16. KAPITOLA: První stanování za polárním kruhem

Neděle 31. červenec 2016

Kapitola šestnáctá

Před několika minutami mě vzbudil ostrý zvuk požárního alarmu. Vyděšeně jsem vyskočila z postele a začala kontrolovat náš byt. Nic tam nebylo. Vyběhla jsem tedy na chodbičku, která spojuje byt s recepcí a ptala se Nika s Karlem, jestli je vše v pořádku. Na recepci bylo několik zmatených lidí, ale Karel mě ujistil, že je vše v pořádku. Akorát v jednom z apartmánů připálili kukuřici při vaření. Bože! Ten zvuk byl příšerný, ale kluci ho naštěstí během chvilky vypnuli a po budově se rozhostilo příjemné ticho.

Dnes mám den volna, a jelikož není počasí nic moc, rozhodla jsem se, že bych si mohla naspat těch několik hodin, které jsem za posledních několik dní probděla.

Před dvěma dny za mnou přijel Ondra a nabídl mi, že několik lidí z farmy a golfu jde stanovat a pokud budu chtít, ať se k nim přidám. Nadšeně jsem s jeho návrhem souhlasila a domluvili jsme se, že mě vyzvedne někdy před půlnocí, po návratu ze Stamsundu, kam vozívá každý den turisty z projížďky na koních. Ondra přijel chvilku po půl dvanácté, tedy ve chvíli, kdy se na ostrůvek Gimsoy snesla hustá mlha, držící se při zemi do 2 metrů. To byla nádhera, tedy alespoň z mého pohledu spolujezdce. Během deseti minut jsme byli na místě a zaparkovali vedle aut našich kolegů pod horou Jennedalen. Nevěděla jsem, že to bude i s výšlapem, ale odhodlaně jsem nahodila krosnu na záda a vyrazila vstříc novým dobrodružstvím. Bylo to poprvé, kdy jsem svou krosnu použila k výletování. Vážila 11 kg, jelikož jsem v ní nesla stan a několik ciderů. Po asi půl hodině chůze jsme byli na místě. No co si budeme povídat, ten výšlap mi dal zabrat a Ondra už se mi i několikrát nabízel, že mi vezme krosnu s tím, že by tam rád někdy došel, ale jeho nabídky jsem stále odmítala. Byla jsem přesvědčená, že to sama zvládnu, a taky že jo. Mezi námi on měří dva metry a jeho jeden krok jsou mé dva.

 Už nemůžu!

Dorazili jsme k malému jezírku u jednoho z výběžků hory, kde na nás čekali Ella a Rasmus ze Švédska, Jula s Noahem z Německa a Ellin pes, připomínající křížence lišky s medvědem. Jejich stan už stál a nyní jen seděli a vesele si povídali zakukleni jak housenky do spacáků. Obzvláště Noah vypadal ve svém modrém spacáku vtipně, jako kdyby se z něj každou chvíli měl vyklubat motýlek. Noah se tímto stal objektem velké diskuze, zda bude mít také modrá křidélka, jelikož nosí jen modré věci. Každou chvíli ze spacáku vytáhl flašku s pivem nebo krabičku s cigaretami, až se nám nechtělo věřit, že se mu tam všechno vejde.

Téměř hned po příchodu jsme si s Ondrou postavili i můj zelený stan. Všude byly kamenité boule pokryté mechem a tak jsme pod sebou měli měkoučko, jako v postýlce. Byla jsem moc ráda, že jsem si stan těsně před odjezdem koupila a vzala ho s sebou. Nebylo to sice nic levného, ale věděla jsem, že se mi tady bude hodit. 3. srpna za mnou přijede přítel z Čech a máme 20 dní na cestování po Norsku, které prostopujeme. Stan byl postaven a my se přidali k debatujícímu kroužku. Otevřela jsem si hruškový cider a nadšeně si prohlížela okolní krajinu. Bylo to překrásné místo.

Spát jsme šli v půl třetí ráno, když vycházelo sluníčko a nařídili si budíka na 9:00, jelikož nás odpoledne čekala práce. Stan byl dost prostorný a útulný, jen mě celou noc rozčiloval pes pobíhající kolem, když neustále zadrhával o kotvící šňůrky. To mělo za následek neustálé chvění stanu ze strany na stranu a mě to každou hodinu budilo. I přes tento fakt jsem z nějakého nepochopitelného důvodu byla vyspaná do růžova a ráno jsem vesele vyskočila ze spacáku.

Byl čas se vrátit. Pobalili jsme věci a vyrazili dolů k autům. Jelikož mi práce začínala ve 12:00, tak jsem si ještě mohla schrupnout a se vysprchovat se, což bylo super.

Včera nám konečně po týdnu začal fungovat internet, tak jsem konečně napsala kamarádce Kláře, která bydlí a pracuje v Ballstatu na Lofotách, jestli bychom se s ní mohli večer sejít. Tuto schůzku plánujeme už bezmála měsíc, kdy jsme se seznámily prostřednictvím facebookové stránky Češi v Norsku a konečně se nám podařil najít společný čas a datum. Večer jsem si tedy přisedla do auta k Ondrovi do Stamsundu, jelikož Ballstad už je odtamtud kousek. Po cestě jsem zděšeně zjistila, že jsem si zapomněla na Kláru uložit kontakt a tudíž nevíme, kam máme jet a nemůžeme ji ani zkontaktovat. Tak nám začala rychloakce SEŽEŇ WI-FI. Zastavili jsme snad na všech možných místech ve městě Leknes, kde jsme předpokládali výskyt wi-fi sítě, ale marně. Ani na benzinových pumpách jí neměli. Zoufale jsme jezdili autem dokola, až jsem si všimla malého baru. Zoufale jsem vběhla dovnitř a ptala se barmanky, zda se mohu připojit, ale marně. Barmanka mi odmítala heslo propůjčit, i přesto, jak moc nešťastně jsem vypadala a mou historku o tom jak nemám číslo i trochu přibarvila. Když jsem byla na odchodu, tak mě zastavil mužský hlas, který na mě volal. Nechápavě jsem se otočila, abych zjistila, zda slyším dobře a vážně to bylo na mě. Ano bylo. U jednoho z kulatých stolků se na mě dívali dva lidé, kteří mi nabídli svůj mobilní internet, abych informaci mohla najít. Vděčně jsem si od Norské dívky půjčila telefon a připojila se na facebook, kam mi Klára kontakt poslala. Informaci jsem během chvilky našla a vyfotila si jí na svůj mobil. Kontakt jsme měli, a tak mohlo dojít ke šťastnému shledání v Ballstatu. Klára nás už čekala před jejím staff house a pozvala nás dál na kopřivový čaj. Je to moc milá a energická osoba a byla jsem ráda, že jsem se s ní konečně mohla poznat. Strávili jsme u ní téměř dvě hodiny, kdy jsme zjistili, že už je po jedné ráno a jelikož ráno musela do práce, tak jsme se rozloučili a vrátili se zpět na ostrov Gimsoy.