CESTOVNÍ DENÍK - NORSKO PRÁCE NA LOFOTECH + STOPEM OD SEVERU K JIHU 2016 : srpna 2016

Pátek 19. srpna 2016

Kapitola devatenáctá

No panečnku! Dnes mi dorazil malý balíček s mým vlastním 10 let starým MP3 přehrávačem, který jsem ztratila na svém posledním 3 denním výletě. V balíčku byl kromě MPtrojky také dopis od pána z lofotského města Ramberg, kterého jsem si stopla, a vezl mě kus cesty autem. Tohle jsem tedy opravdu nečekala a myslela, že svou MPtrojku už nikdy neuvidím, ale teď na ni nevěřícně zírám. Norové jsou prostě neuvěřitelně hodní a laskavý lidé! Abyste ale vůbec pochopili, proč jsem tak nadšená, pojďme se společně vrátit na úplný začátek mé cesty.

Při pohledu na nový týdenní rozpis směn jsem s údivem zjistila, že tentokrát budu mít volno místo obvyklé neděle, v úterý. Mimo to, také v pondělí pracuji jen do 16:00 a ve středu začínám až v 17:00. To znamenalo, že jsem se mohla konečně vydat na vícedenní cestování po Lofotech. Na tak dlouhou dobu si však auto půjčit nemůžu, a došlo mi, že právě teď nastala ta dlouho očekávaná příležitost, konečně zase po roce začít stopovat. Do své krosny jsem si tedy sbalila stan, spacák, karimatku, nějaké jídlo, pár nezbytných věcí a naplánovala výlet po jihu Lofot. Výchozím bodem mi mělo být nejposlednější městečko s názvem Å (čte se Ó), kam jsem se chtěla první den po práci dostat stopem a pokračovat z něj další den dále.

Krosnu jsem měla připravenou v pokoji a jen co mi skončila směna, popadla jsem ji a uháněla vstříc novým dobrodružstvím. Během chvilky jsem si ale vzpomněla na skeptický pohled kolegy Nica, jak mi říká o ošklivém počasí a neustálém dešti a pro jistotu se ještě vrátila pro pláštěnku.

Sezóna pomalu končí, což se projevuje především na hustotě projíždějících aut po ostrově Gimsoy. Celkem jsem ušla 10 km a cestou potkala 3 auta. První mi zastavilo, aby mi jeho řidič mohl lámanou angličtinou oznámit, že mě bohužel vzít nemůže. A další dvě auta byla ve skutečnosti jen jedno až po střechu našťouchnuté auto. No nedalo se nic dělat a já musela pokračovat po svých. Vrazila jsem si tedy do uší sluchátka a snažila se dostat k mostu, kde začíná hlavní silnice. Když už jsem začala pomalu plánovat své první stanování na našem ostrově, tak mi asi 2 km před cílem konečně zastavilo auto!

