14. KAPITOLA: Je rozdíl mýt záchody v ČR nebo v zahraničí

Pondělí 18. července 2016

Kapitola čtrnáctá

Dnes jsem tady přesně jeden měsíc a naprosto to tady zbožňuji! Je až neuvěřitelné, jak moc to letí. Přesně před měsícem jsem seděla na trajektu z Bodo do Svolvaeru a můj žaludek se nemohl dočkat pevniny. Je to jako včera, kdy jsem se poprvé vděčně svalila do své měkké postýlky a můj malinký pokojík mi svým tvarem připomínal kajutu. Teď už mi tak malý nepřijde. Na stropě pozoruji zavěšený lapač zlých snů, který zde nechal předchozí majitel viset. Jeho pírka se lehounce pohupuji a spletitá pavučina uprostřed mi vrací vzpomínky na vše, co jsem zatím prožila. Připomíná mi můj život. Já jsem ta kulička uprostřed, na niž se naplétají další a další očka, která jsou vše to, co mě obklopuje a tvoří mě takovou, jaká jsem. A jak tak přemítám sama o sobě a svých dosavadních zkušenostech ve světě, tak mě tak napadá, že by bylo fajn kromě vzpomínek z cestování, zachytit do deníku i vzpomínky z mého každodenního života v Lofoten Links.

Pracuji tady na ostrově Gymsoi především jako recepční, ale ve skutečnosti jsem taková holka pro všechno. Kromě práce na recepci dělám pokojskou, pomáhám v kuchyni, pracuji jako  servírka, a také se tady starám o kemp Hov a jeho sociální zařízení. Zkrátka a dobře musíme dělat vše pro spokojenost návštěvníků, a s tím je spojené také drhnutí záchodů. Jsem šťastná! Není to nikterak složitá práce, a i když visím s hlavou v záchodě či drhnu podlahu, jsem naplněna radostí, jelikož jsem ve Světě. Každý den sbírám nové zkušenosti, které mi rozhodně nikdy nikdo nesebere. A i při úklidu sociálních zařízení si často poklábosím s lidmi z celého světa, které  zajímá, jak jsem se na Lofotách ocitla. Často mě ale také zarážejí někteří návštěvníci a jejich podivně otázky. Jako například: asi před 2 týdny jsem opět dělala odpoledni úklid kempu a ve chvíli, kdy jsem visela hlavou dolů v záchodové míse s gumovými rukavicemi na rukou ke mně přistoupila starší dáma a naprosto suverénně se mě ptala na rezervaci jejího ubytování. Nechápavě jsem na ni pohlédla, zda to opravdu myslí vážně a nechápavě na ni zírala. Dáma mi otázku tedy položila ještě jednou, přičemž se ji dostalo odpovědi „Promiňte, ale já tady jen čistím záchody. Pokud chcete vědět něco o Vaší rezervaci, budete muset navštívit recepci, která se odsud nachází asi 500 m a tam jistě bude rezervace zapsána v počítači. Já Vám s tím tady asi moc nepomohou.“ Paní se ale jen tak nedala odbýt a nevím, zda čekala, jestli ji do ruky hned dám kličky od jejího pokoje a na své rezervaci trvala. Já zase trvala na úklidu a asi až na třetí výzvu, ať navštíví recepci, velice neochotně odešla. Nevím…

