úterý 5. července 2016

6. KAPITOLA: DEN D

Sobota 18. června 2016

Kapitola šestá

A je to tady! Konečně nastal den D a já se právě pohupuji na trajektu z Bodo do Svolvaeru. Lépe řečeno, právě mi přestalo být špatně. Jen co jsem vyrazila z přístavu v Bodo, loď začala neuvěřitelně houpat a já zezelenala. No osobně mi mnohdy vadí houpat se i na obyčejné houpačce, a tak jsem si vyhlídla malý sympatický odpadkový koš s igelitovým pytlíkem… kdyby náhodou. Pro pasažéry byly sice připraveny blinkací pytlíky hned v kapsičce na předním sedadle, ale tak nějak vypadaly, jako by je už někdo křečovitě žmoulal při plavbě přede mnou. Brzy jsem zjistila, že se dost vyplatí dívat se pouze do jednoho bodu, a tak jsem zprovoznila tablet a pustila si film. Pomohlo to!

Mám za sebou celkem dlouhou cestu. Už 11 dní vlastním titul diplomovaný specialista  a celkově se toho za poslední dobu hodně semlelo.

Na konci února jsem začala organizovat 1. ročník cestovatelského festivalu ZEMĚ NA DLANI, který jsem si vymyslela, když jsem byla na čtyřměsíční povinné školní praxi. Praxe mi byla nabídnuta v mé bývalé střední škole Akademii hotelnictví a cestovního ruchu v Plzni v právě začínající studentské cestovní kanceláři Akademie Travel. Od doby mého studia se to tam podstatně změnilo a mám z toho opravdu radost. Teď už se nemusím stydět někomu říkat, že jsem právě zde studovala. Jednoho dne jsem vznesla návrh uspořádání cestovatelského festivalu – školní prostory jsou velké a mohla jsem také poskytnout současným studentům školy opravdu zajímavou praxi, kterou jsem já v dobách svého studia tak postrádala. Sestavila jsem tedy tým dobrovolníků a začala s přípravami. Celkem jsem dojednala 15 přednášejících,  kteří nejen že navštívili zajímavé země, ale mou podmínkou bylo, aby v dané zemi strávili delší dobu a tím ji a její obyvatele dobře poznali. Návštěvníci se tak mohli těšit na zajímavé přednášky o Keni, Japonsku, Rusku, Ukrajině, Havajských ostrovech, Arménii, Indii, Turecku, Brazílii, Egyptě, Špicberkách, Novém Zélandě a pochopitelně nesměla chybět i má přednáška o Islandu. Zajímavou přednáškou byla také Muzikantská cesta kolem světa, na níž si návštěvníci mohli také sami zahrát na různé cizokrajné nástroje. Hlavní hvězdou festivalu však byl známý český sexuolog MUDr. Radim Uzel s přednáškou SEX NAPŘÍČ KONTINENTY. Kromě přednášek jsem dojednala spolupráci s plzeňským Centrem na podporu integrace cizinců, které zajistilo ochutnávky jídel zdarma z různých koutů světa. Vařil se pravý maďarský perkelt, polévka pho a arabské speciality. V neposlední řadě byl také zajištěn doprovodný taneční program, kdy jsem tančila já s mou sestrou různé cizokrajné tance ale hlavně jsem se studenty školy secvičila program českých tanců, které měly velký úspěch. Zkrátka a dobře to byly nádherné dva dny a už s těším na další rok!



Během této doby jsem si také „zajela“ na výlet na Moravu, kde jsem v Kelči navštívila Libora Macka, který je výrobcem české značky sportovního oblečení MeTermo. Jak jsem psala již dříve, Libor mě oslovil díky mému předešlému příběhu z Islandu a věnoval mi výměnou za fotky a příběhy z Norska suprovou mikinu a tričko! No cesta z Plzně nám zabrala pět hodin, ale byla jsem moc ráda, že jsme se mohli osobně potkat a  popovídat si. Je skvělé potkat někoho tak nadšeného jako jsem já.
Nejdůležitější však pro mě byla příprava na absolutorium. Neustále se blížilo a já začínala mít strach. Ve dne v noci jsem připravovala festival, psala absolventskou práci, vypisovala si otázky ke zkoušce a začínala se je také učit. Rozhodně to nebylo lehké, ale zvládla jsem to dokonce s ČERVENÝM DIPLOMEM!