Vděčně jsem se svalila na sedadlo spolujezdce a začala si povídat s řidičem. Byl to Nor, který velice dobře zná Českou republiku, jelikož společně s kamarádem z Brna pořádá rybářské zájezdy do Norska. Také již má jisté špatné zkušenosti se zrádným českým burčákem. Byla jsem odvezena několik kilometrů před město Leknes, kde vyzvedával dva mladé a moc pěkné rybáře. Hezky jsem poděkovala a pokračovala dále. Za chvíli jsem už seděla a dalším autě s dalším Norem. Pán byl opravář kostelních zvonů a mířil do města Leknes, kde mě vysadil na benzínové pumpě na konci města. Odtud jsem chvilku zase pokračovala po svých, než jsem se dostala za kruhový objezd a zvedla palec. Pár aut kolem mě profrčelo bez povšimnutí, až mi zastavil asi 150 let starý Nor a já si sedla na sedadlo spolujezdce do auta jen o něco mladšího než byl řidič. Vždycky mě udivuje, jak je možné, že všichni senioři v zahraničí tak perfektně ovládají angličtinu. Naši čeští senioři mají mnohdy dojem, že přijedou-li do cizí země a budou mluvit pomalu a zřetelně vyslovovat česká slova, jistě jim všichni budou rozumět. Místo toho ale vždy akorát docílí rozpačitého výrazu cizince, který jim vůbec nerozumí. Pán měl namířeno jinam než já, a tak mě vysadil na křižovatce, kde jsem mohla pokračovat v cestě do Å. Silnice se přede mnou začínala nebezpečně klikatit, a tak jsem zaujmula pozici na začátku autobusové zastávky. Bylo půl osmé večer a bez jakékoliv reakce řidičů kolem mě projelo asi deset aut. Už už jsem to chtěla vzdát a dát se opět na cestu, když mi zastavila norská dáma středního věku a pomohla mi vložit krosnu do zavazadlového prostoru svého vozidla. Paní mi při pohledu na cedulku s písmenem Å oznámila, že bydlí ve vesničce, která je vzdálená od mého cíle pouhé 3 km. Tak tohle jsem opravdu nečekala! Během cesty jsme si povídaly o všem možném, od návštěvy její sestry v Leknes, přes odlišná norská nářečí, až po prohlídkovou trasu, kdy mi po cestě ukazovala, co vše bych měla navštívit další den. Po cestě často zdravívala známé jedoucí proti nám nebo zastavila na silnici a s některými také prohodila pár slov. Nakonec mě zavezla dokonce přímo až do městečka Å a ukázala mi malý kopec vhodný pro přenocování ve stanu. Obě jsme se totiž shodli, na tom, že spaní v kempu není tak hezké, jako právě spaní s výhledem na celé městečko.

Bylo neuvěřitelných devět hodin večer a já se vydala s krosnou na zádech na výhledy do toho doporučeného kopce. Sluníčko svítilo a já měla nádherný výhled na ostrov Vearoy, na němž jsem byla před dvěma týdny s Ondrou. Na vrcholku hory jsem kromě krásného výhledu viděla také několik stanů. Našla jsem si tedy nejlepší místo, které bylo s výhledem na městečko, a postavila si tam stan. Zrovna ve chvíli, kdy jsem zápasila s tyčkami od stanu a pracně je zastrkávala do pláště, jsem zaslechla podivné zvuky. A jéje, stan stojící ode mě asi 20 m se pohyboval ze strany na stranu a z něho vycházely velmi hlasité vzdechy. „A sakra!“ pomyslela jsem si, ale mého suprového místa jsem se odmítla vzdát. Rychlostí blesku jsem postavila stan a prchla na obchůzku po okolí. Kdekoliv bylo teď bezpečněji a doufala, že až se po západu slunce vrátím zpět, bude ticho. Vyšplhala jsem snad na všechna možná i nemožná místa, prošla celé městečko, ale bohužel nebylo dostatečně velké a já už nevěděla, co mám ještě dělat. Po zpáteční cestě jsem naštěstí ještě narazila na kemp se záchodem. Bylo pozdě večer a šeřilo se. Ráno jsem měla v plánu vstávat v 7:00, a tak jsem se hrdinně vrátila ke svému stanu. Díkybohu bylo ticho! Paráda. Usnula jsem kolem půlnoci.