Práce na recepci je, jak jsem už psala, mou hlavní pracovní náplni. Zajišťuji tedy check-in a check-out všech hostů na ubytování. Každý den musím společně s mými kolegy splnit veškeré úkoly, které nám ráno zapíše hlavní manažerka recepce Wenche. Je to starší Norka, která také dohlíží na správný chod pracoviště a snaží se námi „mladými“ držet krok. Je hezké, že nás za jakoukoliv provedenou práci vždy pochválí s takovým nadšením, jako bychom právě vyhráli zlatou olympijskou medaili. Člověk si pak připadá doceněně a je to pro nás také dobrá motivace. Lofoten Links je ale hlavně golfový klub a tudíž k nám velice často přicházejí hráči golfu, kteří se přihlašují ke hře na golfovém hřišti. V případě zájmu jim za poplatek půjčujeme sety golfových holí, vozíky na sety, ale také ta suprová golfová autíčka, která jsou často ve filmech, a vždy jsem se v nich chtěla povozit. Golfisté si také mohou zakoupit různé doplňky, golfové míčky nebo sociální oblečení s logem Lofoten Links. V první den práce jsem také dostala dva kusy tohoto oblečení, které tvoří mou pracovní „uniformu“. Jedno tmavě modré tričko a světle modrou mikinu. Že dostanu pracovní oblečení, jsem věděla už před svým příjezdem, za což jsem byla moc ráda, jelikož jsem do krosny nemusela rvát další zbytečně oblečení. K firemnímu tričku mohu mít normální kalhoty nebo džíny, takže super. Golfové oblečení a komplet tato práce je mé doposud úplně první přímé setkání s golfem. Nikdy jsem nikoho tento sport hrát neviděla a golfovou hůl, nebo alespoň něco tomu podobného, jsem akorát držela kdysi jako dítě na minigolfu nedaleko Plzně na zámku Kozel. Jsem tady sice měsíc a stále o golfu skoro nic nevím, ale jako zaměstnanci si můžeme bezplatně golfové sety půjčovat a golf se učit.  

A taky už jsem toho využila před týdnem, kdy mě oslovil Nikol, zda bych chtěla jít večer hrát golf. Několik nás z recepce jsme se zapsali do systému a těšili se, až si to poprvé vyzkoušíme. Z několikačlenné party jsme nakonec zbyli jen čtyři - já, Lea, Nikol a náš kanadský kuchař Worren. Byli jsme domluveni na desátou hodinu večer, a jelikož bylo krásně, tak jsme se těšili na golf pod paprsky půlnočního polárního slunce. Vyzvedli jsme si ze skladu golfové hole a Worren nám nejprve vysvětlil, jak je máme správně držet, a ukázal nám správný golfový postoj. Měli jsme v plánu zahrát 9 jamek z 18 a s nadšením vyrazili na hřiště k první jamce. Nikdy před tím jsem golfovou hůl v ruce nedržela, ale zato jsem byla zvyklá na držení softballové pálky. Bohužel to není to samé a Worren se mému postoji smál. Ještě než jsme vyrazili, tak jsme si v golf shopu na recepci vzali několik použitých míčků a k mému překvapení jsem mezi nimi našla i růžové. No ty jsem tam nemohla nechat a tak  jsem si 3 vzala s sebou a rozhodně jsem neočekávala, že bych je všechny donesla zpět. Kupodivu se mi povedlo ztratit jen jeden. Já, Lea i Niko jsme golf hráli úplně poprvé, a tak nám Worren vždy před odpalem míčku vysvětloval co a jak. Místo plánovaných 9 jamek jsme za 2 hodiny zahráli jen 4 a mám dojem, že taková kopyta jako jsme my toto golfové hřiště ještě nevidělo, ale byla to legrace.

