neděle 12. března 2017

7. den jedeme do Narviku

Sobota 10. září 2016
Kapitola sedmá II. - STOPOVÁNÍ

Zase ten příšerný budík! Nesnáším ho! Jak bych se chtěla pořádně vyspat! Nesmím si ale stěžovat, vybrala jsem si tuto cestu dobrovolně a věděla, že budu unavená a zničená. Mírou má výzva „vstávej“ ani trochu nehnula, jen si přikryl hlavu spacákem a spal dál. Kdybych mu spacák sebrala a on se tak ocitl v zimě, tak bych mohla akorát tak místo věty „Dobré ráno“ očekávat spršku nadávek. Tak jsem si jako každé ráno nastrkala oblečení do vyhřátého spacáku, aby se mi trochu ohřálo, namalovala se, přečetla si nějaké info o budoucích zastávkách, oblékla se a nelítostně Míru vzbudila. Čištění zubů uprostřed pole s nedostatkem vody v lahvích nepřipadal v úvahu a tak jsme začali pomalu balit. Míra se vydal hledat vhodné místo na ranní „toaletu“, ale vrátil se z ní s očima na vrh hlavy. Než se za mnou do Norska vydal, jeho úžasní spolupracovníci ho naočkovali strachem z medvědů. Pořád se kolem sebe vyděšeně dívá a hledá zmínku po medvědech. Teď prý viděl nějakou jeskyni ve skále a vedle něj byl obří exkrement. To si spojil dohromady, vytvořil dedukci o žijícím medvědovi v jeskyni a už už byl u mě. No, ale zase jsme nikdy v životě neměli tak rychle sbaleno!



Sešli jsme z pole na silnici a plni optimismu začali stopovat. Úsměv nás ale po 2 hodinách neúspěchu přešel. Nikdo nás nechtěl. A tak jsme se jen snažili si nějak zkrátit čas. Dál jsme prostě kvůli zúžené silnici jít nemohli.




Juchů a bylo to tady! Konečně nám zastavil starší Nor, který nás odvezl až do městečka Nordkjosbotn. Toto městečko známe již z cesty do Tromsa. Je totiž křižovatkou mezi pokračováním na sever a zastávkou v Benátkách severu (Tromsu). Chlapík nás vysadil na benzínové pumpě, do které jsme se vrhli útokem. Neuvěřitelně nám kručelo v břiše, a tak jsme si tam koupili dva hot dogy a na záchodě doplnili vodu do flašek. Posilněni jsme si to opět štrádovali na silnici a doufali ve větší úspěch, než včera. Jen co jsme došli na silnici a zvedli palce k nebi, nám okamžitě zastavilo auto. Paráda! Auto vypadalo dost luxusně, my si do jeho kufru uložili krosny a vyrazili na cestu. S mladým Norem jsem si povídala o naší cestě a o jeho návštěvě benzínky ve Švédsku. Do Švédska je to tady totiž jen kousíček a tato země je rozhodně o dost levnější než Norsko. Není to prý jen o pohonných hmotách, ale i o alkoholu a cigaretách. Pozorovala jsem velký dotykový display a chválila našemu zachránci pohodlné auto. On mi pak ale sdělil, že je to proto, že se jedná o elektroauto značky Tesla! Wow, o elektroautech jsem už předtím slyšela, ale nikterak převratně jsem se o ně nezajímala. To však neplatilo pro Míru, který je elektrikářem a vývojářem softwaru a Tesla je jeho největším hrdinou. Obvykle to při cestě hned zalomí a já si s řidiči povídám na předním sedadle sama, ale tohle bylo něco pro něj! Nadšeně jsme poslouchali řidičovo povídání a kdyžviděl, jak moc jsme nadšení, řekl, že nám něco ukáže, zmáčkl čudlík a pustil volant. Auto jelo samo! Hustý! To jsem v životě neviděla a s vytřeštěnýma očima a nadšeným pískotem si jízdu užívala. Chlapík nás ale upozorňoval, že je tato technologie ještě nevyvinutá, a tak musí trasu autopilotovaného auta hlídat.



