Úterý 6. září 2016
Kapitola třetí II. - STOPOVÁNÍ
V 7:00 mě vzbudil nepříjemný zvuk budíku. Dnes máme na
programu prozkoumání hlavního města severu Tromso, které je také přezdíváno
Paříží severu. Starosti mi však dělal Míra, který před 3 dny dorazil ze
sluníčkové a teploučké České republiky a odmítal vylézt z vyhřátého
spacáku. No popravdě jsem se mu moc nedivila, přeci jen bylo venku 5°C a
v noci se vytvořila námraza. Tak jsem se začala pomalu balit sama, a co
chvíli do něj šťouchala, aby koukal také vstávat. Vyházela jsem si všechny věci
ven, namalovala se (aby mi to slušelo na fotkách) a nastudovala si nějaké
informace z mých dvou knižních průvodců o Norsku (Lonely Planet a
Roughguide). Jsem strašnej hnidopich a potřebuji mít prostě všechny informace o
místě a ne jen určitý výběr. No a tito
průvodci se prostě společně hezky doplňují.
Bylo osm hodin, já už byla připravená před stanem, ale věci jsem
si do krosny nemohla zabalit dřív než Míra, protože jsem právě já nesla stan a
ten byl první položkou v batohu, kterou musím sbalit. Následně jsem si
mohla do krosny našťouchat zbytek věcí, jako spacák, oblečení, hygienické
potřeby, knižní průvodce, elektroniku atd. Míra ale né a né vylézt, a tak jsem
si čas zkrátila točením krátkého videa o naší cestě, které po příjezdu domů
chci sestřihat a vytvořit tak kompletní video příběh.
Konečně se mi podařilo mou drahou polovičku vytáhnout ze spacáku a
zabalit si. Společně jsme se vydali do kuchyňky na snídani, zaklepali a dostali
se dovnitř. V kuchyňce bylo plno a k našemu překvapení jsme na
vedlejší židli objevili zapomenutou kartu opravňující vstup do prostor kempu.
Někdo si asi řekne „nojo, Češi…“, ale teď už jsme popravdě neměli v plánu
platit. Kartu jsme využili na ranní toaletu a zanechali ji svému osudu opět na
židli, kde jsme ji předtím našli. No co, jedeme přeci Lowcostrace
(nízkonákladová cesta). Kolem půl desáté jsme se pěšky vydali do centra města.
Dojít k hlavnímu mostu, který propojuje obě části města nám trvalo zhruba
20 minut. Konečně jsme došli k dominantě Tromsa – trojúhelníkové Arktické
katedrále, z roku 1965, která má připomínat praskliny v ledovci.
Katedrála byla však bohužel zavřená, jako mimo jiné všechny norské kostely, a
tak jsme se alespoň procházeli kolem, vychutnávali si výhled na město a pochopitelně
nadšeně fotili. Byl čas jít dál a my se vydali na dlouhý most. Byli jsme
překvapení, když byl na chodníku vyznačen zákaz vstupu pro chodce. Pěší zóna
byla na druhé straně mostu, ale přes
silnici se přejít nedalo. Po chvilce si Míra všiml stezky vedoucí na druhou
stranu mostu, která vedla pod ním. A už jsme si to hezky štrádovali po mostě.
