1. DEN

Neděle 4. září 2016

Kapitola první II. - STOPOVÁNÍ

Byl by to normální pracovní den v lofotském golfovém klubu Lofoten Links, jako každý jiný, kdyby to ovšem nebyl můj den poslední. Včera večer za mnou konečně po více jak 2 a půl měsících přiletěl můj přítel Míra. Jsme spolu už více jak šest let a teď máme v následujících 21 dnech v plánu projet STOPEM celé Norsko.

Míra včera letěl do Norska z Prahy do města Bodo. Já sama jsem absolvovala stejnou cestu a tak jsem ho mohla instruovat co a jak. Míra je na rozdíl ode mě zatím ještě „světem a cestováním nepolíbený“ a tohle je jeho první takováto velká cesta. Vše probíhalo jako po másle až do doby, kdy v Bodo vystoupil na letišti, vzal si taxíka a taxikář ho dle mých instrukcí po telefonu odvezl do malého přístavu, kde měl Míra nastoupit do rychlotrajektu plujícího do hlavního města Lofot – Svolvaeru. Nojo, ale to by bylo moc lehké, a tak se Míra rozhodl si cestu trochu okořenit.

Bylo 40 minut do vplutí trajektu a několikrát mi zazvonil telefon se zoufalým volajícím, který zmateně pobíhal po městě a nemohl najít přístav. Byla jsem naštvaná na toho taxikáře, který ho měl, na základě našeho společného telefonátu, přímo do přístavu se spead ferry odvézt , ale podle Míry ho vyhodil ve špatném přístavu. Už dříve jsem od někoho slyšela, že někdy taxikáři v Bodo nerozeznávají přístavy, a tak jsem to přijala jako fakt. Internet mi na recepci zrovna nefungoval, a tak jsem jen přijímala telefonáty. V případě opravdové nouze by si holt musel vzít jiný trajekt, ale to by pro mě znamenalo, jet si pro něj dvě a půl hodiny autem v noci, a to se mi popravdě moc nechtělo. Nezbývalo mi nic jiného než doufat a čekal s rukama v klíně na další zazvonění telefonu.

Dopadlo to dobře. Tentokrát už veselý hlas na druhé straně telefonu mi oznámil, že sedí v pohodlném sedadle trajektu do Svolvaeru. Hurá! Spadl mi kámen ze srdce a šla si dál balit své věci.

V sedm hodin večer jsem si půjčila zaměstnanecké auto, kterým jsem jela pro Míru do Svolvaeru. Trajekt přijel kolem tři čtvrtě na devět večer. Konečně jsme byli zase spolu a naše společné dobrodružství mohlo začít. Mírovi jsem připravila malý pokojíček v našem zaměstnaneckém bytě, kde si mohl po dlouhé cestě odpočinout v měkké postýlce, a já jsem ho tak nemusela ráno zbytečně budit při vstávání na mou poslední ranní směnu. Přeci jen ještě nikdy tak, jak mám v plánu, necestoval a je nutné, aby si pořádně odpočinul.

Dnes naše cesta začala v sedm hodin večer, kdy jsme byli mým kolegou Ondrou odvezeni do Svolvaeru. Společně jsme si zašli ještě na chvilku sednout do baru a začali stopovat. Já sama jsem si Lofoty už celé prostopovala a věděla jsem, že to bude ve dvou o něco obtížnější, ale nečekala jsem, že až tak moc! Šli jsme po hlavní silnici E10 směrem na sever více jak dvě hodiny a nikdo nám nechtěl zastavit. Bylo to dost vyčerpávající, začalo poprchávat a brzy také stmívat. Když už nás pomalu přestávalo být vidět a my stáli před tunelem pouze pro motorová vozidla, začali jsme propadat zoufalství. Omotali jsme se reflexníma páskama, klepali se zimou a rozhlíželi se po okolních srázech, zda by tam přeci jen nebylo nějaké místo pro postavení stanu. Nebylo, a tak nám nezbývalo nic jiného, než pokračovat ve stopování.

Díky Bohu nám přeci jen jedno auto zatavilo. Byl to Rus ze Sibiře, který v Norsku žije už nějakou dobu. Bohužel neuměl ani žbleptnout anglicky, a tak jsem musela oprášit svou již skoro zapomenutou ruštinu. Vlastně jsme si docela dobře pokecali a vůbec nechápu, jak je možné, že jsme si rozuměli – i bez vodky. Rus nám zastavil o 20 km dále a my vystoupili do tmy. Mezi tím, co jsme jeli autem, se pořádně rozpršelo, a my si museli obléknout pláštěnky. Jak jsem ale brzy zjistila, tak moje 5 let staré a dosti používané těžké trekové boty měly rozlepenou špičku, což mělo za následek brzké čvachtání. Byla noc, byli jsme unavení, hladoví, zmoklí a nemohli jsme najít žádné vhodné místo na stanování. 

Záchrana přišla o půl hodinu později a my za hustého deště postavili stan mezi břízkami, zachumlali se do teplých spacáků a padli do kómatu.