Kempování na kopci při měsíčku

Konečně měsíček

Ostrov Vaeroy

,,Večerní" městečko Å

Ráno mi vstávání v 7:00 nevyšlo. Večer, po výšlapu hory mi totiž bylo vedro, a tak jsem si chytře sundala kalhoty a ponožky a zavrtala se do spacáku. Kvůli tomu mě zima vzbudila už v 5:00 a už jsem nemohla usnout. Vylézt ze spacáku a obléknout se by byl sice dobrý nápad, ale na to jsem byla moc líná. Nezbylo mi nic jiného než trpět zimou. Před sedmou hodinou začalo venku svítit sluníčko, jehož paprsky mírně ohřály stan a já mohla vykouknout ze spacáku. Pomalu jsem se oblékla a rozepla zip stanu. Tak tohle byla teprve paráda! V hromadě svých věcí jsem vyštrachala foťák a kameru a neohroženě se vydala vytvořit několik snímků ven. Kombinace krásného slunečného dne s parádním výhledem na moře, hory, městečko Å a ostrov Vaeroy byla prostě neuvěřitelná. Ještě nějakou dobu jsem u stanu pobyla, dokud nepřišla správná doba pro zbourání mého ležení a vydání se dolů. V 9:00 se totiž měla otevírat malá pekárnička z roku 1844, jejíž plakáty slibovaly nejlepší skořicové bulky jménem Kanelsnurrer na Lofotech. Pekárnička je také mimo jiné součástí skanzenu, který má taktéž otevírací dobu v 9:00 a je hned po snídani v pekárně druhou položkou na seznamu.

Stan jsem měla sbalený a vydala se s krosnou na zádech dolů. Překvapeně a zároveň pobaveně jsem pod horou zírala na obrovskou tabuli s nápisem „NO CAMPING“, které jsem si večer vůbec nevšimla. Kemp pod horou mi opět poskytnul toaletu a možnost vykonání ranní hygieny. U pekárny jsem byla o něco dříve, a tak jsem na bílé lavičce před ní pozorovala přicházející turisty. Přesně v devět hodin se rozletěly dveře a já mohla vstoupit dovnitř. Vevnitř to krásně vonělo a já se rozhodla koupit si bulky dvě. Jednu skořicovou Kanelsnurrer a druhou s čokoládovými kousky. Nebylo to první norské sladké pečivo, které jsem tady na Lofotech ochutnala, a tak musím s lítostí oznámit, že nebylo nejlepší, jak sliboval plakát. To my v Lofoten Links teda děláme mnohem lepší Kanelsnurrer!

S plným žaludkem jsem si zakoupila vstupné do skanzenu a dostala samolepku na mikinu, jako vstupenku. Nemám ráda fotky se samolepkama, a tak jsem si jí přilepila na krosnu – stejně to nikdo nekontroluje. Ve skanzenu se nachází celkem 9 zpřístupněných domečků, jako jsou rybářské obytné domky, kovárna, loděnice, pekárnička a další. Mě však nejvíce zaujala bývalá továrna na výrobu oleje z tresčích jater. Tak tady milí zlatí se vyráběl ten nechvalně známý rybí tuk, co se malým dětem nutíval po lžičkách. Já se sestrou jsme ho díkybohu mohly polykat v tabletkách. Dost to tam smrdělo a téměř při odchodu jsem si všimla stolku s lahvičkou oleje. Vedle lahvičky ležely ubrousky a plastové lžičky. No tak to byla jasná výzva k mému prvnímu ochutnání této nechvalně známé dobroty. Zatnula jsem zuby, zajistila kameru, aby bylo vše řádně zdokumentováno, prohodila pár trapných slov do kamery a spolkla rybí tuk. Fuj! Zprvu to chutnalo jako obyčejný olej, ale vzápětí jsem pocítila hnusnou chuť rybiny. Bylo to odporné a tuto pachuť jsem cítila ještě půl dne. Ne, rozhodně si to domů nekoupím jako suvenýr a ani už to nikdy nebudu ochutnávat! Celkem mě překvapuje, že to vůbec někomu může chutnat…

Po prohlídce skanzenu jsem si na několik minut sedla na lavičku vedle mladého páru a během chvilky zjistila, že se jedná o dva mladé Čechy z Brna. Jaká náhoda. Chvilku jsme si povídali o našich cestovatelských zážitcích a životních příbězích, ale času nebylo nazbyt a já se ještě musela řádně vyfotit s popiskem označujícím vjezd do městečka Å. Tedy v průvodci psali, že se právě s touto značkou musí vyfotit každý návštěvník. Značka je totiž tak populární, že se také stává velice oblíbeným suvenýrem z Lofot. Chvilku jsem zvažovala, zda by se mi do krosny také vešla, ať mám na Lofoty pořádnou památku, ale pak jsem usoudila, že moje krosna je moc malá a po horách by se s tabulí špatně lezlo. Vytvořila jsem si tedy několik snímků na své selfie tyči a když jsem i po 10 minutách focení sama sebe s tabulí nebyla dostatečně spokojena, pořádala jsem kolemjdoucí, aby fotku vytvořili na mou zrcadlovku. A povedlo se. Vyšla jsem tedy z městečka a opět zvedla palec.

