21. KAPITOLA: POTÁPĚNÍ ZA POLÁRNÍM KRUHEM

Úterý 30. srpna 2016

Kapitola dvacátá první

Zvládla jsem to! No je pravda, že jsem se tedy několikrát málem utopila, ale mám za sebou své první potápění v životě!

Včera večer jsme s Leou a Ondrou vyrazili do městečka Ballstadt, kde jsme měli v plánu stanovat a dnes ráno vyrazit na potápění. 

To nám začínalo v 8:00, a jelikož se ani jeden z nás nikdy nepotápěl, tak nás čekala instruktážní hodina. Naším instruktorem se stal mladý a podotýkám, že moc pěkný Němec, který nám vysvětlil, co a jak máme při potápění dělat. Popsal nám jednotlivé části potápěcího přístroje a ukázal, jak ho máme ovládat. Tato potápěcí lekce byla jen pro nás tři, a tak jsme se nemuseli cítit zas až tak moc jako paka. Nakonec každému z nás rozdal dva neopreny, první dlouhý a druhý krátký. Voda měla 13°C, a tak bylo nutné mít tělo v teple. Přeci jen jsme za polárním kruhem! K oblekům ještě přibyla neoprenová kukla, rukavice, potápěcí brýle, ploutve a nakonec to nejdůležitější, přístroj s kyslíkovou bombou. Bomba byla připevněna na speciálním postroji, který vypadal jako batůžek. No pravda, dost těžký batůžek, který měl asi 20 kilo a pěkně nás táhl k zemi. Když jsme byli nastrojeni, tak nás přišla navštívit i Češka Klára, která v této potápěcí společnosti, kterou vede Slovák, dělá recepční. Té jsem do ruky vrazila svou zrcadlovku a poprosila ji, aby nám vytvořila několik snímků ze břehu. Bylo mi totiž zakázáno si pod hladinu brát mou outdoorovou kameru, jelikož je to moje první potápěcí lekce a musím se soustředit. Kameru jsem si vzala alespoň na motorový člun a poprosila druhého irského instruktora, čekající na nás na člunu, aby nás natočil a také vytvořil pár snímků. Toho to naštěstí neuvěřitelně nadchlo a točil úplně všechno.

Nasedli jsme tedy do motorového člunu, který nás zavezl kus od břehu, kde nám instruktor ukázal, jak máme zahučet do vody. Názorně se otočil zády k vodě, sedl si na okraj člunu a překulil se dozadu. Já šla hned po něm. Nevěděla jsem, jestli mě náhodou vesta s přístrojem naplněná závažím nestáhne ke dnu dřív, než budu chtít, a tak jsem si vestičku pro jistotu trochu přifoukla a zaklonila se do vody. Voda se za mnou zavírala a já si připadala jako ve zpomaleném filmu. Paráda. Obvykle se mi pohled pod vodou na hladinu moc líbí. Téměř hned jsem se vynořila ven a dostala instruktáž, jak správně dýchat s přístrojem. Po mě se do vody skulila Lea a za ní jako poslední Ondra. No a bylo to tady – ponor!

