Kapitola druhá II. - STOPOVÁNÍ
Ráno nás probudil dunivý zvuk dešťových kapek dopadajících na plachtu stanu. Bylo osm hodin ráno a my museli pokračovat v cestě. Naším plánem bylo dojet až do 400 km vzdáleného města Tromso, ale dle včerejší zkušenosti jsme si nedělali moc velké naděje.
Pomalu jsme se sbalili, složili stan a vydali se na cestu. Jelikož jsme stanovali asi tak deset metrů hned vedle hlavní silnice E10, tak nám netrvalo dlouho k ní dojít. Zrovna jelo nějaké auto a já jsem se jen tak napůl otočila, zvedla palec a auto okamžitě zastavilo. S otevřenou pusou jsme na sebe s Mírou koukali a nastoupili do BMW. Mladý německý pár nás odvezl asi sto kilometrů, ale jelikož sami pokračovali do města Harstad na souostroví Vesterály, tak nás vyklopili na křižovatce s hlavní silnicí pokračující na sever.
Zase začalo pršet, a tak jsme se zabalili do pláštěnek, přešli velkou křižovatku, kde jsme byli vyklopeni a pokračovali v cestě. Šli jsme asi hodinu a půl a nikdo nám na hlavní silnici E10 opět nechtěl zastavit, až jsme se dostali na odpočívadle a naobědvali se. No naobědvali…vytáhli jsme slané keksy honosně nazvány švédský chléb a namatlali si na ně slaninový tavený sýr v tubě. No nic moc, ale trochu nás to zasytilo. Během oběda nám konečně začalo svítit sluníčko a mohli jsme sbalit pláštěnky – super. Na zádech jsme každý měli 20 kilo a už nás popravdě dost bolely nohy. Tak jsme si řekli, že dál pokračovat nebudeme a postavíme se na začátek odpočívadla s cedulkou Narvik. Ano, měli jsme sice namířeno do města Tromso, ale Narvik byl po cestě a tato cedulka zas tolik lidí nevyděsila svou vzdáleností. Ze zkušeností vím, že si řidiči často řeknou "jé tam já ale nejedu a nemůžu jim pomoct" a pak nás objedou. Takto jsme tam stáli dalších asi 15 minut, až nám konečně zastavila starší norská dáma.
Juchů! Byli jsme nadšení a ani jsme moc nečekali, že by nám zastavila sama žena. Naše stopovací taktika ale spočívala ve vystrčení mě dopředu, protože jsem celkem mrně a holka, a tudíž se řidiči necítí tak ohroženě. No ono když na ně ještě hodím zářivý úsměv s očekáváním v očích, tak to prostě musí klapnout. Dáma se nám hned omlouvala, že jede pouze 3 míle (což je v Norsku 30 km), ale my byli naprosto nadšení! Sedla jsem si k dámě dopředu a celou cestu si s ní povídala o mé práci na Lofotech a krajině, která je tady na Vesterálech úplně jiná. Paní mi zase vyprávěla o sobě a o tom, že si právě jede vyzvednout řidičský průkaz na autobus. Cože, slyším dobře? Ještě jednou jsem se zeptala, jestli jako vážně a ona se jen smála a přikyvovala. Hustý!
