22. KAPITOLA: Poslední den v Lofoten Links

Sobota 3. září 2016

Kapitola dvacátá druhá

Je až neuvěřitelné jak moc rychle to uteklo. Je to jako včera, kdy jsem plna očekávání seděla na letišti v Praze a těšila se na svá nová dobrodružství v Norsku. No a teď už mě čeká jen poslední pracovní den v Lofoten Links.

Polední srpnový den nás, všechny zaměstnance, Wenche svolala do golfového klubu na schůzku. K našemu velkému překvapení byly pro nás, zaměstnance,  připravené dva dorty od členů golfového klubu jako poděkování za tuto sezónu. Jeee to je od nich tak milé! Jelikož jsme tam byli téměř všichni, tak jsem hned využila příležitosti a zorganizovala hromadné foto. Jen je škoda, že na něm není Wenche, která se fotit odmítla. Dorty byly vynikající  my se olizovali až za ušima. 

Wenche

Včera jsem tak podnikla společně s Leou a Ondrou svůj poslední lofotský výlet. A pozor, opět jsme vyrazili na horu Svolvaergejta nad městem Svolvaer. Měla jsem dojem, že jsem se asi naprosto zbláznila, protože to byl můj první výlet ve volný den a byl to pro mě teda pěknejzáhul. Když jsme tam byli poprvé, tak jsme si bohužel nepřečetli dostatek informací o hoře a tudíž nám unikla informace, že se právě na ní nachází místo, které jsem chtěla navštívit už dávno. Byl to kámen zaklíněný mezi skalami nad propastí, na který si člověk může vlézt a vyfotit moc hezké fotky. Když jsem se dozvěděla, že je to právě na Svolvaergejtě, nebylo co řešit. I Lea byla mým nápadem moc nadšená a Ondra se k nám chtěl také přidat. No chtěl... nakonec jsme ho musely asi půl hodiny tahat z postele, protože původně zaspal a pak se mu nechtělo z teplé postele ven. Nakonec se nám ho ale vytáhnout podařilo a vyrazili jsme na cestu.

Když jsme byli konečně na místě, tak byl chvilku problém s parkováním tak velkého auta, jako je Opel a já zatím vylezla ven. V tu chvíli na mě za ohradou, snad mateřské školky, začali pokřikovat dva norští chlapečci cosi norsky a ani dělání, že je jakože nevidím a neslyším, moc nepomohlo. Byli absolutně neodbytní, a tak jsem zvolila taktiku „usmívat se a mávat“. Ani to je však nezastavilo a chlapečci naléhali stále víc a víc. Zoufale jsem se rozhlížela, jestli třeba chlapečky nehledá paní učitelka, ale ta je zřejmě vůbec nepostrádala. Lee se naštěstí podařilo zaparkovat, a když z auta vystoupil i Ondra, který se učí norsky, tak mi přeložil, co to po mě vlastně chtějí. Celou dobu na mě pokřikovali, že bydlí tady ve Svolvaeru a jsou venku na procházce. No tak jo no.

Cesta nahoru tentokrát nebyla tak hrozná, jako když jsem tam šla poprvé. To samé cítila i Lea, a tak jsme si alespoň mohli více užít výletu a nádherných výhledů. Sluníčko začínalo svítit stále víc a my pomalu odhazovali zbytečné kusy teplého oblečení. Došli jsme na plošinku, které byla při našem předešlém výletu poslední zastávkou, chvilku si odpočali a pokračovali dále. Díky prozkoumání mapy v informačním středisku jsme věděli, kudy jít. Během 20 minut jsme tam konečně dorazili a šťastně poskakovali kolem zaklíněného kamene jménem Djevelporten. Byl to paráda. Sluníčko svítilo a my měli nádherný výhled na okolní krajinu. Ondra se na kámen vydal jako první průzkumník a balancoval na kameni. Já jsem mezitím vyšplhala o něco výše po skále, abych mohla vytvořit lepší fotky. Musím konstatovat, že to vypadalo opravdu nebezpečně a i Ondra se zprvu tvářil trochu nejistě. Jako druhá si na kámen vyšplhala Lea a pak přišla řada na mě. Vesele jsem si vyhopkala po skále nahoru a balancovala na kameni. Ze začátku to byl opravdu dost nepříjemný pocit a jelikož dost silně foukal vítr, rozhodla jsem se nejdříve jen pro sedící fotky. Za chvilku jsem si ale na pocit ohrožení zvykla, a jelikož vítr mírně ustal, tak jsem si troufla se i postavit. Tyjo cítila jsem se jako na Titaniku bez zábradlí.

Bylo kolem druhé hodiny a práce mi začínala v 16:00 a proto jsme se museli vydat na cestu zpět dolů, nakoupili v místním obchodě a vrátili se zpět na náš ostrov Gimsoy. 

No a dnes konečně nastal mnou dlouho očekávaný den, kdy za mnou přicestuje i můj přítel Míra. Jsme spolu už více jak 6 let, ale na rozdíl ode mne je on zatím ještě „světem a cestováním nepolíbený“. Máme v plánu společně projet Norsko stopem. Začínáme zítra po mé práci ve Svolvaeru, kam nás odveze Ondra při cestě pro turisty na jízdu na koních. Dále budeme pokračovat už jenom stopem do města Tromso, které je vlastně takovým hlavním městem severu. Ve městě Alta zase chceme navštívit pravěké vikingské rytiny ve skále, které jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. No a pak nás bude konečně čekat námi dlouho očekávaný nejsevernější pevninský mys Evropy – NORDKAPP! Na Nordkappu se otočíme a pojedeme směr jih, do Osla. Cestou se budeme stavět na těch NEJ místech v okolí hlavních silnic a na celou cestu máme pouze 21 dní. Jsem na nás docela zvědavá. Víme moc dobře, že to bude těžké, pro někoho absolutně nepochopitelné a nemožné, ale právě tímto chceme světu ukázat, že NIC NENÍ NEMOŽNÉ!

Už je 18 hodin a já se tady nedočkavě a nervózně vrtím na židli. Míra je už na cestě trajektem z města Bodo do Svolvaeru a já si ho budu v 9 večer vyzvedávat půjčeným zaměstnaneckým autem. Už jsme se neviděli více jak dva a půl měsíce a moc se na něj těším. A naše společné dobrodružství může konečně začít!