Instruktor si nás vzal každého po jednom a ponořil se s ním na dno moře. Jako prvního vzal Ondru a my zatím s Leou vtipkovaly ve vodě a povídalysi s irským druhým instruktorem, který blbnul s mojí kamerou. Němec byl venku a byla řada na mě. Tak fajn – už jsem se zmiňovala o svém strachu z hloubek? Ale to by bylo, abych se nezvládla ponořit! Oba jsme začali vypouštět vzduch z vesty a pomalu klesali ke dnu. Pocit to byl hodně zvláštní a začaly mi zaléhat uši, a tak jsem si jako zkušený potápěč chytla nos a foukla. Tlak z uší se mi okamžitě uvolnil a já začala být nervózní. Dostali jsme se na dno Norského moře a já začala panikařit. Voda kolem mě byla zčeřená a já kolem sebe viděla jen hnědo. „Bože, do čeho jsem to zase vlezla? Co když se utopím? Ááááá!“ Byl to pro mě opravdu moc nepříjemný pocit a ani skutečnost, že nemůžu rychle a mělce dýchat, mi mou situaci neulehčovala. Instruktor si však všiml mého vytřeštěného výrazu, a tak mě otočil do nezakalené vody a rukou mi ukazoval, jak moc je to tam krásné. Ano, je pravda, že mě to uklidnilo. Takto u mě chvilku klečel, držel za ruku a uklidňoval. Pak mi naznačil, že bude stoupat nahoru pro Leu. Vyděšeně jsem na něj hleděla, protože představa, že tam zůstanu na dně klečet úplně sama, mě moc vyděsila a nervózně jsem se ohlížela po Ondrovi, který klečel nedaleko od nás. Instruktor ho tedy mávnutím ruky zavolal a já jsem Ondru pevně chytla za obě ruce, což mě dost uklidňovalo. Zanedlouho se k nám připojila i Lea a mé mučení pokračovalo různými zkouškami. Nejprve jsme si měli ukázat, jak správně vypustit vodu zpod potápěčských brýlí. To však nebylo tak hrozném jako druhá zkouška, kdy jsme si měli vyndat kyslíkový „šnorchl“ z pusy, zahodit ho a pomalu najít. To jsem musela dělat dvakrát a jednou z toho jsem se docela nalokala slané vody, která se mi drásala do nosu. Fuj, to bylo opravdu hnusné! Zkoušky jsem však všechny zvládla a konečně jsme začali plavat. Nacházeli jsme se v hloubce 6 m. Okolo nás bylo hodně různých mořských chaluh, mořských ježků a krabů. Pomalu ze mě při pohledu na tu nádheru začala padat nervozita, a já si potápění začala užívat.

Během potápění nám všem třem však pracovala regulace vzduchu ve vestě a tak jsme stále dokola stoupali na hladinu a zase klesali zpět a plácali se po dně. Musím konstatovat, že jsme museli vypadat opravdu vtipně. Ondra brzy vzduch ve vestě začal ovládat, a tak jsme se tam takto jako ve výtahu vozily jen s Leou. Když jsme se zrovna plazily po dně, tak instruktor někde ulovil kraba a dal mi ho pochovat na ruku. Krabovi jsem se očividně moc nezamlouvala a koukal na mě výhružně. Předala jsem ho Lee na ruku, aby si ho také mohla prohlédnout. Krab se však rozhodl opustit náš společný prostor a tak rychle utíkal Lee po ruce. Ta se ho snažila chytit, ale to už byl na jejích zádech a běhal po nich. Mezitím, co Lea absolutně nechápala, kam se ztratil, já se málem utopila míchy, protože pohled na zmateného kraba pobíhajícího po jejích zádech byl doslova groteskní. Musela jsem se otočit, abych to neviděla, protože bych se opravdu asi dost brzy utopila a radši pokračovala dál.

Po 40 minutách pod hladinou přišel čas se vynořit a já se vděčně nadechla čerstvého vzduchu nad hladinou moře. U člunu nám bylo vyndáno závaží, sundány přístroje ze zad a mohli jsme si vyhupsnout z vody zpět na člun. Všichni tři jsme na sebe jen nevěřícně koukali a smáli se, že jsme to kupodivu přežili.

 JÁ

 ONDRA

 LEA

Na břehu jsme opět čapli naše potápěčské vybavení a štrádovali si to zpět k potápěčskému centru, kde jsme ze sebe sundali všechno oblečení a hodili jej do vaniček se sladkou vodou. To všechno jsme si ze sebe sundávali normálně venku před ostatními kolemjdoucími, což nás docela pobavilo a nemohli se přestat lámat smíchy. V budově jsme se oblékli zpět do teplého a suchého oblečení a při odchodu jsme od Kláry navíc dostali vyplněné certifikáty s našimi jmény o absolvování potápění.

Bylo kolem jedné a Lee začínala ve čtyři hodiny práce, a tak jsme nasedli do auta a jeli zpět do LoftenLinks. Byl to pro mě ze začátku sice náročné, ale naprosto jsem si to užila. Byla to jedinečné zkušenost. A taky, kdo může říct, že se potápěl za polárním kruhem?!