Kromě možnosti hrát golf zdarma si také můžeme půjčovat mořské kajaky. V životě jsem na tom neseděla. Jednoho krásného dne po práci za mnou přišel Petr s žádostí, zda bych se k němu nechtěla připojit. Stejně jako já to chtěl zkusit poprvé a já byla z jeho návrhu naprosto nadšená. Bylo nádherné počasí a já si s sebou pro jistotu nevzala žádnou elektroniku, ani šperky a doufala, že se necvaknu, jelikož moře je dost studené. Přišli jsme k Boat house, kde byly kajaky uložené, oblékli si plovací vesty, popadli pádla a vyrazili na vodu. I přestože ještě před chvilkou bylo hezky, tak se po našem příchodu nebe zatáhlo a začalo foukat. Nedůvěřivě jsem se dívala na oblohu, jež mělo barvu šedi a na vlnící se mořskou hladinu. Už jsem nebyla tak odhodlaná, zvláště když kajak neměl „špricdeku“, ale vyplula jsem. Pěkně to se mnou houpalo a celkem jsem byla překvapená, jak moc je kajak vratký. Moře bylo až nebezpečně temné, nebo tedy alespoň pro někoho, kdo se bojí hloubek a já se rozhodla radši držet břehu. Na kajaku jsem neseděla ani 5 minut, kdy na mě z boku zaútočila velká vlna a spláchla mě. Ehm…, tak to se mi moc nepovedlo. Petr v domnění, že potřebuji zachránit, připádloval ke mně a šup, byl tam taky. Ehm…, tak to se nám nepovedlo. Byla jsem po prsa promočená a čvachtalo mi v botách. Vytáhla jsem loď na břeh a vylila z ní vodu. Měla jsem velké dilema, zda mám do kajaku znovu nastoupit a doplout zpět k útesům, kde se nacházel Boat house, nebo to tam dotáhnout po pevnině. Znovu se mi do vody už nechtělo, byla studená, ale ne tak moc, jak jsem zprvu čekala. Po asi deseti minutách jsem se nakonec rozhodla do lodi opět nasednout. Cvakla jsem se ještě jednou, a to při vystupování z lodi. Jsem opravdu tele… Teď nás oba čekala cesta zpět na recepci, která trvá 10 minut chůze. Rozhodli jsme se, že tuto ostudu snad nikomu nemůžeme říct a tak jsme si po cestě vymysleli historku o tom, jak jsme na vodě bez problémů pluli asi hodinu a když už jsme byli opravdu daleko od břehu, tak se z moře vynořila obrovská velryba, plácla ocasem a trhla nás s sebou. Nevím, proč nám to nikdo nechce věřit.

Golf, kajaky, auto, ubytování a strava zdarma a to zdaleka není všechno! Jak jsem již psala, tak jsem nadšeni z toho, že my, všichni zaměstnanci bydlíme na jednom místě a tudíž máme k sobě blíž, než tomu bylo na Islandu. Kromě toho se tak často „kumulíme“ na různých akcích a párty, které pro nás často připravuje náš zaměstnavatel Frode. Před několika dny jsme měli grilovačku v Boat house, ve kterém je malé posezení. Worren celý den nakládal maso a připravoval různé druhy jídla včetně rebarborového dortíku. Kdy jsem přišla do Boat house, už tam bylo plno. Kromě jídla nám Frode nakoupil i pivo a dohlížel na naši konzumaci. Škoda, že pivo nepiji, a tak jsem si z batůžku vytáhla svou poslední pomačkanou plechovku se Ciderem. Grilovali jsme hamburgery a k mému velkému překvapení, také velrybí maso. To jsem ochutnala již na Islandu, ale nikterak jsem po něm už znovu netoužila. Ukrojila jsem si jen kousíček, aby se neřeklo a rozhodla se ho přenechat ostatním. Ne, že by velrybí maso nebylo dobré, ba naopak, ale když už steak, tak pořádný a bez příchuti rybiny. Místo toho jsem si dala lososa, kterého  Worren právě dodělal. Mňam.

Celkově je tady mezi zaměstnanci takové rodinné spojení, ačkoliv jsme každý z jiného koutu Evropy. Češi, Němci, Norové, Islanďané, Švédi, Angličanka, Ir, Jamajčan a zástupce zaoceánské Kanady. Každý děláme jinou práci. Já jsem spolu s dalšími 3 lidmi na recepci, 8 kluků pracuje na golfu, kde se starají o hřiště, Islanďan Thor (který je černoch adoptovaný ze Srí Lanky) je golfovým instruktorem, Čech Ondra se stará o farmu, Jamajčam Ed (původně z USA) se stará zase o opravu strojů a holky z farmy se starají o koně a dělají vikingské projížďky pro turisty. Někdy v srpnu, až bude méně turistů, mám slíbenou projížďku, tak snad konečně překonám svůj strach z koní a už teď se na to moc těším!