Čtvrtek 14. července 2016
Kapitola třináctá
Před dvěma dny odjela Lea
zpět do České republiky, jelikož jí zde už skončila její tříměsíční práce.
Vyměnila jsem si volný den s Islanďankou Fiou a udělala si volný den místo
neděle v pondělí a Lea se snažila přesvědčit Wenche, aby jí dala volný den
a ona tak mohla absolvovat se mnou a Ondrou svůj poslední výlet na Lofotech. Jí
to bohužel nevyšlo, ale alespoň se jí povedlo si domluvit ranní směnu, aby
mohla skončit v práci ve tři odpoledne a mohla se ještě přeci jen někam
podívat. S Ondrou jsme se domluvili, že pojedeme na výlet ráno,
v 15:00 se stavíme pro Leu a vyrazíme na západ Lofot do městečka Reine,
kde se nachází nejkrásnější výhled Lofot. Tedy alespoň to tak psali ve
všech průvodcích, které jsem otevřela.
Ráno
jsme se s Ondrou sešli na recepci, kde jsme si upřesnili cíl naší cesty a
vyrazili do městečka Lukvika. V norském průvodci o Lofotech je toto místo
označováno za krásné a dobré východisko pro hiking. Našli jsme tam ale jen
maličký majáček a několik barevných domečků.
no jsem si jistá, že takhle vesta nevypadá
V malém krámku jsme si
koupili zmrzlinu a pokračovali v jízdě po pobřeží Norského moře. Ondra mě
vzal do další vesničky, jejíž jméno jsem nikde nenašla. Tam mě zavedl
k malému červenému domku, jehož stěny byly ozdobeny různými předměty,
včetně velrybích a losích kostí.
Naše další zastávka byla neplánovaná. Jeli
jsme po úzké silnici a já se kochala fjordem, kolem něhož jsme projížděli a
všimla si dvou lidí, kráčejících bosky po písečném ostrůvku. Napůl překvapeně a
napůl nadšeně jsem křikla na Ondru, aby zastavil, a my tam mohli jít také.
Naštěstí jsme akorát míjeli místo kde se dalo zaparkovat a my se vydali
k vodě. Sundali jsme si boty, přebrodili první úsek cesty a dostali se na
písčitý ostrůvek. Bylo nádherné počasí a my jsme z tohoto místa byli
naprosto unešení. Vypadalo to, jako bychom kráčeli po bílých plážích
v Karibiku, nikoliv daleko za polárním kruhem. Prostě krása pohledět.
Takto jsme se procházeli asi hodinu a půl, než bylo načase se vrátit do Lofoten
Links pro Leu.
Na
recepci jsme dorazili o půl hodiny déle, než jsme původně byli s Leou
domluveni. Naštěstí má Ondra norské číslo, takže jsme ji na naše zpoždění mohli
včas upozornit. Lea k nám naskočila do auta a teď nás čekaly dvě a půl hodiny
jízdy do městečka Reine a výšlap na horu Reinenbringen. Čím více jsme se
blížili na západ Lofot, tím krásnější podívaná se před námi otevírala. Malé
kouzelné vesničky s barevnými domky, azurové moře, jímž prostupovaly sluneční
paprsky, mosty spojující jednotlivé ostrůvky, z nichž jsme se kochali
překrásnými výhledy na letní Lofoty a všude kolem silnic postavené dřevěné
konstrukce na sušení tresek. U jedné takovéto konstrukce jsme se na mé vyžádání
zastavili, abych si je mohla vyfotit. Bohužel už byla většina ryb
z konstrukcí sundaná, ale naštěstí je teď zdobily alespoň sušené rybí
hlavy. Strašně to páchlo, ale co bych pro fotku neudělala. Jak jsme se
dozvěděla již dříve, tak tyto sušené hlavy se posílají do Afriky, přesněji
řečeno do Nigérie, kde se z nich vyrábí polévky. Samotná těla ryb se
zavěšují na konstrukce již v únoru, kdy jsou vyloveny a v červnu se
„sklízejí“. Následně je z toho Nory oblíbená a turisty hojně nakupovaná
pochoutka, kterou je možno zakoupit v supermarketu za cca 150 NOK (našich
asi 450 Kč). Možná se to zdá drahé, ale nesmíme zapomínat na to, že je Norsko
nejdražší severskou zemí a pro Nory to zas tolik peněz není.