Během několika minut mi zastavil další Nor jedoucí sice do městečka Moskenes, ale protože si chtěl povídat, tak mě odvezl až do městečka Reine, které mělo být mou další zastávkou. V Reine jsem už jednou byla, když jsme společně s Leou a Ondrou lezli na horu Reinebringen s nejkrásnějším výhledem Lofot, ale tenkrát jsme neměli dostatek času na prozkoumání města. Reine se nachází na malém ostrůvku na který se člověk dostane z hlavní silnice přes sypanou hráz. Došla jsem na malé náměstíčko a zašla si koupit ledovou kávu, na které jsem se tady stala závislá, do místního obchodu. Bylo skoro poledne a já se posadila na lavičku s kávou v ruce a již mírně rozplizlou obloženou bagetou z práce a poobědvala. Kolem sebe jsem pozorovala hlasité turisty pochodující sem a tam, turistické autobusy a právě otevírající restauraci. Brzy jsem se k průzkumníkům města přidala také a zjistila, že tam vlastně kromě červených rybářských domků rorbuer, které slouží jako ubytování pro turisty, skoro nic není. Mým dalším cílem dnešní cesty bylo muzeum panenek a hraček ve vesničce Sakrisoy. Tentokrát jsem však měla v plánu do muzea dojít pěšky, i přes to, že mě čekalo asi 6 km chůze. Silnice však vedla podél členitého pobřeží, po které se vine šňůra roztomilých vesniček s barevnými domky. Sluníčko svítilo o sto šest a já šla v rytmu písní, hrajících v mém mobilu. Po hodině a půl jsem konečně dorazila na místo. Zaplatila vstupné a ke své první samolepce na krosně přidala ještě jednu panenkovskou.

No řeknu vám, tohle bylo něco pro dívčí srdéčko. Jedna panenka vedle druhé a to jejich bohaté vybavení! Nejvíce mě však okouzlily panenky a panáčci patřící Laponským dětem v tradičních krojích. Byly zde však hračky z celé Evropy. Dokonce i panenky v německých dirndlech. V patře nad muzeem se nacházelo starožitnictví, které jsem pochopitelně musela též prozkoumat. Naproti muzeu přes silnici stál zase domek, kde si člověk mohl zakoupit sušené ryby, velrybí maso, norské sladkosti a další pochoutky. Čas mi šlapal na paty a já se chtěla podívat do městečka Flakstad, kde se nachází velice starý dřevěný kostelíček Flakstad kirke, který byl postaven ze dřeva rybářských lodí. Do městečka mě odvezl ochotný Nor a dokonce mě zavezl až ke kostelíku. Jak tomu ale na Lofotách bývá, bohužel bylo zavřeno. Kostel jsem si tedy alespoň obešla kolem do kola a zamířila na nedalekou pláž, sedla si do písku, rozevřela mapu a promýšlela další plán. Bylo kolem třetí hodiny a já měla na seznamu už pouze poslední položku, a to městečko Nusfjord. Nečekala jsem, že se dostanu ta daleko a zpět na Gimsoy se mi ještě nechtělo. Práce mi měla začínat až další den v 16:00 a já chtěla ve svém dobrodružství pokračovat. Na mapě jsem tedy vyhledala městečko Unstand, jehož pláž je velice populární pro surfaře a nedaleko od něj také kozí farma, na niž se už dlouhou dobu chystáme s Ondrou. No proč ne, a tak jsem hodila mou 11 kg těžkou krosnu na záda a vyrazila k silnici. Nemusela jsem jít daleko a už jsem seděla v dalším autě s dalšími Nory. Tentokrát se jednalo o otce s asi 11 letým synem, kteří mířili do města Leknes. Syn tam měl totiž fotbalový tréning. Cestou jsem jim vyprávěla o mé práci v Loften Links a cestovatelských plánech po konci práce. Zastavili mi na odbočce do města Nusfjord odkud jsem šla asi 10 minut pěšky se sluchátky v uších a už tady bylo další auto. Tentokrát mě vezla mladá Norka, která bydlela přímo v Nusfjordu, hned vedle brány, kde se vybírá vstupné. Po dosednutí na pohodlné sedadlo spolujezdce jsem se zděšeným zjistila, že mi z kapsy krosny vypadl můj MP3 přehrávač. A sakra! Rozhodla jsem se však na možná místa vrátit později po prohlédnutí Nusfjordu. Přeci jen se jedná o přehrávač, který je 10 let starý, polámaný a nevzhledně vypadající. Mám však k němu již vytvořený jistý osobní vztah, jelikož se mnou cestuje po všech možných místech Evropy už dlouhou dobu. Byla jsem smutná, ale smířená s tím, že už ho zřejmě nikdy neuvidím.

