15. KAPITOLA: Když plány nevycházejí

Pondělí 25. července 2016

Kapitola patnáctá

O víkendu jsem měla opět volno a byla jsem domluvená s Ondrou na výlet na nejzápadnější ostrůvek Lofot, na který se dá dojet trajektem. Měli jsme naplánováno, že vyrazíme hned v sobotu po mé práci a přespíme buď na Rostu, nebo v městečku Moskanes ve stanu. Jaksi jsme moc nepočítali s možností, že i přestože je nejvyšší turistická sezóna, tak trajekty na Rost jezdí pouze v týdnu. Vymyslela jsem tedy jiný plán, a to návštěvu Vesterálů. V sobotu večer mi přestal fungovat internet, a tak už jsem se nedozvěděla Ondrovu odpověď, ale byli jsme domluveni, že se sejdeme na recepci v 9:00, tak jsem šla v klidu spát. Ráno jsem se probudila, přichystala se na výlet a šla počkat na recepci. Nikde nikdo, tak jsem si říkala, že asi zaspal. Po půl hodině čekání jsem mu psala smsku, jestli to tedy platí a vzápětí mi zazvonil telefon. Ondra se mi omlouval, že mu od včerejšího večera není dobře a začíná být nemocný. Nemocných zaměstnanců tady pomalu přibývá a nedalo se nic dělat. Mezitím jsem na chodbě potkala Nika, kterému začínala práce až v 6 večer a přemluvila ho k výletu. Wenche nám půjčila Opla a my vyrazili směr Leknes.

Naším cílem byly dvě plážičky ve vesničce Uttakletiv. Už dva dny byly Lofoty ponořené v mlze a my doufali, že z výletu přeci jen budeme něco mít. Projížděli jsme po silnici E10 a okolní hory obklopovala mléčně bílá hustá mlha tak, že vypadaly, jako by tam vůbec nebyly. Po hodině jízdy jsme dorazili k vesničce, kde nás již v zatáčce přivítal překrásný pohled. I zde bylo zamračeno a mlha se pohybovala u vrcholků okolních hor, ale i tak to působilo velice magickým dojmem. Auto jsme zaparkovali na malém parkovišti a šli k vodě. Průzračné moře omývalo bílou písčitou pláž a ve vodě se ve vlnách pohybovaly zelené chaluhy. Celý obraz působil velice uklidňujícím dojmem. Procházeli jsme se po pobřeží a snažili se vyfotit kontrasty blikajících barev, avšak marně. Vystoupali jsme na vysoké kameny na okraji pláže a kochali se krásným obrazem před námi. Po moři plula malá rybářská loďka a my sbírali mušličky. 

Byl čas jet dál a naším dalším cílem se stalo městečko Ballstad nedaleko Leknes, kde se nachází prý největší obraz malovaný na stěnu na světě. To jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít. Obraz byl namalován na obrovské budově v přístavu, jenž pravděpodobně slouží jako garáž pro lodě a nakonec nebyl jen jeden, ale hned tři, každý z jedné strany budovy. Obrazy zobrazovaly lodě a rybáře na moři a všechny byly namalovány ve světle modrém nádechu. Ballstad leží na ostrůvku, jenž spojuje uměle vytvořená pevnina se silnicí, na němž je opět mnoho červených domků, jež jsou pro Lofoty typické. 

Poslední zastávkou bylo městečko Stamsund, které jsem už jednou navštívila s Ondrou, který tam každý den vozí turisty  vyjížďkou na islandských koních. Byla jsem jen v přístavu a byla přesvědčená, že bychom se tu mohli projít mezi domky v přístavu. Projížděli jsme silnicí skrz městečko a hledali nějaké parkoviště. Celkem nás oba překvapilo, že tam vůbec nic zajímavého není, a tak jsme se rozhodli otočit auto a vrátit se zpět. Niko otáčel auto na prvním možném místě a v tu chvíli jsme zahlédla malé staré šedivé autíčko, ve kterém seděly dvě figuríny a na střeše mělo několik naskládaných starých kufrů. Zastavila jsem Nika a poprosila jsem ho, aby na mě počkal, že si to půjdu vyfotit. 

Stoupla jsem si před autíčko a vytvořila snímek. Vzápětí za mnou přišel starší muž, který se na mě se zájmem díval a ptal se, jestli se nechci jít podívat dovnitř. Nejprve jsem nechápala, co po mě ten chlápek vlastně chce, ale hned nato mi vysvětlil, že má v domě malou galerii svých obrazů a ukázal na jeden, který byl zavěšen na vnější stěně jeho domu. Byl kouzelný. Proč bych se tam nemohla jít podívat? Stejně jsme ve Stansundu nic jiného zajímavého nenašli. Přeběhla jsem silnici a řekla o galerii Nikovi, ten však dovnitř jít nechtěl se slovy, že nemá rád galerie, ale že na mě počká na parkovišti v autě. Čapla jsem peněženku a utíkala zpět. Váhavě jsem vstoupila dovnitř, kde mě se zářivým úsměvem výtvarník přivítal. Bylo to jako vstoupit do pohádky, kolem mě byla spousta obrazů, jež zobrazovaly Lofoty. Nebyl to však ten šedivě hororový styl všech lofotských malířů, kteří malovali spíše těžkou práci a utrpení rybářů. V těchto obrazech byla vyobrazena radost ze života a láska. Prostory galerie byly sice maličké, ale obrazy na mě působily velice uklidňujícím dojmem a byly pro mě jako pohlazení po duši. Malíři jsem říkala, že se mi jeho dílo opravdu moc líbí a že z nich sálá optimismus. Byl moc rád, že se mi obrazy líbí a vysvětloval mi, že pro něj není nic větší odměnou, než když může udělat někomu radost prostřednictvím toho, co dělá. Pak se mě ptal, jestli jsem z USA. USA? To jako já? Vážně? Vždyť jsem tam ani nikdy nebyla… To, že jsem v České Republiky, ho překvapilo, jelikož mám prý americký přízvuk. Zajímavé. Malíř měl prý výstavu obrazů i v New Yorku a ukázal mi novinové články, jež byly zarámované na zdi. Cool! Jen s těžkým srdcem jsem domeček opouštěla a vrátila se do auta a bylo mi líto, že si ani nemůžu nějaký obrázek zakoupit, jelikož bych ho na své naplánované třítýdenní cestě po Norsku s krosnou na zádech akorát pomuchlala. Byla jsem ale i tak moc spokojená a vyklidněná.