9. DEN - Překračujeme polární kruh

Pondělí 12. září 2016

Kapitola devátá II. - STOPOVÁNÍ

Budík jsme si dnes nařídili na půl osmé, abychom stihli snad o něco lepší vírovou podívanou než včera. Dnes mi kupodivu trvalo jen půl hodiny Míru vykopat z teploučkého spacáku, ale než se nám konečně podařilo dojít do jídelny, byl už pomalu čas vyrazit. S ranní hygienou jsme se tedy moc zatím nezdržovali a rozhodli se ji provést až po návratu. Veškeré věci ve stanu jsme si pečlivě nabalíčkovali, aby se nám po návratu rychleji balilo, ale stan jsme ještě nechali stát.

A zase jsme stáli na námi už známém místě v úžině přelévajících se fjordů a s očekáváním vyhlíželi první vír. Pomalu se k nám připojila asi desetičlenná skupinka Asiatů, kteří vše dokumentovali na drahé foťáky mnohem zběsileji, než já. Brzy jsme slyšeli nám již dobře známý hluk přelévající se vody z fjordu do fjordu, ale vypadalo to, že ani dnes nám nebude přáno. Naštěstí už ale nepršelo jako včera. A tak jsme se zase vrátili do campu, kde jsme se nasnídali, vykoupali, sbalili stan a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.

Štrádovali jsme si to po silnici, směrem zpět k městu Bodo a celkem nás překvapilo, jak rychle nám zastavil starší norský pár. Manželé však bohužel nejeli moc daleko, a tak jsme se opět ocitli na velkém kruhovém objezdu. Dnes jsme měli v plánu překročit polární kruh a jelikož Bodo nepatřilo na seznam navštívených míst, vraceli jsme se po cestě, kterou jsme sem přijelivčera, abychom se napojili na hlavní silnici E6. První stop se nám vydařil, ale teď už nás zase nikdo nechtěl a my začali vtipkovat, že tam umřeme. Pochodovali jsme po silnici a vyhýbali se těsně projíždějícím kamionům kolem nás. Už jsme začínali být zoufalí a snažili se stopovat na možných i nemožných místech. Byli jsme unavení a bolela nás záda a pak teprve to konečně přišlo. Zastavila nám norská dáma. Juchů, seděli jsme v pohodlných sedačkách auta a užívali si komfortu. Žena prý nikdy nikoho před námi nevzala, ale když viděla mě, tak prý bylo její srdce obměkčeno. Chachá!, vypadá to, že naše taktika, jež obnášela vystrčení mě dopředu se zářivým úsměvem ve tváři opravdu zabrala. Také prý naše česká vlajka ji přesvědčila o důvěryhodnosti. A tak jsme pokračovali půl hodiny až do městečka Fauske, kde jsme se už konečně mohli napojit na hlavní silnici E6 a doufali tak v rychlejší shánění řidičů. Žena nás vysadila na místní benzinové pumpě a popsala nám, kde se máme na E6 napojit.

Na benzínce jsme si koupili čokoládové houstičky a hot dog. Nemohli jsme zahálet a pokračovali v cestě. Nejprve jsme museli přejít celé město, a jelikož jsme cestou potkali informační centrum, tak jsme si tam nabrali nějaké mapy, stáhli Google mapy střední části Norska a pokračovali. Opět nám zastavila starší Norská dáma, která jela do města Rognan. To pro nás znamenalo, že jsme popojeli o dalších 30 km dále na jih. Cestou nám vyprávěla o pochmurné historii města za druhé světové války. Zde byli totiž vězni nuceni ve velice špatných podmínkách stavět železnici.

Osaměli jsme na velké křižovatce. Ačkoliv jsme stáli na celkem strategickém místě, bylo velice obtížné ulovit nějaké auto. Nechtěli jsme zahálet a pokračovali po silnici E6 pěšky. Asi to nebyl úplně nejlepší nápad. Silnici totiž ohraničovaly hluboké pangejty a vyhýbat se kamionům a velkým autům bylo dost těžké. Vlastně to většinou znamenalo do pangejtu zahučet. Příroda tam ale byla krásná a my míjeli lesy s vysokými smrky a železniční kolejnice. Měli jsme připravenou směrovku s názvem města Mo I Rana a doufali jsme, že se nám tam dnes povede dojet. Prý je tam nějaká socha chlapce, který po kolena stojí ve vodě a dívá se do fjordu. Jinak jsme tam asi nic jiného zajímavého neshledali. Ale jak se tam dostat? Po cestě jsme si pouštěli na mobilu písničky a prozpěvovali si. Teda já jsem si prozpěvovala  a Míra vydával nějaké neidentifikovatelné skřeky, které nazýval zpěvem.

Šli jsme neuvěřitelně dlouho, až jsme se dostali na ještě mnohem nemožnější místo pro stopování, než bylo předtím. „Hm, tak tady nemáme žádnou šanci kohokoliv stopnout.“ K našemu obrovskému překvapení nás stříbrné auto neobjelo, jako všechna ostatní, ale těsně před námi zastavilo. Nadšeně jsem výskla a utíkala k autu. Z něj vyšel asi tak stejně starý mladý Nor, jako já, rychle otevřel kufr, my si uložili krosny a utíkali zaujmout svá místa. Zprvu měl Nor trochu problém si se mnou povídat, jelikož angličtinu už prý velice dlouho nepoužíval, ale během chvilky se do toho dostal a už jsme si povídali o všem možném. A pozor! Nor jel dnes až do více jak 600 km vzdáleného města Trondheim! Nejprve jsem se s ním domlouvala, že by nás vysadil ve městě Mo I Rana, ale po krátké diskusi jsme se rozhodli, že s ním přejedeme celé střední Norsko. No ne tedy, že by tam nic krásného nebylo, ba naopak. Právě ve středním Norsku se nacházejí nádherné národní parky, ale také medvědi. A právě těm se Míra potřeboval nutně vyhnout, protože bylnaočkován kolegy v práci a bylo rozhodnuto. Dnes už budeme spát v jižním Norsku. Byla jsem překvapená, jak se stále příroda mění. Projížděli jsme národním parkem Svartisen, kde se pomalu měnilo Skandinávské pohoří do zvlněné měsíční krajiny. Popravdě mi to tam dost připomínalo Island, ačkoliv tady to bylo mnohem barevnější. Měsíční krajina však značila jen jedno: Jsme na polárním kruhu!