K mému velkému překvapení po mě nikdo u vstupu do vesnice nechtěl vstupné, jež normálně činilo 50 NOK. Prošla jsem tedy kolem zavřené budky a obešla si městečko. No, nejsem si jistá, zda se dá mluvit o těch několika barevných domcích, jež opět slouží jako předražené ubytování pro turisty, jako o vesnici. V obchodu se suvenýry jsem si zakoupila pohled a vydala se zpět na pátrací akci po MPtrojce. V Nusfjordu vlastně skoro nic zajímavého nebylo, ale vesničku jsem chtěla navštívit už od výpravy na pláž Kvalvika v červnu. Přeci jen je několik domků zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO. Cestou z vesnice mi zastavil mladý pár, a světe drž se, tentokrát to nebyli Norové, nýbrž Němci! Odvezli mě tedy zpět na křižovatku s hlavní silnicí a já se vracela ve vlastních stopách a kousek po kousku prohledávala silnici. Nic povědomého jsem však nenašla, a tak jsem pátrání v této části Lofot vzdala, přešla silnici a zkoušela své štěstí ve stopování. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se zkusím vrátit do Flaktadu a pokud mi ani tento pokus nevyjde, tak to vzdávám úplně. MPtrojka mi totiž musela vypadnout z kapsy, když jsem k někomu nasedala do auta a prudce si vyndala mobil se sluchátky z kapsičky. Na otázku, k čemu mám MPtrojku, když stejně používám mobil s písničkama je jasná, prostě vás někdy hudba z jednoho přehrávače začne nudit a pak je čas na jiné „neohrané“ písničky. Stopla jsem si starší norskou dámu, která mi celou cestu popisovala různé domky, kdo v nich bydlí, v jakém se narodila, a když jsme projížděli kolem hřbitova ve Flakstadnu, dokonce mi i ukazovala hrob svého manžela. Na to jsem nějak už neměla co říct a s díky vystoupila z auta. Ani ve Flakstadu můj přehrávač nebyl nikde k nalezení, a tak jsem si koupila jahodového nanuka a smířila se s faktem, že se s ním už nikdy nesetkám. Nedá se nic dělat.

Z Flakstadu jsem šla snad 10 km pěšky. Projelo okolo mě asi 6 aut, ale ani jedno neprojevilo sebemenší zájem o malou usměvavou stopařku. Až jsem si konečně stopla dvacetiletého, veselého a moc hezkého Nora, který mě svezl až do města Leknes. V Leknes jsem si zašla koupit ledovou kávu do supermarketu v nákupním centru a čokoládové bulky na nedalekou benzínovou pumpu. Tam jsem zjistila, že na ně mají dokonce 50% slevu a tak jsem si místo obvyklých tří koupila hned šest a nechala si je k snídani na druhý den. Nejlepší na obchodním centu byla však wi-fi, přes kterou jsem se snažila zveřejnit své video z rána, ale marně. A tak jsem se na to vykašlala a pokračovala dál ve svém putování.