Naše společná cesta se pomalu blížila ke konci a dáma nám zastavila u fjordu, který je hranicí mezi souostrovím Vesterály a pevninským Norskem. Byli jsme vysazeni na malém odpočívadle s kontejnery na třídění odpadu. Nemělo cenu chodit dál, protože bychom mohli riskovat, že tak dobré místo dlouho nenajdeme. Na začátku odpočívadla jsme stáli asi 20 minut a pozorovali helikoptéru, která nám neustále kroužila nad hlavou. Auta kolem nás projížděla, ale nikdo zastavit nechtěl. Smutně jsme pozorovali velké terénní auto, které zprvu vypadalo, že nám chce zastavit, ale pak jen zajelo ke kontejnerům. Z auta vyskočila blondýnka a vyhodila odpad. Nic zajímavého se zrovna kolem nás nedělo, a tak jsme ji pozorovali. Překvapilo nás, když blondýnka obešla auto a mávla na nás, ať za ní přijdeme. Hrklo v nás a rychle jsme se rozeběhli k autu. Přeběhli jsme malý trávník a začali blondýnce děkovat. Naložili jsme si krosny do kufru obřího auta a vydali se ke dveřím z druhé strany. Než jsem dveře otevřela, tak mě Míra zastavil a oznámil mi, že jsem na tom trávníku vyšlápla obří hovínko. Hmm bezva. Rychle a nenápadně jsem se snažila exkrement z boty dostat a nakonec se mi to podařilo. Pocit jsem ale měla dost blbej, protože jsem si sedala dopředu do naklizeného auta. Ach Bože… No nedalo se nic dělat a já se tvářila jako by nic. Míra se mi jen tiše smál pod vousy a já se dala do povídání si s Norkou. Jak jsem zjistila, tak blondýnce bylo něco kolem padesáti a stejně jako my, i ona dříve stopovala. Prostopovala celé Norsko a byla z nás moc nadšená. S dámou jsme jeli asi 40 kilometrů a probrali jsme snad úplně všechno. Dokonce nás převezla i přes dlouhý most a vysadila nás u motorestu u silnice, kde podle ní bude skvělé místo na stopování. Ačkoliv jsme ještě ani zdaleka nebyli u Narviku, tak nám doporučila, abychom si vytáhli cedulku Tromso, jelikož jsou poblíž dvě možné cesty do města. Dámě jsme poděkovali a pozorovali, jak přejíždí přes dlouhý most přes fjord zpět. Byli jsme hladoví, a tak jsme se vydali do motorestu na nějaké jídlo. S hrůzou jsme ale zjistili, že je tam vše včetně hranolek neuvěřitelně předražené a vyšli ven. S překvapením jsme zjistili, že hned vedle je malý kiosek, ve kterém dělají hot dogy. Koupili jsme si dva a hned je zblajzli. Posilněni na cestu jsme se postavili k výjezdu z parkoviště a zvedli palečky.
Projíždějící auta ale neměla zájem nám zastavit a tak jsme se vydali kousek pěšky. Kolem silnice byla svodidla a nebyl to moc příjemný pocit, když kolem nás projížděly kamiony. Stopovat jsme tady nemohli, a tak se snažili dojít do nejbližšího možného místa. To jsme našli o patnáct minut později na křižovatce. Vytáhli jsme cedulky jak Tromso, tak Narvik a snažili se někoho stopnout. Zanedlouho nám zastavil stařičký Nor, který právě odbočoval na hlavní silnici. Byli jsme moc vděční a jelikož se mu se mnou dobře povídalo, tak nás přiblížil co nejvíce to šlo, až do městečka Bjerkvik. Z městečka už bylo vidět město Narvik, kde se prý odehrála velká bitva mezi Němci a Angličany za druhé světové války. Městečko Bjerkvik byla taková křižovatka. Pokud bychom pokračovali rovně, tak se dostaneme do Narviku, ale my jsme museli odbočit na křižovatce doleva a dostali se tak konečně na silnici, vedoucí na sever Norska.
Stále jsme byli ve městě a tak nám na silnici nikdo nechtěl zastavit, až u nám konečně zastavilo nablýskané auto s mladým Norem. Ani se nám nechtělo věřit, že by měl někdo tak navoněný a nablýskaný zájem nabrat do auta dva ušmudlané stopaře. Norovi bylo něco kolem třiceti a byl to pilot malých civilních letadel. Měl v plánu jet do městečka Bardufoss, které bylo od Bjerkviku vzdáleno 86 kilometrů. Paráda! To znamenalo, že jsme s ním jeli autem hodinu a půl, projížděli největším a nejdůležitějším norským vojenským prostorem, povídali si o cestování a jeho práci a já s otevřenou pusou pozorovala nádhernou měnící se podzimní krajinu. A byli jsme v Bardufossu! Po cestě nám trošku vyhládlo, a tak jsme se rozloučili s naším zachráncem, a jelikož jsem zahlédla benzínku, tak jsem se do ní vydala rychlostí blesku a už jsem v ruce držela Schokoboller – tedy norské čokoládové houstičky. Za téměř 3 měsíce na Lofotech jsem na nich začala dost ujíždět, a tak jsem chtěla, aby je ochutnal i Míra. Mňam, jak moc je zbožňuju.
