Pondělí 4. července 2016
Kapitola dvanáctá
Věděla jsem, že tady bude o něco tepleji než na Islandu, ale že opravdu využiji kraťasy, které mi mamka před odjezdem vnutila do krosny, jsem opravdu nečekala! Před čtyřmi dny tady teploty dosahovaly asi 25°C a výš. Ten den jsem byla v práci do 19:00 a už jsem se nemohla dočkat, až bude konec a já se půjdu projít po pláži pod naším kempem. Tento nápad zaujal i Kara, a tak jsme vyrazili společně. Převlékla jsem se z pracovního oblečení a vyhrabala ze zadní strany poličky kraťasy. Kája trval na tom, že si s sebou musím vzít foťák, a že bylo hezky, tak jsem si ho s sebou vzala do baťůžku.
Vyrazili jsme tedy z našeho staff house na nedalekou pláž a pochvalovali si nádherné počasí. Na pláž jsme dorazili za 10 minut. Procházeli jsme se po pobřeží a cachtali si nohy v Norském moři. Moře mělo asi 10°C a ačkoliv již několik mých kolegů do moře skočilo, tak já zas takový blázen nejsem. Během procházení jsme narazili na malý potůček vedoucí do moře a nadšeně se pustili do stavění mostu z písku a chaluh, válejících se všude po pobřeží. No nepopírám, že jsme vypadali jako dva magoři, co utekli z blázince, jelikož jsme se do stavění tak zažrali, že ani soudruzi z NDR by to nepostavili líp! Náš most byl opravdu dost vymazlený. Most byl postaven, my se váleli v rezavé vodě, ale co teď? „Řeka“ pod mostem vypadala klidně, a tak jsme se rozhodli zaplavit celou oblast výstavbou hráze. A adrenalin stoupal! Ono postavit takovou hráz z písku u moře, na kterou vám naráží voda, není jen tak. Nadšeně jsme běhali a plácali do písku. Zrovna když jsme naše veledílo dokončili, tak okolo nás jela výprava z farmy na islandských koních. My jsme jen hrdě stáli u hrázi a chvástali se „It‘s our work!“ a lidé nás museli obdivovat. Jak malé děti!
Pokračovali jsme v procházce a jako cíl naší cesty jsme si tentokrát dali kámen na konci pláže, který jsme museli obejít a vrátit se zpět. Plážová výprava byla u konce, ale nám se ještě nechtělo jít zpět, a tak jsme si nechali sundané boty a bosky jsme přeskakovali kamenné útesy, až k recepci.
V pátek mi zase bylo Nikem nabídnuto, že pár lidí jede večer do Svolvaeru na bowling a jestli bych se k nim nechtěla přidat. No proč ne! Jsem sice asi ten nejhorší hráč bowlingu na světě, ale byla jsem ráda, že se bude něco dít, a tak jsem kývla. A jak jsem předpokládala, byla jsem nejhorší. No, tak mezi námi, kdo jiný než já dokáže naházet 10 žlábků za sebou bez přerušení?! Jsem fakt tragédka …
No a pomalu, ale jistě se dostávám k nadpisu této kapitoly – Heningsvaer a Hora Hoven, což byl můj již 5. výlet. Včera jsem měla svůj 2. volný den, a tak jsem se na společný výlet domluvila s Leou a Petrem. Ještě večer jsme si nebyli jistí, kam vlastně pojedeme a tak jsem navrhla několik možností, z čehož jsme ráno vybrali cestu do městečka Heningsvaer. Je to malé rybářské městečko, které se nachází nedaleko našeho ostrova a je přezdíváno „Lofotské Benátky“. Dle všemožných průvodců jsem zjistila, že se jedná o jedno ze dvou nejkrásnějších měst Lofot (to druhé je Reine na západním okraji ostrovů).
Bylo hnusně, ale to bych nebyla já, abych vzdávala výlet kvůli špatnému počasí a doufala ve sluníčko. No co, že prší tady, hned neznamená, že musí pršet i tam. Vyjeli jsme tedy Oplem od recepce a napojili se na lofotskou silnici E10, ze které jsme následně odbočili směrem na Heeningvaer. Klikatá cesta nás vedla podél mohutných hor a azurového pobřeží, ale pršet nepřestávalo. Přijeli jsme do městečka, zaparkovali a utíkali před deštěm do prvního suvenir shopu, který jsme viděli. Lea za několik dní odjždí, a tak si potřebovala ještě dokoupit nějaké dárečky domů. Pršelo a pršelo, a tak jsme vždy vylezli z jednoho obchodu a zašli do dalšího. V supermarketu jsme si koupili čokoládové houstičky, aby nám dodaly sílu a my se na tom dešti nerozpustili a vyšli ven. Pytlík od houstiček mi výborně posloužil jako pláštěnka pro mou zrcadlovku a vydali jsme se na procházku. Šli jsme stále za nosem a cestou se kochali malými barevnými domky. Jelikož je městečko opravdu malinké, tak jsme za několik minut byli na konci a také dost mokří. Už už jsme to málem vzdali, když se konečně vyjasnilo a v mžiku začalo svítit sluníčko. Toho jsme museli využít ještě jedním kolečkem po městečku a vrátili se zpět do auta.
Teď byla klikatá cesta z Heeningvaeru ještě krásnější než předtím, a tak jsme se zastavili na několika vyhlídkách, udělali pár fotek a pokračovali v cestě. Tentokrát byl naším cílem Olderfjord, kde jsou prý brzy ráno či pozdě večer k vidění losi. Ty jsme bohužel nezahlédli, ale útěchou nám bylo posezení na pobřeží fjordu, kde jsme si dali svačinku. Museli jsme se vrátit brzy, jelikož Lea začínala pracovat už od 15:00, ale i tak jsem byla ráda, že se nám počasí nakonec vydařilo a že jsem neseděla jen tak nečinně doma. Zbytek dne jsem se dívala na seriál Hry o Trůny.
Bylo deset večer a jelikož už Lea končila v práci a venku svítilo sluníčko, tak jsme se domluvily na krátké procházce. Když jsme vyrážely z recepce, tak jsme potkali Karla, který se k nám přidal. Plán na poklidnou procházku se ale nakonec zvrtnul ve výšlap na horu Hoven, který máme za domem. Ano, vidíte dobře, je to opravdu hora Hoven. Srandu z toho tady máme ale jen my Češi. Vzali jsme si foťáky a vyšli. No tybrďo, do čeho jsem se to zase pustila! Sama sebe jsem po cestě proklínala. Už mi ta hora tak zábavná jako zezdola nepřišla, ale zvládla jsem to. Nahoře fičel dost studený vítr, ale ten výhled byl k nezaplacení. Kolem dokola hory, azurové moře a půlnoční sluníčko! Na vrcholku bylo postaveno několik kamenných mohylek, které tam vystavěli nadšení turisté.
Byla to fuška, ale stálo to za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat