Sobota 26. června 2016
Kapitola desátá
Den se střídá se dnem a já mám svůj první volný den. Kromě mě má volno i Petr a Lee s Kájou začínají směny později odpoledne. Proto se naše česká čtveřice domluvila na společném výletu. Program vymyslel Kája. Měli jsme před sebou celkem výzvu – vylézt horu Svolvaergejta. O této hoře jsem slyšela už od Jany, se kterou jsem se sešla na krátké schůzce v Plzni ještě před mým odjezdem do Norska. A také na recepci prodáváme pohledy s touhou horou, takže proč ne.
Vyrazili jsme ráno v 9:00 z recepce a do města Svolvaer je to od nás hodinu autem. Jen co jsme přijeli do města, roztály se mraky a začalo svítit sluníčko. Vyskočili jsme z auta a vydali se hledat cestu na horu. Prošli jsme kolem malého přístavu a koukali na Káju, jestli se náhodou nezbláznil, protože tohle přeci nemůžeme nikdy vylézt. Po chvilce hledání jsme se ocitli u malé cestičky vedoucí kamsi do křovinatých úžin plných kamenů s šipkou, která určovala začátek stezky. Aha… už odsud to vypadalo, že to nikdy nemůžeme zdolat, ale hrdinně jsme vykročili vpřed. Už po pár metrech stoupání po kamenech jsme byli zadýchaní. Bože, kdo tohle vymyslel! Ale šli jsme dál. Cesta byla horší a horší a po chvíli jsme došli k sešlapanému strmému kameni, přes který jsme se museli dostat pomocí železných řetězů a doufat, že nám nepodklouzne noha. Věděli jsme, že jsme teprve na začátku, a že obtížnost výstupu bude stále stoupat. A taky že ano. Brzy jsme se dostali ke kamenům vysokým, jako jsem já sama a to už bylo něco. Byla jsem ráda za orvané kusy stromů podél stezky, které mi poskytovaly oporu v případě zavrávorání či uklouznutí. Stoupali jsme stále výše a pomalu se nám, kromě výhledu na svolvaerský hřbitov pod námi, začal také odkrývat pohled na město. Dávali jsme si pravidelné odpočinkové zastávky na sympatických kamenech a kochali se nádhernými výhledy. Mraků stále ubývalo a sluneční paprsky se draly skrze ně, aby nám mohly poskytnout úžasnou podívanou. Už jsem pomalu začínala zoufat, že tam v životě nedojdeme, a najednou jsme se dostali na kamennou „mýtinu“ z které byly vidět vrcholky mnohem lépe. Juchů, jsme skoro tam. Jásala jsem ale moc brzy, cesta sice vypadala krátce, ale náročnost neubývala. Našli jsme tedy na vrcholku této „mýtinky“ hezký velký kámen a teprve teď jsme byli opravdu okouzleni výhledem. Byla to nádhera. Mraky už téměř zmizely a slunce ozařovalo celé město a hory. Bylo už pozdě a nám se už výš nechtělo, seděli jsme s jablíčkem v ruce a s otevřenou pusou se dívali do krajiny. Ano, to je to Norsko, kvůli kterému jsem sem přijela. Už jsme byli moc unavení na to, abychom stoupali výše, nehledě k tomu, že výše už to jde jen s horolezeckým vybavením, a tak jsme se rozhodli zůstat. Jen Karel chtěl jít dál, a tak jsme na něj hodinku počkali na místě a pak šli společně zpět. Bylo dobře, že jsme na sebe čekali, jelikož strmá cesta bývá často horší, když se schází dolů. Taky že jsem si jednou pěkně namlela. Podklouzla mi noha na kameni vysokém jak já sama a zůstala jsem viset na malém odrbaném kmenu stromu a odřela si ruku a břicho. Lea si pak málem zvrtla kotník, ale přežili jsme to.
Po návratu do auta jsme zjistili, že máme ještě čas, a tak se ještě po cestě zastavíme v nedalekém městečku Kabelvag, kde se nachází největší kostel na Lofotech a druhý největší dřevný kostel v Norsku. Kostel Vagan Kirke je vidět už z hlavní silnice. Zastavili jsme na parkovišti a šli ho prozkoumat. Dovnitř jsem ale šla jen já a Kája, a opravdu tál za to.
Byl čas se vrátit a musím říct, že jsem opravdu ráda, za dnešní den volna, i přestože jsem opravdu moc unavená, ale zato moc spokojená.
Žádné komentáře:
Okomentovat