Od absolutoria to je již 11. den a já jsem se po tuto dobu mohla konečně začít připravovat na svou další cestu do zahraničí a věnovat se svému příteli, jehož jsem během poslední doby dost zanedbávala a nyní ho budu muset opět opustit na téměř tři měsíce. Ano, uvědomuji si, že je to ode mě sobecké, ale jsem ráda, že mě v mých aktivitách podporuje, a co víc, letos za mnou také přijede! Zatím ještě nikdy necestoval tak jako já a tak s ním mám tentokrát velké plány. Chci, aby si vyzkoušel můj život, a tak ho beru na 20 denní stopování po Norsku. No, jsem na nás zvědavá.
_________________________________________________________________________________

A jak vyplývá z nadpisu, konečně nadešel den D a já jsem vyrazila směr letiště Václava Havla, kam mě odvezl přítel. Bylo mi líto, že ho musím opustit, ale už jsem se těšila na nové zážitky. Na letišti jsem se s Mírou rozloučila a vešla do letištní haly. Bylo to tu! Před několika minutami mi přišla SMS od Kristýny, se kterou jsem se seznámila na facebooku, kdy jsem jen ze zvědavosti napsala do skupiny Češi v Norsku, zda tam není někdo, kdo letí stejným letem z Prahy do Osla 18. června v 10:55. Dlouho se mi nikdo neozýval a až několik dní před odletem mi přišla odpověď právě od ní. Kristýna jede stejně jako já do Norska pracovat, ale ne tak vysoko jako já. V Oslu jsem měla hodinu a půl na přestup na další let do Bodo. Bylo super, že na letišti již čekali koordinátoři, kteří ukazovali směr návazných letů. Dál jsem už pokračovala sama. Let do Bodo jsem měla bohužel bez výhledu, jelikož bylo po celou dobu letu ošklivé počasí. Pršelo a byla mlha. Bojovka mi začala až v Bodo, kdy letadlo přiletělo v 16:15 a přesně za hodinu v 17:15 mi odjížděl fast ferry (trajekt) z přístavu do lofotského města Svolvaer.







Nervózně jsem přešlapovala u pásu na kufry, kdy jsem s hrůzou pozorovala hodiny na telefonu a čekala na svou krosnu. Bylo půl hodiny do vyplutí a pás se stále ještě nepohnul ani o centimetr. Naštěstí byla na letišti wi-fi, a já se tak mohla domlouvat na mém příjezdu. Už jsem vymýšlela s Ondrou možnost odjezdu z Bodo jiným a o hodinu delším trajektem s tím, že by si mě vyzvednul v jiném městě a k tomu jsem ještě psala další Češce Leoně, se kterou jsem se také seznámila na facebooku přes Janu a Ondru, jestli si mě má vyzvednout v přístavu ve Svolvaeru nebo ne. Pás se začal konečně hýbat a má krosna naštěstí vyjela mezi prvními. Rychle jsem jí popadla a běžela ven. Hned u východu byla budka s nápisem taxi, kde jsem musela počkat ve frontě na taxíka. Zbývalo mi 20 minut a nervozita stoupala. Byla jsem na řadě a nastoupila do taxíku, podala taxikáři svůj rezervační lístek na trajekt s popisem přístavu a on jel. Uff!!! stihla jsem to. Taxík mě stál 150 NOK, ale byla jsem u trajektu. Přiběhla jsem se svou dvacetikilovou krosnou na zádech do trajektu a ptala se po placení, ale bylo mi oznámeno, že musím zaplatit v budově přes silnici. Ach Bože proč?! Svou jízdu jsem si alespoň zajistila odložením si krosny na palubě a běžela to zaplatit. Zaplatila jsem 440 NOK a běžela zpět na loď. Už bylo vše v pořídku a já se pohodlně usadila do sedadla na palubě.
Mé nadšení však netrvalo moc dlouho. Jen co loď vyplula, to začalo pěkně házet. Loď jela rychle a vln přibývalo. Brzy to vypadalo, jako by loď tvrdě narážela na beton a bylo to tady. Fuj! Měla jsem sice hlad, ale myšlenka na jakékoliv jídlo mi ještě víc přitížila, a tak jsem nešťastně seděla zarytá do svého sedadla a snažila se na nic nemyslet. Z nejhoršího mě vysvobodil tablet, na kterém jsem si pustila Hunger Games, které bylo jediným filmem, který jsem našla na flashce.


Tři a půl hodiny dlouhá plavba z Bodo do Svolvaeru. Ne nedokáži si představit, že jsem mohla jen pomyslet na možnost odplutí pozdější lodí, která by byla na moři o hodinu déle. Konečně je mi lépe a každou minutou se přibližuji k Lofotám, kde budu trávit dalšího čtvrt roku svého života.
S potěšením jsem před chvilkou také zjistila, že je na palubě lodi je wi-fi a napsala Leoně, která si mě má vyzvednout ve Svolvaeru, že je vše OK a může s mým příjezdem počítat ve 20:50.

Žádné komentáře:

Okomentovat