Počasí bylo nádherné, sluníčko svítilo a výhledy z mostu na
fjord a zasněžené vrcholky hor byly naprosto famózní. Přejít celý most nám
zabralo celkem dlouhou dobu a mě na něm asi nejvíce štvalo, že nevidím přes
zábradlí. S mojí výškou 158 cm nebylo ani možné cokoliv hezky vyfotit, a
tak se do role hlavního mostového fotografa přihlásil Míra s dostačující
výškou 192 cm. Most jsme přešli a teď jsme měli za úkol najít informační
centrum. Off-line mapy jsme stažené stále neměli a centrum nikde. Prošli jsme
snad celé jádro města, ale nikde nic. Hloupě jsme se motali po silnicích,
několikrát nás něco málem zajelo, nemohli jsme se vymotat mezi skupinkami
turistů, a když už jsme to málem vzdali, tak se infocentrum konečně objevilo
před námi. Hurá! V „íčku“ se Mírovi podařilo připojit na wi-fi a konečně
stáhnul off-line mapy okolí Tromsa. Já se mezitím ptala na zajímavosti,
prohlížela si informační letáky a studovala mapu města. Vyšli jsme ven a začali
hledat turistické atraktivity. První byla hned za rohem centra, a to socha
Roalda Amundsena – ano toho, jak je po něm pojmenovaná vodka. Ten byl totiž
norským polárníkem a průkopníkem polárního výzkumu, a jako první dosáhl jižního
pólu. Proč je ale jeho socha zrovna tady? No tak je to hlavně proto, že se
právě z tohoto města vydal na tříletou výpravu s lodí Gjoa, kde
zkoumal a mapoval Severozápadní cestu mezi Atlantským a Tichým oceánem.
Severozápadní cesta byla totiž po staletí jakýmsi námořnickým zlatým grálem a
zprávy z cesty zaplnily snad všechny světové deníky.
S Amundsenem jsme se tedy vyfotili a pokračovali dále. Cestou
jsme potkali luteránskou katedrálu
Domkirke, prošli se po hlavní obchodní třídě, kde jsme si pohladili
vycpaného soba a pokračovali na oběd do místního Big Burgeru. No, abyste
rozuměli, jídlo v těchto řetězcích je pro nás celkově nejlevnější a i tak
v přepočtu na naše koruny vyjde na cca 300 Kč. Uff. Jídlo jsme si nechali
zabalit s sebou, natankovali CocaColu do kelímku a začali hledat vhodné
místo na obědovou přestávku. Místo jsme našli na schodech na nábřeží
s výhledem na Artickou katedrálu a most. Už tak jsme byli dost ušmudlaní a
posezení na „chodníku“ nám už nemohlo uškodit. Spořádali jsme své cheseburgery
s hranolkama a pokračovali dál, už směrem zpět k mostu. Bylo něco
chvilku po dvanácté a nám se ještě podařilo najít několik harpun na velryby, sochu
mrože a další sochu zakukleného Amundsena v polárnickém oblečení. Vše
jsme pečlivě zdokumentovali, přešli most a na blízké benzínce začali opět
stopovat.
Ani po hodině zevlování na jednom místě nám nikdo zastavit nechtěl
a všichni nám jen naznačovali, že moc daleko nejedou. Ach jo, nezbývalo nám nic
jiného, než se vydat na cestu hezky po svých. Opět jsme šli dlouho a stále nic.
Už celkem zoufalí jsme se postavili k nějaké silnici s kruhovým
objezdem a nikdo nás nechtěl. A pak konečně jedno auto zastavilo. Ze
staženého okýnka vykoukl snědý muž, který nám oznámil, že tady ale stojíme
blbě. A sakra. Nevěděli jsme, kam máme jít a co dělat, ale po chvíli diskuse s mužem,
se rozhodl, že nás přiblíží na nejbližší možné místo správným směrem do města
Alta. Ve chvilce jsem zjistila, že v Norsku žije už 20 let a má norskou
ženu. Je to šéfkuchař a pracoval snad všude ve světě. Pracoval i na Islandu, jako
já vloni,a tak jsme si mohli o této krásné zemi pokecat a vyměnit dojmy. No ale
Islandem zdaleka nekončil. Nejvíce mě však dostalo, že pracoval jako šéfkuchař
i na Špicberkách! Tak na to už nejde říct nic jiného než wow!
