6. DEN z Alty do neznámo kam

Pátek 9. září 2016

Kapitola šestá II. - STOPOVÁNÍ

6. den

Budíka jsem si nařídila až na 9:00, protože jsme dle mých výpočtů získali malý časový náskok. Ráno ještě všichni spali, a tak jsme se pomalu sbalili, vyčistili zoubky a dali vše na své místo. Nechtěli jsme odcházet bez rozloučení, a tak jsme čekali, až se objeví náš hostitel. Ten se objevil kolem půl 10 a já mu moc děkovala za včerejší záchranu. On jen celkem nezúčastněně pokrčil rameny a odvětil „It´s Norway! Not everywhere, but it´s Norway.“ („To je Norsko! Né všude, ale to je Norsko.“ Spadla mi brada, a bylo i hloupé děkovat dál. Tak už jsem se jen spokojeně usmívala.

Hezky jsme se rozloučili a s Mírou jsme vyšli z domu. Před domem jsme si složitě zavazovali tkaničky u bot a mezitím opět muž vyšel z domu a říkal, že jede nakoupit do supermarketu a ať jedeme s ním. No co si budeme povídat, nebránili jsme se. Stejně jsme vůbec netušili, kde to vlastně přesně jsme. Uložili jsme si krosny do kufru auta a sedli si do námi již známých pohodlných sedaček červeného Forda. Asi po pěti minutách jsme byli na místě a ačkoliv jsme si také potřebovali něco nakoupit, usoudili jsme, že už muže pronásledovat nebudeme. Opět jsme se rozloučili, a jelikož jsme během cesty zjistili, že se nenacházíme přímo v Altě, ale několik kilometrů před ní, zeptali se na směr a vyrazili na cestu.

Čtvrt hodiny nám trvalo, než jsme si stopli velké devítimístné auto mladého norského páru, který jel do Alty. Pár se po cestě ještě zastavoval na nákup v supermarketu, takže jsme šli nakupovat s nimi. Nakoupili jsme si snídani v podobě norských kokosových houstiček s pudinkem, pudinkových šátečků z listového těsta, bagetek se šunkou a sýrem, čokolády a pochopitelně i naší oblíbené ledové kávy. Hned po nákupu jsme pokračovali v jízdě dál a už jsme se moc těšili, až to jídlo všechno spořádáme. Pár nás vysadil v centru města. Tam jsme hned spořádali pudinkové dobroty s kávou a vyhledali pizzerii. Byl už pomalu čas na oběd a my nevěděli, kdy budeme mít příležitost se pořádně najíst. Sedli jsme si na terasu a objednali si každý svou pizzu s  CocaColou. Konečně jsme byli pořádně najezenia jelikož byla v restauraci Wi-Fi, vytáhla jsem tablet a připojila se na Facebook, abych mohla přidat příspěvek a nejnovější fotky:

Uffff.. včera jsme šli 18 km dlouhý trek s krosnama na zádech na opravdu nejsevernější bod Evropy - Knivskjellodden! Bolí nás úplně všechno, mužské části výpravy se objevily první puchýře na patách a ženská část má monokl na oku, když jí uklouzla noha a krosna přimáčkla k zemi na kameny  :D Byly 3°C a foukal ledový vítr a nám v hlavách zněla píseň "Severní vítr je krutý". Přeci jen jsme před sebou měli Severní ledový oceán s Arktidou a za sebou úplně celou Evropu  :D K severnímu pólu jsme měli blíže než k Oslu a pocit to byl opravdu nádherný!  😍 
Cesta zpět byla náročnější a když jsme se konečně dostali na silnici, s díky se svalili na zem a vydýchávali... Bylo 8 večer a my byli zmrzlí na kost a k tomu mokří -> nikdy předtím jsme tolik netoužili po teplé sprše. Záchrana přijela za 10 minut. Z auta vyskákali další dva stopaři s Norem, kteří měli namířeno do Alty! Paráda!! Nejen, že nás pán zavezl do Alty, ale ještě k tomu nás všechny 4 ubytoval ve svém domě, kde jsme si dali horkou sprchu, palačinky s marmeládu a dostali teplou postel!  😍 Prý je to v Norsku normálka, tak proč ne!  :D