Pěšky jsem tentokrát musela jít opět daleko. Silnice v Leknes mi neumožňovala moc objektivní možnosti pro stopování, ale nakonec se mi to přeci jen povedlo. Příští zastávka Unstand. Paní sice jela jen po hlavní silnici do Borku, ale protože si se mnou chtěla povídat a v Unstandu bydlí její dcera s přítelem, tak si kvůli mně udělala 18 km zajížďku! Tohle se mi na těch Norech prostě líbí, když se jim s vámi dobře povídá, tak se můžou i roztrhnout pro to, aby vás mohli na místo buď úplně odvézt, nebo alespoň co nejvíce přiblížit. Tohle by se mi asi v Čechách nestalo.

Slunce pomalu zapadalo za obzor, já stála na pláži v Unstandu a pozorovala surfaře ve vysokých vlnách. Celkově ta scéna přede mnou působila magicky. Po půl hodině jsem si hodila krosnu na záda a šla si hledat vhodné místo na vytvoření pelíšku. Kemp jsem obešla asi 3x, ale nenašla ani náznak toho, že bych někde měla něco platiti. Mé chození dokola znervózňovalo švýcarský pár, který mi nabídl, že si klidně můžu postavit stan vedle nich, pokud nemůžu najít volné místo. Vycítila jsem příležitost družit se, a tak jsem si sedla k nim a začala konverzovat. Když jsem vyndala z krosny stan a začala ho stavět, nečekaně mi v ruce přistál kelímek čajo-kávy s notnou dávkou tvrdého alkoholu, připomínající naší slivovici. Překvapeně jsem se na ně podívala a kelímek s díky přijala, na oplátku jsem jim zase popsala všechna zajímavá místa Lofot a popisy tras. Ten večer jsme se všichni moc nasmáli a já se kolem půlnoci opět zavrtla do svého spacáku a usnula jak dřevo.

Tuto noc jsem si sice kalhoty a ponožky oblečené nechala, ale i tak mě opět kolem páté ráno vzbudila zima. Asi hodinu jsem se pokoušela usnout, až jsem to vzdala a prostě jen rozjímala o životě. Po sedmé hodině vykouklo sluníčko a já se odvážila rozepnout stan. Nečekalo mě nic jiného, než krásný pohled na moře a valící se hustou mlhu po pláži.

Stan jsem měla zabalený během několika minut, hodila krosnu na záda a už si to štrádovala vstříc novým dobrodružstvím. Bylo něco po osmé hodině a já byla prvním pohybujícím se objektem v kempu. Na rozdíl od ostatních, jsem neměla jisté auto a práce mi začínala v 16:00. Moc dobře jsem věděla, že dostat se z tohoto místa nebude ani trochu hračka, jelikož jsem se pravděpodobně ocitla na konci světa. Vrazila jsem si sluchátka do uší a spokojeně žvýkala čokoládovou houstičku, kterou jsem si předešlý den koupila na benzínce. U vstupu do kempu jsem konečně objevila nějakou zmínku o placení. Stála tam tabule s informací o tom, že mám za přespání ve stanu zaplatit 50 NOK a vedle byla připevněná pokladnička. Chvilku jsem zvažovala, že zaplatím, ale vyhrála nade mnou povaha spořivého Čecha. A tak jsem se jen rozhlédla, zda jsem tam opravdu sama, tabuli si jen vyfotila a už si to vesele štrádovala po silnici za rytmu hudby z mobilu. No, mám dojem, že důvěřivý majitel českého kempu, který by zavěsil před svůj pozemek pouze kasičku s odkazem „VHOĎTE PENÍZE“, by brzy zkrachoval, jelikož by nepřišel pouze o tržbu, ale brzy také i o tu kasičku.