Muži se se mnou povídalo tak dobře, že místo toho,aby nás vysadil
na nejbližším možném místě, rozhodl se nás odvézt až na křižovatku, kde se
můžeme rozhodnout, zda pojedeme trajekty nebo budeme pokračovat po silnici a
objedeme to. Chvíli jsme přemýšleli a jelikož nám stejně jako pán včera večer
doporučoval krásnější cestu trajekty, tak jsme se nakonec rozhodli, že
s nimi také pojedeme. Muž sice pospíchal domů za ženou, ale nakonec se
rozhodl, že si má trhnout nohou a odveze nás rovnou na trajekt, který bude brzy
odjíždět. Nechápavě jsme vyskákali z auta a s díky se loučili. Kvůli
nám si udělal 50 km dlouhou zajížďku! A ještě k tomu byl trajekt už
připraven k odplutí. S mužem jsme se vyfotili a už už pospíchali na
loď. Zaplatili jsme palubní lístek a usadili se na horní části na pohodlné
sedačky.
Chvilku jsme seděli jak opaření a vrtěli hlavou nad tím, co se nám
právě stalo. Nadšeně jsme spolu o této cestě diskutovali, a abychom se
přesvědčili, že to není sen, tak si cestu opět převyprávěli. První trajekt měl
plout pouze 20 minut, a tak jsem zaštrachala v krosně a vytáhla
předpřipravenou cedulku s názvem naší další zastávky, a to města Alta.
Najednou se za mými zády ozval ženský hlas „Do you speak English?“ (mluvíte
anglicky). Otočila jsem se a spatřila blonďatou dívku, která byla asi tak
stejně stará, jako já. Ta nám říkala, že
nás viděla před trajektem a pokud nemáme odvoz, tak nás ráda odveze na druhou
stranu ostrova, kde můžeme přesednout na další navazující trajekt, jelikož tam
má také namířeno. No tybrďo! Tak jo!
Dívce jsme moc děkovali a už seděli v jejím autě na trajektu
a čekali na otevření brány. Dívce bylo 23 let a už měla 2 děti. Jedno čtyřleté
a druhé půlroční a na druhé straně ostrova je bude vyzvedávat u prarodičů.
Cestou nám ukazovala domy, ve kterých žijí členové její rodiny,a dokonce jsme
se zastavovali u jejího domu, kde vypustila
psa na zahradu, a pokračovali jsme v cestě. Neubránila jsem se
otázce, zda je v Norsku normální mít takto brzo děti, jelikož ze
zkušeností z Islandu, vím, že tam to normální je. Prý to ale v úplně
celém Norsku zas tak normální není a její kamarádky z Osla nad ní kroutí
hlavou. Avšak zde na severu na malých ostrovech, jako je tento, to normální je,
takže ničím nevyčnívá. Mé otázce se ale smála, protože jsem vypadala mírně
vyděšeně při představě, že bych teď v této době ve svých 22 letech měla
mít miminko. O to víc jsem si ale uvědomila, že bych na to čas už měla.
A už jsme zase stáli u pomalu odjíždějícího trajektu, s Norkou
se vyfotili, poděkovali a upalovali nalodit se na trajekt. Tentokrát jsme před
sebou měli 40 minut dlouhou cestu, a tak jsme si položili krosny na polstrovaná
sedadla a vydali se na průzkum paluby. Tam jsme pozorovali naprosto dechberoucí
obrovské hory se sněhovými čepičkami a obří medúzy kolem lodi.
Loď se pomalu blížila k přístavu, a jelikož jsme tentokrát už
žádný odvoz domluvený neměli, tak bylo nutné si stoupnout hned za bránu a po
jejím otevření okamžitě vystřelit z lodi a začít stopovat. Jak jsme si
naplánovali, tak jsme také udělali. Z trajektu jsme vyletěli jak neřízené
střely a už jsme stáli s palci zdviženými k nebi. Bylo nám to ale prd
platný a loď se úplně vyprázdnila. Zdrceně jsme přešli na druhou stranu, kde
stál bílý kamion, a diskutovali, co budeme dělat dál. Rozhodli jsme se, že
nebudeme čekat, ale budeme pokračovat v cestě po silnici. Bílý kamion
kousek popojel a my viděli, že se na nás šedovlasý řidič dívá. Nevěděli jsme,
jestli to má znamenat nastupte si nebo si jen popojel, aby nepřekážel. Snažila
jsem se do kamionu nahlédnout, ale muž byl moc vysoko a já jsem tam neviděla.