Na benzínce jsme se zeptali na směr na Tromso a vydali se jím. Připadali jsme si trochu jako exoti, jelikož v městě Bardufoss jsou kasárny a kolem nás chodili vojáci v maskáčovém oblečení. Jen my jsme tam běhali s krosnami na zádech. Dostali jsme se na silnici, která měla údajně vést naším směrem, ale byli jsme trochu dezorientovaní, a tak jsem se šla na cestu zeptat do malé budovy pizzerie, kde bylo opět hodně vojáků. Číšník mě ujistil, že je to správný směr, a tak jsme začali stopovat. Dlouho nic, ale přeci jsme tam neumřeli a zastavilo nám auto s Turkem, který žil v nedalekém městě a za sousedy měl Čechy. Bohužel vůbec netušil, jakým směrem se jede do Tromsa, a tak jsme poděkovali a vydali se najít pomoc.
Nikdo nevěděl, a tak jsme se prostě vydali po hlavní silnici, přešli most, a když jsme došli ke kruhovému objezdu, zjistili jsme, že je něco špatně. Silnice byla zavřená a na objezdu stál muž v reflexní vestě, který řidiče směroval jinudy. Zeptali jsme se tedy co a jak a že jsme stopaři. Muž nás poslal na silnici vedle. Když jsme tam však došli, s hrůzou jsme zjistili, že je celá rozkopaná. Hm super… byla jsem naštvaná do ruda. Vydali jsme se zpět do městečka a snažili se najít správný směr. Čím déle jsme však šli, tím jsme byli ztracenější. Vůbec jsme netušili kde jsme a kam máme jít. Míra si bohužel stáhl off-line Google mapy pouze na Lofoty, kde jsme společně strávili pouze jeden den, a tak jsme byli bez jakéhokoliv vodítka.
Zoufale jsme stáli někde na nějaké silnici snažili se někoho stopnout a třeba jen získat radu, kam jít. Naštěstí nám zastavili dva mladí Švédové, kteří byli v Norsku pouze dva dny a začali zde pracovat stejně jako já na Lofotech. Ti nás naštěstí odvezli na benzínovou pumpu, která stála hned u hlavní silnice, které vedla na sever. Byli jsme jim neuvěřitelně vděční.
A tak jsem zase stáli na silnici. Nikde nikdo, a tak jsme si to hezky štrádovali směr Tromso. Asi po dvaceti minutách nám konečně zase zastavilo auto. Byl to starší Nor. Wow, tak takhle zakouřené auto jsem už dlouho neviděla. No co, důležité bylo, že sedíme v autě a jedeme. Tedy popravdě tomu dávám větší přednost než jít 400 km pěšky s krosnou na zádech. Muž nám po cestě vyprávěl o svém životě, kouřil jednu cigaretu za druhou a po cestě nám také ukazoval Sámské centrum. Teď už jsme se opravdu dostali do oblasti Laponska, kam si přeji jet už od doby, kdy jsme se o Laponsku učili na VOŠce v prváku. Byla jsem nadšená a rozhodla se, že se tam budeme muset na zpáteční cestě zastavit. Pojedeme totiž stejnou cestou, jelikož se jedná o hlavní silnici vedoucí také na jih Norska. Cestou stále přibývalo obrovských hor se sněhovými čepičkami a stromů, které byly zabarveny v podzimních barvách.
Nor nás vysadil na hlavní křižovatce ve městě Nordkjosbotn. Ty brďo, už jsme nastopovali kolem 320 km a bylo teprve půl osmé večer. Sluníčko začalo pomalu zapadat a vytvářelo tak nádhernou podívanou. Bylo ale stále světlo, a tak jsme byli rozhodnuti se městu Tromso přiblížit, co nejvíce to šlo. Podle mé automapy jsme zjistili kudy jít a stoupli si na silnici vedoucí do Tromsa.