S naším přítelem jsem se domluvila, že nám na chvilku zastaví u turistického centra SEVERNÍHO POLÁRNÍHO KRUHU, kde se nachází podobná konstrukce globu, jako na Nordkapu. Do návštěvnického centra jsme sice chtěli jít, ale nechtělo se nám řidiče zdržovat, a tak jsme se rychle vyfotili u globu značící hranici polárního kruhu,který označuje imaginární čáru nejjižnějšího dosahu slunečního svitu půlnočního slunce a utíkali zpět do auta. Tam jsme si ještě vyslechli videohovor s jeho kamarádem a sami přispěli svým českým „ahoj“ a  yyrazili jsme opět směrem na jih po Arktické dálnici (silnice E6). Během cesty jsem se od něj dozvěděla, že v Norsku funguje skvělý systém „low cost“ dopravy. Systém spočívá v tom, že autopůjčovny zapůjčí turistům auta, kteří chtějí však zemi projet jen například z Osla na Nordkap, ale vypůjčená auta se musí dostat nějak i zpět. Proto se autopůjčovna s turistou domluví, kde auto i s klíčky zanechá a nyní přicházejí na řadu převážně mladí Norové. Ti se s autopůjčovnou domluví a zdarma jim auto přivezou zpět. Je to rozhodně skvělý způsob dopravy pro studenty. Mají totiž proplacený benzín na zpáteční cestu a auto prostě pouze odevzdají v místě určení. Nadšeně mi také vyprávěl o tom, že před dvěma týdny získal zpět řidičský průkaz. V Norsku jsou totiž neuvěřitelně vysoké pokuty za překročení rychlosti. On za svůj přestupek zaplatil 20 tis. NOK (to je našich 60 tis. Kč) a sebrali mu řidičský průkaz. Příroda se každých 100 km úplně změnila a my projížděli krásnými fjordy, vysokými horami skandinávského pobřeží, míjeli jsme divoké tmavomodré řeky a projížděli hustými lesy.

Udělali jsme si krátkou zastávku ve městě Mo I Rana, kde jsme si dokoupili nějaké zásoby a snažili se najít popisovaného chlapce po kolena ve vodě, avšak neúspěšně. Vybaveni čokoládou Kvikk lunsj jsme mohli vyrazit dál po arktické dálnici. Pomalu se začínalo stmívat, což byla kvůli překrásné přírodě opravdu škoda. Projeli jsme bránou označující konec severního a začátek jižního Norska, a ačkoliv nám bylo líto, že se do národních parků střední části nepodíváme, těšili jsme se na vše, co nám nabídne jih. Pobavil nás průjezd městem Hell, jehož název v angličtině znamená peklo, ale paradoxně v norštině je to výraz pro štěstí – že by z pekla štěstí? A byli jsme v Trondheimu.

S naším přítelem jsme se domluvili, že nás vyhodí někde v nějakém campingu, protože jsme uvnitř města stejně neměli moc jiných možností takhle v noci. Nor tedy do své GPS naťukal vyhledávání nějakého campu a pak nás hodinu vozil po městě. Nějak se nikdy nestrefil do správné odbočky a jezdili jsme pořád v kruhu. Nakonec to ale dobře dopadlo a my do místa určení dorazili po 8 hodinách a dnešních celkových 800 km, v půl jedné ráno. Byli jsme neuvěřitelně nadšeni, že jsme se dnes dostali do denního předstihu, a tak si zítra budeme moci Trondheim pořádně užít. S Norem jsme se srdceryvně rozloučili a šli hledat vhodné místo na postavení stanu mezi stromy. Překvapilo nás, že je tady celkem teplo, a tak jsme dnes mohli jít spát pouze ve slabé vrstvě oblečení. Nevím, jestli vůbec usnu, když jsem tak „naspeedovaná“ svým totálním nadšením a nejraději bych někde šťastně poskakovala. Zítra nás ale čeká další dlouhý den s novými skvělými zážitky, tak dobrou noc.

8. DEN - Nejsilnější vodní víry světa Saltstraumen

Neděle 11. září 2016

Kapitola osmá II. - STOPOVÁNÍ

Odpočívadlo se nacházelo na skvělém místě pro stopování, ale i tak jsme si pro jistotu přivstali. Na odpočívadle byly k dispozici i veřejné záchodky, což jsem považovala za vrchol luxusu. Uchvátil nás výhled na most, za nímž se k nám pomalu valila mlha. Pomalu jsme se sbalili a plni očekávání si stoupli se zdviženými palci. Usměv nám ale brzy spadl, kdy jsme ani po hodině nikoho nestopli. Takto jsme tam postávali téměř tři hodiny. Pozorovali jsme jak se postupně i další obyvatelé odpočívadla probouzejí, balí a odjíždějí, až jsme tam zůstali jen my sami. Chvílemi jsme se smáli, chvílemi zase hádali a nebavili se spolu, ale přeci jen se nám podařilo někoho ulovit!

Zastavilo nám auto s dvěma mladými Nory, kteří nám hbitě uvolnili zadní sedačky, na něž jsme se pohodlně uvelebili. Pár nás vezl asi 100 km. Bohužel ale měli namířeno jinam než my, a tak nás vysadili na hlavní silnici E6 a několikrát se ujišťovali, zda to opravdu myslíme s pokračováním v autostopu vážně, jelikož co nevidět začne pršet. My je zase ujistili, že máme pláštěnky, a tak jsme zase osaměli. Jak pár předpovídal ,pršet začalo hned cozmizeli v zatáčce. Vytáhli jsme tedy pláštěnky, do kterých jsme oblékli nejen sebe, ale také krosny a vydali se po svých. V duchu jsem si nadávala, jelikož to nebylo nic moc pro mé odloupnuté špičky na botách a začínalo mi do nich téct. Dělala jsem jako by nic a poslušně s Mírou kráčela po silnici. Sem tam jsme se snažili udat nějakému projíždějícímu autu, ale nic. Předpověď počasí jsme neznali a tudíž ani nedokázali odhadnout, jak dlouho nás bude takto déšť bičovat. Silnice se klikatila, stoupala a zase klesala a my na ní pochodovali asi půl hodiny, až nám konečně zastavil mladý Nor. Rychle nám otevřel kufr a my si do něj uložili krosny a pláštěnky. Jako obvykle jsme zaujala místo spolujezdce a Míra to zalomil na zadním sedadle. Během chvilky jsem od muže zjistila, že jede do města Bodo. Wow, tak to byla naprostá paráda! Bodo je město, kam jsme oba dva s Mírou přiletěli a odtamtud se následně plavili trajektem na Lofoty, ale především to pro nás znamenalo, že se velice rychle dostaneme do našeho cíle, jímž je dnes Saltstroumen. Abyste rozuměli, tak Saltstraumen je místo nedaleko města Bodo, kde se několikrát denně přelévá voda z jednoho fjodru do druhého a v jedné úžině tak vytváří úžasnou podívanou. Tou podívanou jsou totiž nejsilnější vodní víry světa, o nichž psal dokonce i slavný Edgar Alane Poe povídku Pád do Maelstromu. Ale o tom až později. Cestou do Bodo nás čekal také jeden přejezd trajektem na hlavní silnici, a jak jsme se dozvěděli, tak se platí pouze za převoz auta a nikoliv počet osob v něm sedících. Asi dvacetiminutový přejezd trajektem jsme strávili na jeho palubě, dotankovali si vodu do lahví a s Norem pokračovali dolů na jih. Stále lilo jako z konve a jak se naše cesta blížila ke konci, my si stále více uvědomovali, že brzy budeme vysazeni do mokra. S řidičem jsme celkem ujeli 220 km za více jak 4 hodiny. Nor nás vyhodil na velkém kruhovém objezdu, kdy sám pokračoval rovně do Bodo, ale my museli odbočit doleva směrem Saltstrumen.

A tak jsme chvilku stáli v dešti, a za chvilku se vydali na cestu. Už to bylo jen „kousek“. Přešli jsme kruhový objezd a vydali se po silnici. Brzy jsem ale zjistili, že před námi stoji velký problém – tunel. Ach ne, bylo to tady zase, zábrana, přes kterou se nedostanete jinak než prostě jím projet. Stoupli jsme si tedy ke značce, značící délku tunelu a snažili se někoho ulovit. Stále lilo jako z konve a my ani nevěřili, že by si nás někdo chtěl vzít do auta. Přeci jen to ale přišlo a zastavila nám sympatická norská rodina. Vděčně jsme si uložili krosny do zavazadlového prostoru a nadšeni jim odpovídali na otázky o našich stopovacích plánech. Dokonce i jejich osmiletý syn se s námi snažil anglicky komunikovat, čímž si od své matky vysloužil významný a spokojený pohled. Rodina nás zavezla do městečka Saltstraumen, přejela dlouhý most a vysadila na parkovišti místního supermarketu. Hezky jsme poděkovali a rychle přeběhli do suchého prostředí vstupní haly obchodu. Bylo teprve pět hodin odpoledne a my byli nadšení, jak rychle jsme se dnes dostali do místa určení. Rozhodli jsme se, že si zajdeme do supermarketu dokoupit nějaké jídlo a získáme více informací, kde že se ty slavné vodní víry vlastně nacházení. Tentokrát jsme nechali krosny bez dozoru před vstupem do nákupní zóny a vzali si pouze peněženky. Dnešní noc jsme chtěli strávit v místním campingu, a jelikož jsme předpokládali, že tam budou mít jistě nějaký sporák, koupili jsme si rozkošnou cestovní minipixličku kečupu a těšili se na dnešní špagetovou hostinu. Dále jsme si koupili mé oblíbené čokoládové houstičky (Sochoboller), které už Mírovi začínají lézt krkem, pohled vírů, čokoládu a pár dalších drobností. Míru však nejvíce fascinovali regály s rybářským vybavením, jelikož je vášnivým rybářem a sní o rybaření v Norsku. Měl obrovskou touhu si tam nějaký prut nebo něco takového koupit, ale místo toho akorát okolo regálů asi půl hodiny kroužil a nad vybavením „slintal“. V nákupním košíku však nakonec nic neskončilo, a tak se jen trápil dál. Jeho touha byla přímo hmatatelná a já bych mu opravdu moc přála si toto přání splnit, ale bohužel nemám sebemenší ponětí, jak bych mu ho mohla splnit. Při placení jsem se pokladní zeptala na nějaké informace o vodních vírech, a ta nám podala časový rozvrh podívané s přehledem síly. Vypadalo to, že si dnes musíme ještě chvilku počkat, jelikož podívaná bude až v 19:42. 

Navlékli jsme se zpět do pláštěnek a vydali se na druhou stranu mostu do campu. Venku bylo přímo Boží dopuštění. Nejenže snad pršelo i zespoda a okamžitě jsme byli na kost promočení i pod pláštěnkami, ale hlavně fičel neuvěřitelně silný vítr. Světelné tabule na mostě značili, že momentálně fouká vítr o síle 24 m/s. Přejít most pro nás byl celkem bojovka. Ačkoliv jsme byli oba dva o 20 kg těžší, vítr si s námi nemilosrdně pohrával a pohazoval s námi ze strany na stranu mezi svodidly. Tady jsem se o Míru troch bála, jelikož jsme se takto kodrcali ze strany na stranu a až svodidla nás zastavila. On však měří 192 cm, a tam se ještě k tomu nebezpečně nakláněl nad vodou. Já jsem byla pro tentokrát se svou výškou 158 cm spokojená a vděčná, že jsem se akorát vždy jen o svodidla zarazila. Připadali jsme si jako pingpongový míček, který se pohybuje sem a tam. Turnaj v ping pongu jsme ale po nějaké době konečně vyhráli a ocitli se na silnici. Zabočili jsme doleva a už v dálce viděli camping. Byli jsme čím dál tím víc promoklí a promrzlí a neuvěřitelně jsme se těšili na snad teplou sprchu. Vešli jsme do budovy recepce a zaplatili za sebe a stan 250 NOK, což se nám sice nelíbilo, ale vidina sprchy a topení byla silnější. Vyšli jsme z recepce a dle plánku, který nám dala recepční, jsme se vydali hledat místo pro stan. Prý si tu můžeme postavit kdekoliv. No to se lehce řekne, ale hůře udělá. Báli jsme se totiž, že bychom v noci mohli i se stanem klidně odletět a po chvilce hledání místa mezi chatkami a bahnitými loužemi jsme konečně našli vhodní místo pod stromem. S rychlostí blesku jsme postavili vrchní plášť stanu a já se snažila co nejrychleji také zaháknout vnitřní část stanu do oček na spodní části plachty. Povedlo se a už už jsme utíkali do společenské místnosti do teplíčka.

Byla to maličká místnost s jedním stole, čtyřmi židlemi, několika sporáky a umyvadly. Jak jsem hned zjistila, tak ve vedlejší místnosti byla také pračka, což byla vzhledem ke stavu našeho oblečení skvělá správa. Sice tam chyběl prací prášek, ale i tak dobrý. Vysvlíkly jsme se z promočených kalhot a rovnou je strčili na praní do pračky. Roztopili jsme topení na nejvyšší teploty, dali si k němu sušit boty a pustili se do vaření vody. Nejprve jsme vytáhli dva pytlíčky instantní polévky do hrníčku s čajem a dali se do vaření. Čaj i polévka nás sice zahřála, ale nic moc. A tak jsme v dalším ešusu ještě vařili směs zbytkových těstovin a špaget. Bylo uvařeno a my si na těstoviny s chutí nakydali sladký norský kečup. Mňam! Měli jsme obrovský hlad a vaření těstovin jsme si ještě jednou zopakoval. Byli jsme maximálně spokojení a nasycení. Mírně nás však znepokojovala myšlenka na krátící se čas naší pohody a návrat do slejváku, abychom stihli tu slavnou podívanou.

Boty mi sice ještě pořádně neuschly, ale i tak byly hezky vyhřáté. Oblékli jsme se do pláštěnek, zabezpečili kameru a foťák proti vodě a vyrazili zpět k mostu. V supermarketu nám norská prodavačka vysvětlila, kam přesně máme jít, aby se nám naskytl nejlepší pohled na víry a místo jsme po chvilce bádání a bloudění opravdu našli. Už tam stepovalo několik lidí. Pod mostem se nacházela malá bílá kruhovitá pozorovatelna, na kterou jsme vylezli po nebezpečně kluzkém železném žebříku a doufali v lepší výhled. Tady už jsem si nezáviděla, že jsme tak mrňavá, jelikož jsem stěží viděla přes okraj stěny pozorovatelny. Tady ale zase jásal Míra. Byly jsme připraveni už o 20 minut dříve, kdyby něco, ale nakonec jsme vlastně neviděli téměř nic. Voda se začala pomalu přelévat z jednoho fjordu do druhého, což mělo za následek neuvěřitelný hluk a vypadalo to, jako bychom stáli u divoké řeky. Avšak o „supervírech“ se dalo mluvit jen stěží. Tedy nepočítáme-li sem tam zvířenou vodu do trychtýře. Slezli jsme z pozorovatelny a snažili se běhat podél pobřeží, jestli přeci jen něco nepřijde, ale to už uplynula více jak hodina a my se vraceli zpět do tepla campingu. Stejně už byla skoro tma.

No tak to nám moc nevyšlo. Hlavu ale rozhodně nevěšíme a rozhodli jsme se, že své štěstí zkusíme ještě zítra, kdy by mělo k víření dojít v 8:21. Ve společenské místnosti, jsme si sbalili věci do krosen a konečně si běželi vychutnat horkou sprchu. Než jsme šli do hajan, tak jsme ještě překontrolovali řádné zakotvení stanu a jelikož se skoro ani nehnul, tak se spokojeně zavrtali do spacáků a vydali se do říše snů. 

7. den jedeme do Narviku

Sobota 10. září 2016

Kapitola sedmá II. - STOPOVÁNÍ

Zase ten příšerný budík! Nesnáším ho! Jak bych se chtěla pořádně vyspat! Nesmím si ale stěžovat, vybrala jsem si tuto cestu dobrovolně a věděla, že budu unavená a zničená. Mírou má výzva „vstávej“ ani trochu nehnula, jen si přikryl hlavu spacákem a spal dál. Kdybych mu spacák sebrala a on se tak ocitl v zimě, tak bych mohla akorát tak místo věty „Dobré ráno“ očekávat spršku nadávek. Tak jsem si jako každé ráno nastrkala oblečení do vyhřátého spacáku, aby se mi trochu ohřálo, namalovala se, přečetla si nějaké info o budoucích zastávkách, oblékla se a nelítostně Míru vzbudila. Čištění zubů uprostřed pole s nedostatkem vody v lahvích nepřipadal v úvahu a tak jsme začali pomalu balit. Míra se vydal hledat vhodné místo na ranní „toaletu“, ale vrátil se z ní s očima na vrh hlavy. Než se za mnou do Norska vydal, jeho úžasní spolupracovníci ho naočkovali strachem z medvědů. Pořád se kolem sebe vyděšeně dívá a hledá zmínku po medvědech. Teď prý viděl nějakou jeskyni ve skále a vedle něj byl obří exkrement. To si spojil dohromady, vytvořil dedukci o žijícím medvědovi v jeskyni a už už byl u mě. No, ale zase jsme nikdy v životě neměli tak rychle sbaleno!

Sešli jsme z pole na silnici a plni optimismu začali stopovat. Úsměv nás ale po 2 hodinách neúspěchu přešel. Nikdo nás nechtěl. A tak jsme se jen snažili si nějak zkrátit čas. Dál jsme prostě kvůli zúžené silnici jít nemohli.

Juchů a bylo to tady! Konečně nám zastavil starší Nor, který nás odvezl až do městečka Nordkjosbotn. Toto městečko známe již z cesty do Tromsa. Je totiž křižovatkou mezi pokračováním na sever a zastávkou v Benátkách severu (Tromsu). Chlapík nás vysadil na benzínové pumpě, do které jsme se vrhli útokem. Neuvěřitelně nám kručelo v břiše, a tak jsme si tam koupili dva hot dogy a na záchodě doplnili vodu do flašek. Posilněni jsme si to opět štrádovali na silnici a doufali ve větší úspěch, než včera. Jen co jsme došli na silnici a zvedli palce k nebi, nám okamžitě zastavilo auto. Paráda! Auto vypadalo dost luxusně, my si do jeho kufru uložili krosny a vyrazili na cestu. S mladým Norem jsem si povídala o naší cestě a o jeho návštěvě benzínky ve Švédsku. Do Švédska je to tady totiž jen kousíček a tato země je rozhodně o dost levnější než Norsko. Není to prý jen o pohonných hmotách, ale i o alkoholu a cigaretách. Pozorovala jsem velký dotykový display a chválila našemu zachránci pohodlné auto. On mi pak ale sdělil, že je to proto, že se jedná o elektroauto značky Tesla! Wow, o elektroautech jsem už předtím slyšela, ale nikterak převratně jsem se o ně nezajímala. To však neplatilo pro Míru, který je elektrikářem a vývojářem softwaru a Tesla je jeho největším hrdinou. Obvykle to při cestě hned zalomí a já si s řidiči povídám na předním sedadle sama, ale tohle bylo něco pro něj! Nadšeně jsme poslouchali řidičovo povídání a kdyžviděl, jak moc jsme nadšení, řekl, že nám něco ukáže, zmáčkl čudlík a pustil volant. Auto jelo samo! Hustý! To jsem v životě neviděla a s vytřeštěnýma očima a nadšeným pískotem si jízdu užívala. Chlapík nás ale upozorňoval, že je tato technologie ještě nevyvinutá, a tak musí trasu autopilotovaného auta hlídat.

Řidič měl sice namířeno do Narviku, ale jelikož jsme se stále ještě nacházeli na území Laponska, nechali jsme se vysadit v „Centru Sámské kultury“ u silnice. Centrum čítalo několik málo špičatých stanů s jedním prodejním stánkem se suvenýry. No popravdě jsem od toho čekala trochu víc. Koupili jsme si malý cvoček na batoh se Sámskou vlajkou, vyfotili se v laponských čepičkách a pokračovali v cestě na jih. 

U silnice jsme si vzápětí stopli starší Norský pár, jedoucí na Lofoty. Že jsem na Lofotech téměř 3 měsíce pracovala je přímo nadchlo, jelikož tam žije jejich dcera, kterou jeli navštívit. Projeli jsme s nimi celé vojenské pásmo v okolí města Bardufoss, překročili hranici států TromsaNordland a vystoupili o 100 km dále v nám opět známém městečku Bjerkvik. Zde je opět křižovatka mezi silnicí E6, která pokračuje dolů do Osla a silnicí E10, pokračující na Lofoty. Rozloučili jsme se s milým párem a slíbili, že budeme na cestě opatrní a že budeme používat reflexní pásky.

A už jsme stáli na silnici E6 se zvednutými palci na autobusové zastávce. Bylo nádherné počasí, sluníčko se zrcadlilo v Ofotfjordu a vytvářelo nám skvělou náladu. Po půl hodině nám zastavilo auto s dvěma ukrajinskými dělníky, kteří nás popovezli o 15 km dál a vysadili na křižovatce, přímo vedoucí do Narviku. Jak jsem psala již dříve, Norsko bylo opravdu hodně poznamenáno druhou světovou válkou, a tak se všude možně po jeho území nachází mnoho válečných muzeí. Stejně tak je tomu tak i zde, jelikož v Otofjordu u Narviku se odehrála velice důležitá lodní bitva mezi Brity a Němci. Stáli jsme na obrovské křižovatce a zkoušeli štěstí. Nikdo nás opět nechtěl, až asi o 100 m dále zastavilo auto zněhož  vyskákal mladý pár. Nic zajímavějšího okolo zrovna nebylo a tak jsme je pozorovali. Až jsme si najednou všimli, že na nás mávají, ať přiběhneme.  Tak jo! Běželi jsme s krosnami na zádech a už se s nimi soukali do malého auta. Dívka se smála a říkala, že se o tom, zda nás vezmou chvilku dohadovali, a tak si nás chtěli prohlédnout. Společně se shodli na tom, že česká vlajka, kterou držíme v ruce jistě nepatří nějaké nebezpečné zemi a svezou nás.

A tak jsme se ocitli v o 19 km vzdáleném Narviku u zavřeného supermarketu. Že je supermarket zavřený, jsme zjistili, až když jsme se do něj ruku v ruce vydali. Oproti navoněným Norům jsme vypadali jako dvě špinavé koule. Nákup potravin nám nevyšel, a tak jsme se vydali po silnici E6 směrem do centra města. Byli jsme už opravdu hladoví, ale po cestě jsme potkali pouze něco jako „trafiku“ a koupili si dva drahé, ale skvělé „Lion kornoutové zmrzliny“. Mňam! Čokoláda, do níž byla zmrzlina ponořena, se rozplývala a jemně praskala na jazyku. To, jak moc byla dobrá, dokazuje i fakt, že když Mírovi velký kus čokolády upadl na chodník, tak ho to donutilo se shýbnout a bez ofoukání ji s chutí zhltnout. Fuj… No proti gustu žádný dišputát. Abychom se vyhnuli dalšímu nechutnému incidentu, tak jsem se posadili na lavičky, které byly rozmístěny podél malé kašny. Zmrzlina byla snězená, ale jak jsme zjistili, tak to není úplně nejlepší večeře a začali hledat možnost optimálnějšího stravování. To jsme našli na druhé straně silnice, kdy na nás jako studna v poušti blikl nápis Big Burger. Né že by to bylo jídlo úplně optimální, ale rozhodně lepší než zmrzlina. A měli tam WiFi.

Jako správný „facebookář“ snažící se dělat bloggera jsem na tabletu naťukala několik vět a pustila se do pořádné nálože cheeseburgerů s hranolkama.

Zdravíme z Narviku  <3 
Včera to byla se stopováním bída a dostali jsme se pouze 150 km za Altu. Dnes nám to ale vynahradilo 5 aut, kterými jsme překonali vzdálenost více než 400 km  😊 Poprvé v životě jsme se svezli Tesla elektroautem, které se řídí "téměř" samo  :D Jelikož se nacházíme v oblasti Laponska, tak jsme si nemohli odpustit zastávku v malé laponské vesničce, kde vlastně vůbec nic nebylo  :D Zimní počasí dalekého severu Norska se změnilo  na příjemný podzim o 16°C  😊 Monokl na oku modrá stále více a puchýře bolí. To nás ale rozhodně nezastaví a zítra jedeme směr Bodo

Dobili jsme si přístroje, natankovali CocaColu, které jsme už i tak byli přepití, ale jelikož už bylo 8 večer a my neměli ponětí, kde teď postavíme stan, tak jsme se rozhodli, že bude nejrozumnější dostat se za město. Stmívalo se, ale jak jsme brzy zjistili, tak to nebyl náš největší problém! Litry CocaColy, které jsme do sebe nalili, si začínaly vybírat svou daň a my jsme se každých 100 m na silnici museli zastavit a jít se vyčůrat. Nemělo to konce. Po půl hodince neúspěchů ve stopování jsme dorazili k tunelu. Sakra, nešlo to obejít a skrze tunel jsme jít nemohli. Omotali jsme se reflexními páskami a co chvilku odbíhali za roh malého domku, který nám byl jedinou společností na prázdném odstavném parkovišti.

Po hodině zevlování jsme to vzdali a šli okouknout okolí, jestli by se tam nenašlo nějaké vhodné místo pro stanování. Nic. Nezbylo nám nic jiného, než se vrátit ke vjezdu do tunelu a modlit se, aby nás nějaký hodný řidič svezl alespoň skrze tunel. Naše modlitby byly vyslyšeny a už nám zastavovalo nové černé a nablýskané auto. Jeho řidič nebyl původem Nor, což naznačovala jeho snědá barva pleti, ale v Norsku zřejmě už nějakou dobu žije. Právě si tady na severu koupil nové auto a vracel se s ním domů do Osla. Jeho cesta ale vedla přes Švédsko, což je prý mnohem rychlejší cesta. Během jízdy tunelem mu jeho GPS oznámila, že jede špatně, a tak nás vysadil na nejbližší benzínové pumpě za tunelem. Zdvořile jsme poděkovali a byli šťastní, že jsme se konečně dostali skrze tunel. Byla tma jako v pytli a jelikož jsme se z města zdaleka ještě nedostali, rozhodli jsme se zeptat skupinky kamioňáků, zda jedou směrem na Oslo, aby nás zavezli někam za město. Odhodlaně jsem zamířila k dřevěnému stolu, kde si v klidu vychutnávali zaslouženou cigaretu čtyři muži a vylíčila jim naši situaci. Bylo vidět, že by nám opravdu rádi pomohli, ale už dnes nikam v plánu jet neměli. Škoda. I tak jsem hezky poděkovala a popřála jim hezký večer. Chvilku jsme zkoušeli štěstí se stopem, ale nakonec jsme to vzdali a pokračovali podél silnice na jih. Zanedlouho jsme viděli další benzínovou pumpu, která byla postavena na trochu strategičtějším místě, ale ani tam jsme štěstí neměli. Naděje umírá poslední a naše cesta nás zavedla k další pumpě a supermarketu. Už jsme byli opravdu moc zoufalí. Nevěděli jsme, co máme dělat a už jen tak  stáli u silnice a zkoušeli štěstí ve tmě. Opravdu nás překvapilo, když jsme zaslechli, že na nás někdo od benzínové pumpy volá a za zády spatřili osmičlennou smíšenou skupinku mladých Norů. Už nás chvilku pozorovali a bylo jim nás líto. Sami měli namířeno někam nedaleko za město stanovat na vrchol nějaké hory a rozhodně je nezastavila černočerná tma. Jelikož jeli dvěma auty, sesedali si do nich tak, abychom se tam pohodlně vešli i my a odvezli nás na odpočívadlo za město, kde dle jejich názoru bude skvělé místo na stanování. A bylo to! Konečně jsme docestovali na skvělé místo, vylezli si na kopeček, kde jsme v rychlosti postavili stan a padli vyčerpáním do hlubokého spánku. 

6. DEN z Alty do neznámo kam

Pátek 9. září 2016

Kapitola šestá II. - STOPOVÁNÍ

6. den

Budíka jsem si nařídila až na 9:00, protože jsme dle mých výpočtů získali malý časový náskok. Ráno ještě všichni spali, a tak jsme se pomalu sbalili, vyčistili zoubky a dali vše na své místo. Nechtěli jsme odcházet bez rozloučení, a tak jsme čekali, až se objeví náš hostitel. Ten se objevil kolem půl 10 a já mu moc děkovala za včerejší záchranu. On jen celkem nezúčastněně pokrčil rameny a odvětil „It´s Norway! Not everywhere, but it´s Norway.“ („To je Norsko! Né všude, ale to je Norsko.“ Spadla mi brada, a bylo i hloupé děkovat dál. Tak už jsem se jen spokojeně usmívala.

Hezky jsme se rozloučili a s Mírou jsme vyšli z domu. Před domem jsme si složitě zavazovali tkaničky u bot a mezitím opět muž vyšel z domu a říkal, že jede nakoupit do supermarketu a ať jedeme s ním. No co si budeme povídat, nebránili jsme se. Stejně jsme vůbec netušili, kde to vlastně přesně jsme. Uložili jsme si krosny do kufru auta a sedli si do námi již známých pohodlných sedaček červeného Forda. Asi po pěti minutách jsme byli na místě a ačkoliv jsme si také potřebovali něco nakoupit, usoudili jsme, že už muže pronásledovat nebudeme. Opět jsme se rozloučili, a jelikož jsme během cesty zjistili, že se nenacházíme přímo v Altě, ale několik kilometrů před ní, zeptali se na směr a vyrazili na cestu.

Čtvrt hodiny nám trvalo, než jsme si stopli velké devítimístné auto mladého norského páru, který jel do Alty. Pár se po cestě ještě zastavoval na nákup v supermarketu, takže jsme šli nakupovat s nimi. Nakoupili jsme si snídani v podobě norských kokosových houstiček s pudinkem, pudinkových šátečků z listového těsta, bagetek se šunkou a sýrem, čokolády a pochopitelně i naší oblíbené ledové kávy. Hned po nákupu jsme pokračovali v jízdě dál a už jsme se moc těšili, až to jídlo všechno spořádáme. Pár nás vysadil v centru města. Tam jsme hned spořádali pudinkové dobroty s kávou a vyhledali pizzerii. Byl už pomalu čas na oběd a my nevěděli, kdy budeme mít příležitost se pořádně najíst. Sedli jsme si na terasu a objednali si každý svou pizzu s  CocaColou. Konečně jsme byli pořádně najezenia jelikož byla v restauraci Wi-Fi, vytáhla jsem tablet a připojila se na Facebook, abych mohla přidat příspěvek a nejnovější fotky:

Uffff.. včera jsme šli 18 km dlouhý trek s krosnama na zádech na opravdu nejsevernější bod Evropy - Knivskjellodden! Bolí nás úplně všechno, mužské části výpravy se objevily první puchýře na patách a ženská část má monokl na oku, když jí uklouzla noha a krosna přimáčkla k zemi na kameny  :D Byly 3°C a foukal ledový vítr a nám v hlavách zněla píseň "Severní vítr je krutý". Přeci jen jsme před sebou měli Severní ledový oceán s Arktidou a za sebou úplně celou Evropu  :D K severnímu pólu jsme měli blíže než k Oslu a pocit to byl opravdu nádherný!  😍 
Cesta zpět byla náročnější a když jsme se konečně dostali na silnici, s díky se svalili na zem a vydýchávali... Bylo 8 večer a my byli zmrzlí na kost a k tomu mokří -> nikdy předtím jsme tolik netoužili po teplé sprše. Záchrana přijela za 10 minut. Z auta vyskákali další dva stopaři s Norem, kteří měli namířeno do Alty! Paráda!! Nejen, že nás pán zavezl do Alty, ale ještě k tomu nás všechny 4 ubytoval ve svém domě, kde jsme si dali horkou sprchu, palačinky s marmeládu a dostali teplou postel!  😍 Prý je to v Norsku normálka, tak proč ne!  :D

„Cože, to už jsou dvě hodiny?!“ Bylo pozdě a my dnes vlastně ještě nic neujeli. Někam dnes dostopovat pro nás bude obtížné. Byli jsme uprostřed města Alta, které se rozprostírá asi na 15 km pobřeží. Jak jsem předpokládala, tak se také stalo. Sakra! Už jsme pomalu začali plánovat, že se vrátíme zpět do toho kempu, kde jsme spali před dvěma dny. Podél silnice v Altě jsme šli asi 2 hodiny, zastavovali se na každém možném místě a snažili se z města vymotat.  A najednou jsme viděli malé auto, které nám téměř na konci města opravdu zastavilo. Seděla v něm veselá norská dívka, která nás popovezla asi o 20 km dál. Konečně jsme byli za městem a doufali v další záchranu, která by nás popovezla na nějaké lepší místo, než je malá vesnička se skládkou. Vydali jsme se pěšky po zvlněné silnici. Nikde nikdo. „Hm asi tady umřeme!“ vtipkovali jsme.Všechno nás bolelo, monokl pod okem mi modral stále víc a Mírovi se puchýře zvětšovaly. Nojo, vyrazit na takto dlouhou cestu v úplně nových a nevyšlápnutých botách se holtnevyplácí.

Řidič dalšího auta nás popovezl o 5 kilometrů, ale jelikož odbočoval jinam, než jsme chtěli my, tak nás vysadil na křižovatce na konci malé vesničky. Bylo už pozdě a začalo se sešeřívat. Nepotrvá dlouho a řidiči nás neuvidí vůbec. Nemělo cenu chodit dál, ještě by nás někdo přejel. Sundali jsem si krosny, obepnuli si kolem rukou a nohou reflexní pásky a snažili si ještě někoho stopnout. Marně. Času jsme už moc neměli a rozhodli se, že pokud si do hodiny nikoho nestopneme, vydáme se hledat vhodné místo pro stan. Stmívalo se čím dál tím více a když už nás přestávalo být vidět, přeci jen jedno auto zastavilo! Mladý Nor nám pomohl uložit krosny do kufru a vyrazili jsme na cestu. Stejně jako jeho dnešní předchůdci, ani on nejel moc daleko, ale i těch 30 km se počítá. Odvezl nás na nějaké úplně nesmyslné místo za město, kam měl původně namířeno. Všude kolem nás byly buď hory nebo sráz do moře. Stan bychom si tam nepostavili, ani kdybychom hodně chtěli. Rozsvítili jsme si baterky a zkoušeli popojít ještě kus po silnici. Brzy jsme ve tmě objevili „konec silnice pro pěší“. Dál jsme bez úhony prostě jít pěšky nemohli. Projížděl kolem nás jeden kamion za druhým a my byli dost nervózní z této prekérní situace. Pozorovali jsme osvětlenou budovu s rybí farmou a zkoušeli kolem ní najít plácek pro stan. Bezúspěšně. Na pokraji zoufalství jsme se zase vraceli zpět po měsícem ozářené silnici a přeci jen jedno vhodné místo našli. Nakráčeli jsme si to na dost zarostlou louku. Tráva byla vyšší než já, a tak jsme si nejprve museli vyšlapat plácek pro postavení stanu. Stan byl postaven a my se do něj vyřízeně svalili. No moc jsme toho dnes neujeli, a tak jsme malý náskok, který jsme získali díky přenocování u Norského zachránce v Altě, opět ztratili.

Dnes byla úplně jasná noční obloha, a tak jsem doufala, že by Míra mohl konečně vidět polární záři. Já ji totiž pozorovala letos už na Lofotech, ale Míra ji ještě neviděl. Byly pro ni ty nejlepší předpoklady a tak jsme co chvíli vykukovali ze stanu. Nebylo nám však přáno a museli jsme se spokojit jen s tím, že se nám přeci jen podařilo najít alespoň to stanovací místo. Dobrou noc!

5. DEN - NORDKAPP

Čtvrtek 8. září 2016

Kapitola pátá II. - STOPOVÁNÍ

Bylo 7:00 a my se museli ze spacáků vykopat co nejdříve. Vůbec jsme netušili, kde se asi tak náš stan nachází, ale měli jsme dojem, že asi někde na parkovišti. Tak tohle byla zatím ta nejhorší a nejstudenější noc. Moc jsem toho nenaspala, jelikož mě neustále budil silný vítr, který mlátil se stanem ze strany na stranu. Dokonce profukoval i dovnitř stanu, což bylo opravdu moc nepříjemné. Byla mi zima, ale noc jsem naštěstí přežila.

Ze stanu jsem vylezla jako první a v šoku zjistila, že se nacházíme hned vedle toho návštěvnického centra. Včera večer jsme tak dlouho hledali místo, až jsme asi jen chodili v kruhu. Mlha se přes noc naštěstí rozpustila, a tak jsem viděla, že se nacházíme na vysokém útesu. Pak se nemůžu divit, že tolik fičelo. Ještě v areálu naštěstí nikdo nebyl, a tak jsme si rychle sbalili věci a stan a vydali se zpět ke globusu. Oblékli jsme si na sebe ty nejteplejší věci včetně rukavic a snažili se zahřát, ale marně. Sedli jsme si tedy na lavičky u globu a na plynové bombičce si uvařili vodu na čaj. Ten nás naštěstí trochu zahřál, ale během toho se opět přivalila mlha. Ta naštěstí nevydržela moc dlouho a my se mohli kochat krásným výhledem na Severní ledový oceán. Před námi byla už jen Arktida a za našimi zády úplně celá Evropa!

Byl úžasný pocit být na tomto místě, jak jsme ale věděli už dříve, tak toto je místo pouze turistické a abychom se dostali na opravdový nejsevernější mys, je nutné ujít ještě 18 km trek. Na tento výběžek jsme se dívali od sochy. Mírovi se nejdřív jít nechtělo, ale já byla pevně rozhodnutá, že pokud už jsme tady, jít tam musíme, aby nám náhodou pak někdo nemohl říct „Nojo, ale víte, že to není nejsevernější bod Evropy a na něj si musíte ještě šlápnout 9 km!“ A tak bylo rozhodnuto. Návštěvnické centrum se otevíralo v 10:00 a my si došli na toaletu na nějakou ranní hygienu, udělat si snídani a taky na internet. V rychlosti jsem opět vytvořila status na Facebooku a přidala fotky:

😍 !!! Jsme na NORDKAPPU !!! 😍

Dorazili jsme už včera večer, kdy se nám sem podařilo dostopovat v osm hodin. Přijeli jsme do mlhy, která by se dala krájet a téměř po hmatu našli tu slavnou sochu glóbusu připomínající golfový míček 😃 Najít místo na postavení stanu byla docela fuška, páč jsme viděli asi tak na 2 metry, a tak jsme to kempli přímo do areálu vedle muzea. Celou noc foukal silný a ledový vítr a jsme zmrzlí jak sobolí hovínka ❄ Ale JSME TADY a koukáme na Severní ledový oceán! 71° 10' 21 <3

No a dnes nás čeká trek na opravdový konec pevninské Evropy - mys Knivskjellodden 😊

Času nebylo nazbyt, koupili jsme si pár pohledů, obešli si ještě jednou globus, kde už bylo opravdu hodně turistů, a vydali se na cestu. Šli jsme po silnici asi 10 minut, když jsme zahlédli stádo sobů, kteří se pásli. Míra byl naprosto okouzlen a musel se na ně jít podívat zblízka a rozeběhl se za nimi do údolí. Byly zde dvě možnosti, buď sobi utečou, nebo se rozeběhnou proti němu. Dostala jsem však jasné instrukce, že kdyby se tak náhodou stalo a oni ho napadli, rozhodně to musím natočit! Naštěstí pro nás oba sobi utekli, ale i tak byl jako v sedmém nebi.

Vrátili jsme se na silnici a dalších 15 minut se nám nedařilo nikoho stopnout, až nám zastavil mladý pár z Ruska, který nás odvezl na parkoviště, kde trek na nejsevernější mys Knivskjellodden začíná. Muž nám popřál hodně štěstí, a upozornil, že je to dlouhá cesta, kterou on loni šel 7 hodin. Wow, to je hodně, ale ani to nás neodradilo. Chtěla jsem jít bez těžkých krosen, ale to mi bylo rozmluveno a tak jsme šli i s nimi. To bylo ale asi to nejhorší rozhodnutí našeho života. Vydali jsme se na cestu, která byla označena kamennými mohylami. Nojo, ale to bychom nebyli my, abychom nešli zase někudy, kudy se nemá a vydali se „zkratkou“. Naše zkratka vedla přes sobí bobky a bažiny a my se urychleně vrátili na stezku značenou. Jo, cesta na stezce byla rozhodně o dost lepší. Šli jsme po zvlněné krajině a přeskakovali kameny, potůčky a bahnitá ložiska. Bylo nádherné počasí. Sluníčko svítilo a díky neustálému pohybu jsem oblečena pouze do mikiny ani nezaregistrovala, že jsou pouze 3°C. Během 2 a půl měsíců na Lofotech jsem často chodila na různé treky a tento mi přišel jak procházka růžovou zahradou, bylo mi ale líto Míry, který na to ještě zvyklý nebyl. Já jsem ho stále někam popoháněla a on opravdu nemohl. Dělali jsme si sice přestávky, ale prostě pro někoho, kdo je zvyklý sedět v práci u počítače, je to obtížné. Já sama jsem myslela, že při svém prvním treku umřu a přitom nebyl vůbec náročný. Ale držel se.

Ještě než jsme se vydali na cestu, tak jsme na parkovišti viděli stát dvě auta, jedno bylo německé a to druhé české z Prahy. Co kilometr jsme tedy vyhlíželi naše krajany, ale nikde nikdo. Najednou jsme ale přeci jen zahlédli nějaké lidi se psem a jelikož jsme si do kroku pouštěli písničky na mobilu, tak jsem navolila nějaké české, jestli se chytnou. A nechytli. Byli to ti Němci. Pokračovali jsme dál a už nás oba začínaly docela bolet nohy a začali být  unavení. Sedli jsme si tedy na několik minut na kameny a sundali si boty. Taky jsme nechali předběhnout mladý pár, který nás už nějakou dobu doháněl. No taky jakpak by ne, když šli jen tak na lehko s batůžkem. Nesměli jsme se rozsedět a i přes absolutní nechuť cokoliv dělat, jsme si opět nasadili boty a pokračovali v cestě. Měli jsme před sebou strmý sestup po kamenité cestě a dole konečně potkali Pražáky. Prohodili jsme společně několik slov a byli upozorněni, že na konec je to ještě tak 45 minut. A jéje, tak to máme ještě co dělat… Stezka skončila a my vůbec netušili kudy jít. Na hladké šikmé skále už žádné značení  nebylo a bylo obtížné najít cestu. Naštěstí tam čas od času byly všlapané černé cestičky, které nám ukázaly směr. Dohnali jsme mladý pár a ve chvíli, kdy jsme řešili sestup přes vysoké kameny, na nás kluk promluvil česky. Tak to je paráda, z osmi lidí na tomto mysu je 5 Čechů! Jeho přítelkyně je Rakušanka a on tam také žije. Šli jsme tedy už společně a konečně na mys došli.

Udělali jsme si půl hodinovou přestávku, sedli si na karimatku, podepsali se do knížky, že jsme na mys došli a nasvačili se. Měli jsme pouze suchary a tajně záviděli našim přátelům toasty s nutelou. Teď bychom za čokoládu dali cokoliv! Také jsme si stýskali po točené kofole, ale tu ještě dlouho neuvidíme. Sluníčko stále svítilo a my se kochali krásnými výhledy. Pozorovali jsme také dlouhý prst Nordkappu, na kterém jsme byli ráno a pochopitelně se museli vyfotit s Českou vlajkou. Focení s vlajkou se líbilo i našemu společníkovi, a tak jsme ho s ní také vyfotili. 

Byly čtyři hodiny odpoledne a my měli před sebou ještě nějaké čtyři hodiny chůze. Nahodili jsme si krosny na záda a vyrazili zpět na parkoviště. Zpáteční cesta byla mnohem namáhavější. Co chvíli jsme se zastavovali, ale moc dobře jsme věděli, že se nesmíme rozsedět, jinak bychom už nevstali. Krosny nás stahovaly k zemi a my byli stále více a více unavení. Svou únavu jsem však pocítila až po dvou hodinách téměř nepřetržité chůze, kdy mi noha uklouzla po kameni a já upadla. Ach Bože, kdybych jen upadla, ale bohužel mě k zemi přišpendlila těžká krosna a přirazila hlavu na ostrý kámen.

Čas se mi jakoby zastavil a já se z  šoku chvilku vzpamatovávala. Při pádu jsem se snažila krosnu zbrzdit, ale gravitace byla silnější. Jen mlčky jsem ležela na zemi a přemýšlela, zda nemám náhodou od nárazu otřes mozku. Ten jsem však prodělala již dvakrát a tak vím, že jsem ho naštěstí neměla. Neuvěřitelně mě však bolelo místo mezi levým spánkem a okem. Asi můžu mluvit o štěstí, že jsem neupadla na ostrou hranu kamene a nevypíchla si třeba oko. Pak se čas vrátil do normálu a já slyšela, jak na mě z dálky křičí Míra a běží ke mně. Byl neuvěřitelně vyčerpaný a v očích měl strach. Na prvních několik zavolání jsem nereagovala a on se bál nejhoršího. Nemohla jsem se hýbat, a tak mi pomohl rozepnout přezky a dostat mě na nohy. Už teď vím, jak se cítí otočená želvička. Rozdíl mezi mnou a želvičkou byl ale takový, že ona jistě neměla monokl na oku.

Rychle jsem se oprášila a trochu si odpočinula. Teď už jsem se opravdu bála o nás oba. Vyčerpání by se nám totiž nemuselo vůbec vyplatit. Teď už jsme stavěli o něco častěji, ale délku přestávek jsme prodlužovat nesměli. Naši společníci nám už dávno zmizeli z obzoru a teď už jsme tam byli jen my sami. Ostražitě jsem zkoumala každý kámen, na který jsem šlápla a už byla dost zoufalá. Nemohli jsme se nikterak loudat, jelikož by nás tma brzy dostihla. Nevěděli jsme, kdy konečně dorazíme k parkovišti, jelikož stezka vypadala stále stejně. A pak to přišlo, parkoviště bylo přímo před námi a začínalo se už docela stmívat.

Plni vděku jsme se svalili u výjezdu z parkoviště na silnici a rozplácli se tam jako dvě mrtvolky. Asi 10 minut jsme takto hybernovali, až nám začala být pořádná zima. Byli jsme úplně promočení od potu a studený vítr také dělal své. Byla jsem úplně zoufalá, jelikož představa, že budeme tuto noc spát ve stanu v této zimě pro nás oba byla dost nepředstavitelná. Zaslechli jsme zvuk přijíždějícího auta, a když jsme zvedli palce k nebi, auto zastavilo. Tak takhle šťastná jsem nebyla už hodně dlouho. Z auta vyskočil mladý kluk, dívka a starší muž. Pomohli nám narvat krosny do kufru a uskromnili se. Po chvilce jsme zjistili, že jsou to také stopaři, kteří jsou na cestě už tři měsíc. A co víc, oni nejenže stopují, ale hlavně večer co večer obcházejí domy a ptají se, zda by u lidí nemohli přespat. Prý jim nikdy nikdo neřekl ne. Základem je však hezky a slušně poprosit a upozornit na skutečnost, že jsou to pouze studenti, kteří si chtějí splnit sen a procestovat svět. Muž za volantem byl jejich poslední hostitel z Alty a rozhodl se, že se také vždycky chtěl podívat na Nordkapp a tak je vezme na výlet.

Celou cestu jsem se třásla zimou. Byla jsem úplně prochladlá a studená jak led. V této prekérní situaci mi moc nepomáhala skutečnost, že mé oblečení je úplně mokré. Topení topilo o sto šest, ale ani tak mi to nikterak nepomohlo. Mladá Francouzka mi po několika minutách vzdoru vnutila svůj huňatý svetr a snažila se mi ohřát ruce z bodu mrazu na alespoň trochu přijatelnou teplotu. To se jí však nepovedlo a já se už bála, že onemocním. I tak jsem se snažila svou zoufalost skrývat a povídat si s našimi spolucestujícími. Nor toho moc nenapovídal, ale zato Francouzka s Němcem byli dost upovídaní. Stále dokolečka nám vyprávěli, jak nás viděli na silnici a naléhali na Nora, aby nás také nabral do auta a on zastavil. Také povídali o svých cestovatelských zážitcích a klepání na dveře u domů.

Jejich příběh mi přišel úžasný a bylo opravdu zajímavé se dozvědět o dalších možnostech „lowcost“ cestování. Po asi hodině cesty Nor zastavil na cigaretovou pauzu, kam se k němu přidal i mladý Němec. Když se vrátili zpět do auta, tak nám s Mírou jen oznámili, že už máme ubytování a budeme spát u Nora v domě. Byl to pro nás trochu šok, ale v žádném případě nepříjemný! Ach Bože díky, naše modlitby byly vyslyšeny a dnes nebudeme spát na ledové zemi. Popravdě jsem si ani trochu nedokázala představit, že budu dnes spát ve stanu bez sprchy, bez jídla, bez tepla…  A bylo to tady – záchrana!

Už s trochu lepší náladou jsem seděla v pohodlném sedadle auta a kolem půlnoci jsme konečně byli na místě. Vyložili jsme si krosny z auta a vešli do velkého domu. Muž žil v domě sám a hned nám ukázal nás vlastní pokojíček. Tybrďo, nám by stačilo si lehnout i někam na rohožku, ale tohle byl pro nás luxus jak z 5* hotelu! Dostali jsme postýlku, peřinky a topení. Poprosila jsem muže, zda se můžu jít vysprchovat, jelikož jsem byla mrtvolně studená a on kývnul. Připadala jsem si jako v ráji. Teplo, teplo, teplo! Po horké sprše, jsem konečně dostala zdravější barvu a přidala se k ostatním do kuchyně. Tam už Němec míchal směs na palačinky a my si uvařili těstoviny s kečupem. Povídali jsme si a Němec byl absolutně nadšený, jelikož zná naší českou písničku „Jóžin z bážin“ a moc ho zajímalo o čem to vlastně je. No tak nevím, jestli jde nějak srozumitelně pro cizince přeložit text této komické písničky. Nepochopil to… ani že je to pouze jako vtip nechápal, proč má píseň tak divný text. To už byla směs hotová a začal smažit palačinky. Než byly usmažené, Nor nám ukazoval fotoalba s rodinnými fotkami a také vzpomínky ze studentských let, kdy byl se školou na Sibiři. Palačinky byly hotové a všichni jsme se do nich s chutí pustili. Spokojeně jsme nad touto sladkou dobrotou s jahodovou marmeládou pomlaskávali. Povídali jsme si až do dvou do rána a pak se konečně vydali na kutě do vyhřáté postýlky!