Jak jsem předpokládala, na silnici jsem nepotkala auto žádné, tedy alespoň ve směru, který jsem potřebovala. Po půl hodině jsem dorazila k tunelu. A sakra! Tunely tady nejsou ani trošku určené pro pěší a nikde jsem neviděla ani stezku, kterou bych mohla bezpečně přejít kopec. Nic nenaznačovalo tomu, že bych tunel mohla bezpečně projet s někým v autě, a tak jsem vyndala z krosny baterku a reflexní pásku, kterou jsem si připevnila k noze a vešla jsem do tunelu. Dlouhá cesta v občasné tmě se mi ani trochu nelíbila. Osvětlení nebylo nic moc a pak jsem zaslechla neuvěřitelný hluk. V tunelu jsem se potkala s obrovským a ze široka jedoucím traktorem. Nervózně jsem se přitiskla ke stěně a hýbala s baterkou ze strany na stranu. Byl to dost nepříjemný pocit ohrožení, ale naštěstí se mi nic nestalo. Přidala jsem do kroku a za chvilku byla z tunelu venku. Uf!

Auto stále žádné a tak jsem pokračovala další hodinu pěšky po silnici. Bylo krásné počasí a já měla oblečené jen tričko. Procházela jsem krásnou krajinou, pozorovala kolem sebe hory, jezera a zelenající se louky, až jsem konečně došla do maličké vesničky, na jejímž začátku byla konečně vidět mnou dlouho očekávaná tabule s odkazem na kozí farmu. Odbočila jsem ze silnice a zamířila dle ukazatele do malého obchůdku s kozím sýrem. Nikde nikdo, ani lidi, ani kozy. Zazvonila jsem na zvonek na pultu a během pár vteřin vešel prodavač. Ke své smůle jsem se dozvěděla, že tohle není ta farma, kterou jsem hledala a pravděpodobně ani kozy neuvidím, jelikož jsou už na pastvě. Farma kterou jsem chtěla navštívit je totiž vzdálená asi 25 km od této. No nic, obešla jsem si alespoň farmu kolem dokola a zahlédla zvědavý pohled malé kozičky, důležitě stojící na velkém kameni. Bezva, alespoň si udělám nějakou fotku. Kozička to nakonec nebyla jsem jedna, ale hned stádo mrňat. Prošla jsem kolem dívky na žebříku, která právě natírala stěnu červenou barvou, ta mě pozdravila a s omluvným výrazem ve tváři mi oznámila, že tam mají jen BABY GOATS. Juuuu kozí miminka! To bylo lepší než koukat na dospělé kozy. Svým příchodem k ohradě jsem mezi kozičkami vzbudila obrovský zájem a všechny najednou se ke mně rychle hnaly. Během pokusů o hezké snímky jsem se dala do řeči s dívkou a zjistila, že je to Švýcarka, která je tam společně s manželem a jejich dvěma dětmi. V Norsku tak chtějí zůstat rok a pak jít o dům dál.

Musela jsem pokračovat dál, a tak jsem se rozloučila a vyrazila na cestu. Po 15 minutách chůze jsem se zděšením zjistila, že je přede mnou další tunel. Jak je možné, že jsem si jich předešlý den nevšimla? Asi jsem byla moc zabraná do konverzace. Tentokrát jsem se ale postavila před značku označující vjezd do tunelu a v dálce zahlédla první auto. Snažila jsem se vypadat co nejzoufaleji, zvedla palec pravé ruky a levou rukou ukazovala na značku. Takto jsem to zkusila s asi 5 projíždějícími auty, ale bylo mi to prd platné. Ale jeden norský řidič mě nakonec naštěstí zachránil. Pán měl namířeno na jih Norska střílet divoká prasata. Naše konverzace se tedy stáčela kolem lovu divokých zvířat. Můj tatínek je totiž také myslivec, a tak jsme si s pánem vyprávěli všelijakých pokrmech a jaké maso nám nejvíce chutná.