Naštěstí je Míra o dost vyšší než já a do kamionu viděl alespoň on. A jakože
vážně, muž na nás mával, ať si nastoupíme! Ani jsme nečekali, že by nás mohl
nabrat kamion. Sundali jsme krosny, já vyhupla nahoru a krosny si od Míry
převzala. Bylo naloženo a Míra se k nám přidal. Já jsem dostala místo na kamioňácké
posteli uprostřed a Míra si sedl do pohodlného pérovacího sedadla spolujezdce.
Na rozdíl ode mě měl pás a nemačkal se s krosnama. Nadšeně jsem začala
muži děkovat, ale ten dosti nezúčastněně hodil hlavou, jako by říkal „hm jasně,
ale je mi to fuk, co říkáš“. Nepromluvil ani slovo, a tak jsem se ještě
nadějeplně ptala, kam to teda vlastně jede a jen ukázal na mou ceduli Alta,
kterou jsem držela v ruce. Pak už jen nastartoval a jak se říká “ na plné koule“ pustil rádio s electrodance hudbou.
Oba jsme byli nadšení, že jedeme až do Alty, ale také dost
dezorientovaní. Muž dělal, jako bychom tam vůbec nebyli a my se báli cokoliv
říct, abychom ho třeba nenaštvali nebo tak něco. Asi po půl hodině jízdy
zastavil na benzínové pumpě a beze slova odešel natankovat. Teď jsme byli na
chvilku v kamionu sami, a tak jsme se shodli na faktu, že asi jedeme
rovnou do 219 km vzdáleného města Alta. Wow, tak jo! Taky jsme se shodli na
faktu, že asi neumí anglicky, když se s námi nebaví. Muž se vrátil zpět a
opět beze slova nastartoval a odjel. Seděli jsme jak zařezaní a báli se
promluvit. Během cesty mu také několikrát někdo volal, a když zvedl telefon,
zjistili jsme, že mluví anglicky dobře. Ale byli jsme rádi, že vůbec jedeme.
Takto jsme tam v tichosti seděli a pořád dokola poslouchali hlasitou hudbu
elektro dance music. Bylo to strašný! Moc se mi chtělo to rádio rozmlátit a
měla jsem dojem, že se ze mě každou chvíli stane masový vrah. Míra se tvářil
dost neutrálně a vypadal, že mu to nevadí. Především jednu „píseň“ měl
oblíbenou a ta jela pořád dokola. Říkala jsem si, že se ze mě pravděpodobně
každou chvílí stane masový vrah, ale doufala jsem, že on masovým vrahem není. A
tak jsem jen seděla s rukama v klíně, snažila se dělat, jakože mi to
nevadí a pozorovala měnící se severskou krajinu, která byla ponořena
v překrásných teplých podzimních barvách. A pak najednou začala hrát píseň
„Life is Life nanananana“. S Mírou jsme na sebe hodili překvapené a usměvavé
pohledy, protože to bylo jako první vlaštovka po třech hodinách elektro hudby.
Poklepávali jsme si nohou a potichu pozpěvovali. Bohužel to byla na další dvě
hodiny poslední relativně normální hudba (až na ten stále se opakující se
text). Ale darovanému koni na zuby nehleď. Vjeli jsme do nějakého většího
města, byla tma jak v pytli a my dorazili k jednomu z řetězců
norských supermarketů.