„Cože, to už jsou dvě hodiny?!“ Bylo pozdě a my dnes vlastně ještě nic neujeli. Někam dnes dostopovat pro nás bude obtížné. Byli jsme uprostřed města Alta, které se rozprostírá asi na 15 km pobřeží. Jak jsem předpokládala, tak se také stalo. Sakra! Už jsme pomalu začali plánovat, že se vrátíme zpět do toho kempu, kde jsme spali před dvěma dny. Podél silnice v Altě jsme šli asi 2 hodiny, zastavovali se na každém možném místě a snažili se z města vymotat.  A najednou jsme viděli malé auto, které nám téměř na konci města opravdu zastavilo. Seděla v něm veselá norská dívka, která nás popovezla asi o 20 km dál. Konečně jsme byli za městem a doufali v další záchranu, která by nás popovezla na nějaké lepší místo, než je malá vesnička se skládkou. Vydali jsme se pěšky po zvlněné silnici. Nikde nikdo. „Hm asi tady umřeme!“ vtipkovali jsme.Všechno nás bolelo, monokl pod okem mi modral stále víc a Mírovi se puchýře zvětšovaly. Nojo, vyrazit na takto dlouhou cestu v úplně nových a nevyšlápnutých botách se holtnevyplácí.

Řidič dalšího auta nás popovezl o 5 kilometrů, ale jelikož odbočoval jinam, než jsme chtěli my, tak nás vysadil na křižovatce na konci malé vesničky. Bylo už pozdě a začalo se sešeřívat. Nepotrvá dlouho a řidiči nás neuvidí vůbec. Nemělo cenu chodit dál, ještě by nás někdo přejel. Sundali jsem si krosny, obepnuli si kolem rukou a nohou reflexní pásky a snažili si ještě někoho stopnout. Marně. Času jsme už moc neměli a rozhodli se, že pokud si do hodiny nikoho nestopneme, vydáme se hledat vhodné místo pro stan. Stmívalo se čím dál tím více a když už nás přestávalo být vidět, přeci jen jedno auto zastavilo! Mladý Nor nám pomohl uložit krosny do kufru a vyrazili jsme na cestu. Stejně jako jeho dnešní předchůdci, ani on nejel moc daleko, ale i těch 30 km se počítá. Odvezl nás na nějaké úplně nesmyslné místo za město, kam měl původně namířeno. Všude kolem nás byly buď hory nebo sráz do moře. Stan bychom si tam nepostavili, ani kdybychom hodně chtěli. Rozsvítili jsme si baterky a zkoušeli popojít ještě kus po silnici. Brzy jsme ve tmě objevili „konec silnice pro pěší“. Dál jsme bez úhony prostě jít pěšky nemohli. Projížděl kolem nás jeden kamion za druhým a my byli dost nervózní z této prekérní situace. Pozorovali jsme osvětlenou budovu s rybí farmou a zkoušeli kolem ní najít plácek pro stan. Bezúspěšně. Na pokraji zoufalství jsme se zase vraceli zpět po měsícem ozářené silnici a přeci jen jedno vhodné místo našli. Nakráčeli jsme si to na dost zarostlou louku. Tráva byla vyšší než já, a tak jsme si nejprve museli vyšlapat plácek pro postavení stanu. Stan byl postaven a my se do něj vyřízeně svalili. No moc jsme toho dnes neujeli, a tak jsme malý náskok, který jsme získali díky přenocování u Norského zachránce v Altě, opět ztratili.

Dnes byla úplně jasná noční obloha, a tak jsem doufala, že by Míra mohl konečně vidět polární záři. Já ji totiž pozorovala letos už na Lofotech, ale Míra ji ještě neviděl. Byly pro ni ty nejlepší předpoklady a tak jsme co chvíli vykukovali ze stanu. Nebylo nám však přáno a museli jsme se spokojit jen s tím, že se nám přeci jen podařilo najít alespoň to stanovací místo. Dobrou noc!