Byla jsem odvezena na křižovatku s hlavní silnicí, odkud jsem šla několik km k prvnímu supermarketu. Koupila jsem si opět mou oblíbenou ledovou kávu a pokračovala do městečka Borg, ve kterém se nachází vikingské muzeum Lofotr a v něm informace o kozí farmě. Bylo kolem jedenácté dopoledne a já měla stále ještě čas farmu navštívit. Muzeum jsem sice již od supermarketu viděla, ale cesta byla delší, než se zdálo. Dosti zmatené informace o farmě mi podali dva prodavači v krámku s občerstvením. Na otázku, jak daleko to je pěšky mi oznámili, že je to tak 20 min. Spokojeně jsem vypochodovala z muzea a stoupla si se zdviženým palcem k silnici. Nikdo mě ale nechtěl nabrat, a tak jsem se vydala pěšky. No je to přeci jen 20 minut. Dvacet minut se změnilo v hodinu a já stále vyhlížela slibovanou benzínovou pumpu na levé straně, avšak marně. Došlo mi, že mi kluci nějak zapomněli sdělit, že 20 minut je to autem. No nic, zkoušela jsem opět stopovat, ale i teď mi nikdo nezastavil. I tak jsem stále doufala, že už tam snad musím být. Až už byla jedna hodina odpoledne a já se začala obávat pozdního příchodu do práce a vzdala jsem prohlídku farmy. Ted pro mě bylo mnohem přednější dostat se zpět do Lofoten Links. A konečně mi zastavilo nablejskané auto. Jeho řidič byl mladý Maďar, žijící v Norsku třetím rokem ve městě Heningsvaer. Poprosila jsem ho, zda by mě vyhodil na mostě, přes který vede hlavní silnice E10 a za ním je odbočka na vedlejší silnici, vedoucí kolem ostrova Gimsoy. S tímto návrhem však mladý Maďar jménem Valter nesouhlasil a rozhodl se mě odvézt až do práce. No proč ne. Cestou jsme si povídali o našich pracovních zkušenostech v zahraničí a zjistila jsem, že i on pracoval nějakou dobu na Islandu. Téma padlo i na společnou historii našich zemí v Rakousko-Uhersku a v SSSR. A tak se tedy Volter rozhodl, že je nutné, abychom si my středoevropané pomáhali a odvezl mě až do Lofoten Links. Také trval na tom, abychs i na něj vzala kontakt, protože má rybářskou loďku, a kdybych měla zájem zkusit rybařit, ať se ozvu. No návrh také zahrnoval soukromé průvodcování po horách. Jasně, známe to „to průvodcování a projížďku na lodi“. Nemůžu však popřít, že byl pěknej. Byla jsem ale vděčná za odvoz a vesele mu zamávala od budovy recepce golfového klubu. Byly teprve dvě hodiny odpoledne a já byla vděčná za to, že se mohu jít ještě před prací vysprchovat a trochu prospat. Přeci jen jsem obě noci naspala jen 5 hodin. Byla jsem absolutně fyzicky vyčerpaná, ale naprosto nadšená, že mi stopování konečně vyšlo a já si ho užila na maximum.

Celkově bych výlet shrnula asi takto:

-> 3 dny SAMA STOPEM
-> 270 km (z toho cca 50 km pěšky)
->14 aut
-> 20°C
-> 2 noci ve stanu s nádherným výhledem
-> Muzea, krásné výhledy, úžasní lidé, norská městečka s rybářskými domky na kůlech, nebezpečné průchody tunely pro auta, zvířátka, ochutnávky místních pochoutek ...prostě ÚŽASNÝ ZÁŽITEK NA KONCI SVĚTA

No a teď se dívám na svůj balíček se starým MP3 přehrávačem s dopisem, a nemůžu věřit vlastním očím. Ach, přeci jen se na světě ještě najdou moc hodní a poctivý lidé! Díky moc!