Projeli
jsme dvěma dlouhými tunely se slovy „konečně tma“ a najednou jsme se propadli o
100 let zpátky. Před námi bylo městečko s mnoha červenými rybářskými domy
rorbuer, jež byly postaveny na vysokých kůlech v moři a jen krajem se
zachytávaly pevniny. Ondra nám vesele oznámil, že už jsme v Reine. Ach
Bože, tohle přesně představovalo ty Lofoty, které jsem očekávala. Celý ten
obraz byl prostoupen sluncem a propůjčoval tak městečku až jistou
nadpozemskost. Zastavili jsme na místním „náměstí“ a hledali informace, kde by
nám někdo popsal, jak se na známý výhled dostaneme. Bylo tam hned několik červených
domků, v nich se nacházely různé obchůdky a restaurace pro turisty, ale
informační centrum jsme neviděli nikde. Naštěstí jsme zahlédla domek
s velkou cedulí Lofoten Adventure a usoudila jsem, že tam nám tuto
informaci jistě sdělí. Zašla jsem do domku a zeptala se mladého instruktora na
cestu. Dost mě překvapilo, jak nám vysvětloval, že musíme být opravdu opatrní,
jelikož je to nebezpečné. Ale to nás od výšlapu opravdu ani trochu neodradilo!
Stáli
jsme u začátku stezky na horu Reinenbringen a nevěřícně zírali na ceduli „NA
VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“ na které bylo zavěšeno několik ochranných rukavic. Pro
jistotu jsme si každý půjčil jeden pár rukavic a vyrazili jsme nahoru. Dle
popisu cesty a upozorňujících tabulí na náročnost výšlapu jsem očekávala, že to
bude o dost náročnější, než Svolvaaergeita ve Solvaeru, na které jsem byla ve
svůj první volný den. Náročné to bylo, ale dalo se to zvládnut. Dokonce jsme si
po cestě i povídali, což jsme na Svolvaergeitě nezvládli. A já stále očekávala,
že to bude horší a horší. Kamenitá cesta se proměnila v kluzkou a
neupravenou cestičku, na které jsme si museli opravdu dávat pozor, kam šlapeme,
ale stále to nebylo ono. K mému překvapení jsem se ocitla na vrcholku
Reinenrinen, který byl zalitý sluncem. Nebylo to tak strašné, jak jsem čekala,
ale i tak jsem byla vyřízená. Plácla jsem sebou na první kámen a
s otevřenou pusou se zahleděla před sebe. Byl to naprosto ohromující
pohled! Slunce ozařovalo celý fjord s městečkem, kolem nějž zářilo azurové
Norské moře. Připadala jsem si jako v nebi. Už chápu proč je tato vyhlídka
popisována jako nejkrásnější na Lofotech. Nadšeně jsem pobíhala po
vrcholku hory a snažila se tu krásu zachytit ve fotografiích, ale i kdybych se
stokrát snažila, tak tam nikdy nebude zobrazena skutečnost. Z vrcholku
bylo vidět také jezero vklíněné v horách hned pod námi. Bylo už půl deváté
večer a mě čekalo ještě dvě a půl hodiny řízení zpět na náš ostrov Gimsoy. Za
hodinku jsme byli dole, prošli krátkou stezku vedoucí po pobřeží k parkovišti,
nasedli do auta a já zjistila, že jsem moc mrňavá a sedačka řidiče nejde
zvednout. To byl trochu problém… normálně si v tomto případě dávám pod
sebe polštářek, ale ten jsem po ruce neměla. Ondra řídil celý den a Lea brzy
ráno odlétala, a jelikož jsem to slíbila, tak jsem svůj slib také hodlala
dodržet. Narvala jsem si pod sebe svou bundu a efekt byl naštěstí dostačující.
Vyrazili jsme z Reine a o půlnoci byli zpátky v Lofoten Links.
Žádné komentáře:
Okomentovat