Čtvrtek 23. června 2016
Kapitola devátá
Jsem na Lofotech teprve 5 dní a už jsem stihla dva výlety. Tím druhým byla tentokrát výprava na pláž Kvalvika, která je v průvodcích popisována jako jedno z nejkrásnějších míst na stanování. Tento výlet vymyslela Lea, která i již před nějakou dobou zakoupila v suvenýrech magnetku právě s obrázkem této pláže. Ten den mi začínala práce až v 18:00 a tak jsem se domluvila s Leou, Ondrou a německým kolegou Nikem, že bych ráda jela s nimi.
Ráno jsem vstala kolem osmé ráno, abych se stihla nastrojit a nasnídat a v devět jsme měli sraz na recepci. Než jsem odešla z našeho bytu, tak jsem ve dveřích potkala Nika, který mi pesimisticky oznámil, že nemáme šanci, si dnes půjčit auto, jelikož má naše šéfová Wenche špatnou náladu, a že bude stejně od 10:00 pršet. Tomu se mi ale věřit nechtělo, a tak jsem ho uklidnila, že přeci za zkoušku nic nedáme, a že stačí jen hezky poprosit a půjde to. Šlo to a dostali jsme Opela. Auta máme totiž v práci dvě. První Caddy je pro dvě osoby a Opel pro devět lidí. V tu chvíli přišla na recepci i Lea, naskákali jsme do auta a jeli pro Ondru. Konečně jsme byli všichni a vyrazili směr Ramberg. Bylo krásné počasí a já se těšila ze zelenajících se hor a azurového moře, jímž prostupovaly sluneční paprsky.
Po asi hodině a půl jízdy jsme byli na místě. Vzali jsme si batůžky a vyrazili po stezce. Ach né, ono to začalo stoupat. Kdybych nebyla líná a vyhledala si na internetu alespoň obrázek této pláže, tak bych zjistila, že se jedná o 2,5 hodinový trek, vedoucí přes vrcholek hory, odkud je krásný výhled na naši cílovou pláž Kvalvika. Byla jsem opravdu ráda, že mám obuté svoje těžké trekové boty. Stále jsme stoupali a bahnitá cestička se začala měnit v cestu složenou z velkých kamenů. Poslední dobou jsem si bohužel odvykla na tolik pohybu a bylo to na mě znát. Byla jsem vyřízená už po prvním kilometru, ale rozhodně jsem se nevzdávala. Musela jsem zatnout zuby. Konečně jsem se dostala na vrcholek hory, kde na mě čekali nejen ostatní členové výpravy, ale také krásný výhled. Bylo půl dvanácté a akorát se začala stahovat mračna a mírně poprchávat, jak předpovídal ráno Niko. Rychle jsme nafotili několik fotek a rozpršelo se více. Dohodli jsme se, že až dolů na pláž nepůjdeme, jelikož by nám samotná cesta dolů zabrala hodně času a déšť stále sílil. Spokojili jsme se tedy s hezkým výhledem a šli zpět. Na programu jsme totiž měli ještě návštěvu městečka Nusfjord, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.
Opět jsme seděli v autě a jeli do Nusfjordu, když jsme před sebou míjeli tři stopaře. Stále dost pršelo a já poprosila Ondru, jestli by jim zastavil. Měli jsme čtyři volná místa a já sama vím, jak někdy může být obtížné někoho ve třech stopnout. Byli to mladí, promočení Francouzi, kteří měli namířeno do města Leknes. Tímto směrem jsme měli namířeno i my. Cestou jsem si s nimi povídala o jejich cestě a snažila se zjistit nějaké cestovatelské tipy. I s nimi jsme se zatavili v Nusfjordu, ale jelikož se jedná o jedno z nejnavštěvovanějších míst Lofot, tak toho místní využili a jedinou cestu zatarasili budkou s předprodejem vstupenek. Vstupenka pro jednu osobu stojí 50 NOK, což je opravdu hodně! Tedy alespoň v poměru k naší české koruně. Normálně v zahraničí nepřepočítávám peníze, ale tady je to něco trochu jiného, jelikož je zde všechno opravdu strašně drahé a mému bankovnímu účtu se to už teď přestává líbit. Stále pršelo, a jelikož tady budu více jak dva měsíce, a ostatní jít dovnitř nechtělli, tak jsem se rozhodla, že se tam vydám znovu, až bude hezky. I tak jsme se mohli alespoň pokochat pohledem na barevné rybářské domky, tzv. rorbuery.
Museli jsme se vrátit do pěti hodin, a tak jsme byli opět na cestě. Na benzínce v Leknes jsme vysadili naše tři vděčné stopaře a vrátili se zpět na náš ostrov Gimsoy.
Už od doby co jsem přijela do Lofoten Links, mi všichni neustále vypráví o nějakém německém závodu po Norsku, který se uskutečňuje každý rok v tuto dobu a k nám do kempu přijíždí 300 osob ve starých závodních autech. Všichni z toho byli neuvěřitelně nadšení, jelikož termín příjezdu letošního ročníku BALTIC RICE do Hovu byl naplánován na středu 22. 6. 2016. Přípravy byly veliké a dokonce se na pláži postavila obrovská dřevěná hranice, která se měla při večerní párty zapálit. Zjistila jsem, že ten den pracuji od 14:00 do 21:00, a tak se i já mohu párty zúčastnit. Byla jsem nadšená, že konečně poznám své kolegy z farmy a golfu. Po deváté jsem se tedy sbalila a vyrazila na pláž, která je od recepce vzdálená asi 10 minut chůze. Po cestě jsem potkala Leu, která mi šla naproti, a společně jsme se vydaly do šumu. Páni, pláž byla na prasknutí a všude pobíhalo hodně nadšených Němců s pivem v ruce. Jak jsem brzy zjistila, tak s sebou organizátoři přivezli i vlastní pivo, které bylo volně k odběru. Škoda, že pivo nepiju… Vytáhla jsem z batůžku svůj z domova dovezený cider, abych se mohla bránit vnucenému pivu s tím, že mám vlastní pitivo. Jak jsem předpokládala, tak byli na pláži všichni. Ve vzduchu neustále poletovaly drony a fotili celou sešlost shora. Brzy po mém příchodu se začal rozdělávat oheň, což byla opravdu podívaná. Vatra byla tak veliká, že se jí kvůli silnému větru nedařilo zapálit a stále okolo ní běhali lidé s benzínem, lihem a různými spreji. Ani po půl hodině se jim oheň nepodařil rozdělat, a tak organizátoři vyhlásili koupání v moři. Překvapilo mě, jak velká byla účast, jelikož byla opravdu velká zima a mě by nikdo ze zimní bundy nesvléknul! Naháči se s vítězným pokřikem vraceli z moře a mezitím se urputným mužům podařilo zapálit hranici. Nadšení Němci hypnotizovaně přiběhli k ohni a obdivně jásali. Jásala jsem i já, jelikož mi díky ohni a jeho teplu začaly konečně trochu rozmrzat ruce. Domů jsem se vrátila kolem půlnoci a byla jsem opravdu moc ráda, že jsem tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat