Neděle 14. srpna 2016
Kapitola osmnáctá
A je to tady! Já, která má od šestnácti let strach
z koní, jsem se dnes účastnila projížďky na koních. Kdysi se totiž kůň, na
kterém jsem seděla, splašil a málem mě zabil. Od té doby mám z koní
respekt. A dnes? Mám dojem, že jsem se zbláznila!
Už je to týden, kdy mi Nico s nadšením říkal o
projížďce pro zaměstnance. On na koni totiž ještě nikdy neseděl a moc se na to
těšil. No což o to, mě to taky moc nadchlo, ale byla jsem trošku vyděšená svou
negativní vzpomínkou. Ale ráda na svých cestách zkouším úplně všecko, co jde a
ráda posouvám své hranice strachu. Koně jsou prostě jen další položka
připravená na mém seznamu strachu, již je nutno odškrtnout.
Od Elly, která je takovou šéfovou na farmě u koní,
jsem zjistila, že se projížďka uskuteční 14. 8. 2016 a že pro nás mají i
připravený oběd po cestě. Pro jistotu jsem jí řekla, že jsem ale začátečník se
strachem z koní, ale prý to nevadí. A tak jsem se začala těšit.
V 8:40 ráno jsem společně s Nicem vyrazila
z našeho bytu na farmu. Bylo krásné počasí a cesta nám zabrala asi 10
minut chůze. Sraz byl v 9:00, tak jsme měli dostatek času na psychickou
přípravu. Nico měl totiž před sebou svou úplně první jízdu na koni. Pomalu se
k nám začali přidávat i ostatní, a jak jsem zjistila, tak nás nakonec bylo celkem 17 jezdců.
Bylo kolem půl desáté a holky z farmy nás pozvaly
do stájí, abychom jim pomohli s přípravou koní. Dostala jsem do ruky kartáč a
měla za úkol vyhřebelcovat hnědou klisnu Nist, jež se stala mou společnicí na
tomto výletě. Měla jsem trochu strach, jelikož jsem byla v boxíku zavřená
s ní a s dalším koněm sama. Zvládla jsem to. Holky Nist osedlali a já
se na ni venku posadila. Nervozita stoupala a já společně s Ondrou a Nice
čekala, až budou všichni připraveni. Ondra mi zatím vysvětloval, jak se mám ke
koni chovat a jak zatáčet. A pak to přišlo!
V první moment jsem myslela, že spadnu dolů. Byl
to pro mě dost zvláštní pocit, ale během chvilky jsem se do toho dostala a byla
nadšená.
Na koňském hřbetu jsme se po hodině a půl chůze či
občasného cválání, doplňovaného mým vyděšeným, ale nadšeným pištěním, dostali
na lesní mítinku. Tam holky z farmy odvedly koně do ohrady a my pokračovali
po svých. Zanedlouho jsme už seděli na kládách okolo ohniště a čekali na další
část skupiny. My jsme totiž byla taková, dejme tomu, „loser Group“, jelikož
mnozí na koni seděli poprvé a já si nechtěla tahat triko. Brzy dorazil i
zbytek, holky rozdělaly oheň a daly se do příprav oběda. No panečku, oběd to
byl opravdu hodný krále. Nejen že jsme všichni dostali kelímky s vodou a
hlavní chod, kterým bylo kuřecí maso na pánvi se zeleninou, ale také nám holky
upekly dezerty a uvařily čaj a kávu. To jsem fakt nečekala.
Byla jsem přecpaná a stěží jsem se dokutálela ke svému
koni zpět. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny a náš „loser gang“ pomalu
pokračoval zpět. Tentokrát jsme se vraceli i přes pláž, což byla nádhera.
Nečekala jsem, že můj výběr práce v Norsku bude
zahrnovat i takováto suprová odpoledne pro zaměstnance. A to jsem pracovní
nabídku prvotně chtěla odmítnout – pche!
Žádné komentáře:
Okomentovat