A pak to přišlo, muž promluvil! Bylo nám oznámeno, že jsme už v Alte
a můžeme jít. 5 hodin jsme seděli v kamionu a těšili se ven. Složitě jsme
vypakovali naše krosny a nadechli se čerstvého vzduchu. Pak řidič obešel kamion
a začal něco Mírovi říkat, ten ale anglicky moc neumí, a tak jsem mu
přispěchala na pomoc. Řidič se ho ptal, kam máme namířeno. Opověděla jsem, že
pravděpodobně půjdeme někam do kempu, když jsme uprostřed města. Kemp se ale
prý nachází nedaleko od města, ale on sám tam má také namířeno, a proto pokud
chceme, tak bude ještě hodinu dělat zásobování v Altě po supermarketech a
pak tam jede svým autem. Ráno nás pak zase může hodit zpět do Alty. Představa
ještě jedné hodiny s electrodance hubou se nám sice moc nelíbila, ale
nakonec jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Stejně jsme jiný a lepší plán
neměli. Složitě jsme tedy zase narvali krosny do kamionu a sedli si na námi už
dobře známá sedadla – tedy alespoň v Mírovo případě. Byli jsme zpět,
poslouchali elektro hudbu a opět nevěděli, co se bude dít. Celkem jsme
zastavili v asi 5 supermarketech a mezitím, co kamioňák vykládal zboží, my
čekali uvnitř. Pak to už vypadalo, že asi jedeme někam do terminálu, jelikož si
muž začal telefonovat s kamioňákem jedoucím těsně za námi. Podle zapnuté
GPSky jsme zjistili, že je to asi Ukrajinec a dojeli do terminálu. Tam mi muž
do ruky vrazil klíčky od auta a řekl, že tamto černé auto je jeho. Asi tak za
10 minut zaparkuje a my si zatím máme jít dát věci o auta.
No tak fajn, shrneme si to. 6 hodin sedíme v kamionu
s člověkem, který dělá jakože neexistujeme, oba jsme se málem zcvokli
z příšerné elektro hudby, pak hodinu vykládáme zboží po Altě a teď se
nacházíme o 219 km dále u otevřeného auta úplně cizího člověka, co o nás nic
neví, ale i přesto nám důvěřuje natolik, že nám svěří klíčky od svého auta.
Tuto neuvěřitelnou historku jsem musela zavolat domů, a když se po krátkém
vytáčení ozval hlas mojí maminky, asi tak 100 metrů od nás přistálo letadlo.
Tak tohle už byl asi vrchol neuvěřitelnosti celé situace a my se jen smáli.
Nechápavý hlas v telefonu se stále ptal co se děje, ale já se nezmohla na
slovo a chechtala se. Tohle se už asi prostě nedá vysvětlit a kdekdo by si mohl
říct, že si už vymýšlíme.
Z 10 minut parkování bylo nakonec 20 minut. Řidič se
k nám poté přidal, sedl za volant auta a mlčel. Po deseti minutách jízdy
jsme byli konečně na místě. Bylo asi deset večer, zastavili jsme před recepcí
kempu, muž vystoupil, řekl, tady je recepce a šel do ní. My jsme si mezitím
vyložili bágly z kufru a to už se k autu hrnul zpět náš „přítel“.
Oznámil nám „zítra odjíždím v půl desáté“, a odjel.
Některé věci prostě nepochopíte. Jako opaření jsme ještě chvilku
stáli před recepcí a dívali se směrem za odjíždějícím autem. Měli jsme dojem,
že to asi znamenalo „zítra tady buďte v půl desáté, já vás hodím do
Alty“. Trochu jsme ze sebe sklepali
tento pocit naprosté absurdity a vešli do budovy recepce, kde jsme si zaplatili
místo pro stan a s nadšením zjistili, že je sprcha zadarmo. Už 3 dny jsme
se nekoupali, a tak jsme stan postavili rychlostí blesku, čapli ručníky, mýdlo
a šampon a vrhli se vstříc čistotě. Ach, to bylo tak parádní! Teplá voda sprchy
nás krásně prohřála a jelikož jsme byli celý den téměř bez jídla, tedy pokud
nepočítám jídlo z Big Burgeru, tam jsme měli opravdu
hlad a vrhli se do kuchyňky. Uvařili jsme si těstovinové mašličky, které jsem
si ochutila pestem a Míra kečupem.
Teplá sprcha a teplé jídlo bylo po celém dni cestování opravdu
zaslouženou odměnou. Přeci jen jsme dnes nastopovali 300 km. Byli jsme moc
unavení na to, abychom se ještě připojovali na internet a psali statusy na Facebooku,
a tak jsme to nechali na ráno a šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat