali našim starostlivým rodičům, že jsme to dokázali a jsme v prvním bodě a zítra už se vydáváme na cestu, podle níž máme pojmenovanou cestu NORSKO: STOPEM OD SEVERU K JIHU!