Téměř ihned nám zastavilo další auto. Byl to starší a námi moc nadšený Nor, který prostopoval mládí. A hádejte co. Jel rovnou do Tromsa! Tak to jsme nečekali a nastoupili do auta. Tromso bylo od městečka vzdálené hodinu cesty autem. Cestou jsem si jak jinak, než povídali o cestování a našich plánech dostat se na Nordkapp. Také jsme dostali několik rad ohledně krásnější a pravděpodobně i kratší cesty do města Alta, které bylo naší další plánovanou zastávkou. Byl tam ale malý háček. Jet touto cestou by znamenalo jet dvěma trajekty, a tak jsem mu slíbila, že o tom popřemýšlíme. Jak se říká, slibem nezarmoutíš. Dojeli jsme do Tromsa už za tmy a muž nás zavezl do místního kempu, za což jsme mu byli moc vděční. Bylo půl deváté večer a my jsme opravdu nechápali, jak jsme se sem vůbec dostali. Recepce už byla zavřená, tak jsme se v kuchyňce kempu skupinky mladých cestovatelů zeptali, kde si můžeme rozložit stan. Ti nás nasměrovali směrem do malého lesíka. Najít vhodné místo mezi stromy nám zabralo celkem dlouhou dobu. Nevím, možná jsme moc vybíraví, když nechceme spát na tvrdých kořenech, hlavou dolů a nebo v bahně. Nevím no. Každopádně se nám nakonec vhodné místo podařilo najít a my se utábořili. V krosnách jsme vyštrachali špagety a boloňskou omáčku, kterou jsem nám nakoupila na Lofotech a vydali se i s elektronikou na dobytí zpět do kuchyňky.
Zjistili jsem však, že vstup je pouze pro ubytované v kempu a ke vstupu je nutné mít elektronickou kartu. Karta byla však i do sprch a toalet, a tak jsme se rozhodli sprchu opět vynechat. V kuchyňce se nám po chvíli podařil najít vhodný kastrol a Míra se dal do vaření špaget. Já jsem mezitím zabrala zásuvky a začala nabíjet kameru a foťák. Také jsem si sedla s tabletem a připojila se na internet. Před naší cestou jsem totiž na Facebooku založila stránku „NORSKO: STOPEM OD SEVERU K JIHU“ a jelikož jsme tam měli už 100 fanoušků, tak bylo nutné jim dát vědět o našem dnešním počínání. Internet mi neustále blbnul a jelikož Mireček právě dovařil špagety, tak jsem Facebook na chvilku odložila a špagety doslova zhltla. Za celý den o švédském chlebu, čokoládových houstičkách a hot dogu mi pořádně vyhládlo a tyto špagety byly naprosto famózní. Byli jsme přejezení k prasknutí, dost unavení, ale naprosto nadšení, že se nám během jednoho dne podařilo nastopovat 400 km! Po jídle mi konečně naskočil internet, a tak jsem během chvilky naťukala nadšený status, ke kterému jsem také přidala několik fotek z dnešního dne:
„Posíláme pozdravy z města Tromso!
Ráno v 10:00 jsme začali stopovat 20 km od města Svolvaer na Lofotech a v půl 9 jsme konečně tady o 400 km dále v Tromsu 😊 To je opravdu neuvěřitelné 😃
Celkem jsme se svezli se 7 lidmi různých národností a s různými životními příběhy, viděli měnící se norskou krajinu od Lofot přes Vesterály až sem do Oblasti Troms, sníh na vrcholcích hor a podzimní barvy krajiny 😍
Právě jsme postavili stan, pořádně se nadlábli špagetama a jdeme spát!
Tromso prozkoumáme ráno“
Umyli jsme nádobí, sbalili všechny naše věci, vyčerpaní padli za vlast do stanu a já se nemohla dočkat našeho dalšího dobrodružství.
Žádné komentáře:
Okomentovat