Řidič měl sice namířeno do Narviku, ale jelikož jsme se stále ještě nacházeli na území Laponska, nechali jsme se vysadit v „Centru Sámské kultury“ u silnice. Centrum čítalo několik málo špičatých stanů s jedním prodejním stánkem se suvenýry. No popravdě jsem od toho čekala trochu víc. Koupili jsme si malý cvoček na batoh se Sámskou vlajkou, vyfotili se v laponských čepičkách a pokračovali v cestě na jih. 




U silnice jsme si vzápětí stopli starší Norský pár, jedoucí na Lofoty. Že jsem na Lofotech téměř 3 měsíce pracovala je přímo nadchlo, jelikož tam žije jejich dcera, kterou jeli navštívit. Projeli jsme s nimi celé vojenské pásmo v okolí města Bardufoss, překročili hranici států TromsaNordland a vystoupili o 100 km dále v nám opět známém městečku Bjerkvik. Zde je opět křižovatka mezi silnicí E6, která pokračuje dolů do Osla a silnicí E10, pokračující na Lofoty. Rozloučili jsme se s milým párem a slíbili, že budeme na cestě opatrní a že budeme používat reflexní pásky.






A už jsme stáli na silnici E6 se zvednutými palci na autobusové zastávce. Bylo nádherné počasí, sluníčko se zrcadlilo v Ofotfjordu a vytvářelo nám skvělou náladu. Po půl hodině nám zastavilo auto s dvěma ukrajinskými dělníky, kteří nás popovezli o 15 km dál a vysadili na křižovatce, přímo vedoucí do Narviku. Jak jsem psala již dříve, Norsko bylo opravdu hodně poznamenáno druhou světovou válkou, a tak se všude možně po jeho území nachází mnoho válečných muzeí. Stejně tak je tomu tak i zde, jelikož v Otofjordu u Narviku se odehrála velice důležitá lodní bitva mezi Brity a Němci. Stáli jsme na obrovské křižovatce a zkoušeli štěstí. Nikdo nás opět nechtěl, až asi o 100 m dále zastavilo auto zněhož  vyskákal mladý pár. Nic zajímavějšího okolo zrovna nebylo a tak jsme je pozorovali. Až jsme si najednou všimli, že na nás mávají, ať přiběhneme.  Tak jo! Běželi jsme s krosnami na zádech a už se s nimi soukali do malého auta. Dívka se smála a říkala, že se o tom, zda nás vezmou chvilku dohadovali, a tak si nás chtěli prohlédnout. Společně se shodli na tom, že česká vlajka, kterou držíme v ruce jistě nepatří nějaké nebezpečné zemi a svezou nás.

A tak jsme se ocitli v o 19 km vzdáleném Narviku u zavřeného supermarketu. Že je supermarket zavřený, jsme zjistili, až když jsme se do něj ruku v ruce vydali. Oproti navoněným Norům jsme vypadali jako dvě špinavé koule. Nákup potravin nám nevyšel, a tak jsme se vydali po silnici E6 směrem do centra města. Byli jsme už opravdu hladoví, ale po cestě jsme potkali pouze něco jako „trafiku“ a koupili si dva drahé, ale skvělé „Lion kornoutové zmrzliny“. Mňam! Čokoláda, do níž byla zmrzlina ponořena, se rozplývala a jemně praskala na jazyku. To, jak moc byla dobrá, dokazuje i fakt, že když Mírovi velký kus čokolády upadl na chodník, tak ho to donutilo se shýbnout a bez ofoukání ji s chutí zhltnout. Fuj… No proti gustu žádný dišputát. Abychom se vyhnuli dalšímu nechutnému incidentu, tak jsem se posadili na lavičky, které byly rozmístěny podél malé kašny. Zmrzlina byla snězená, ale jak jsme zjistili, tak to není úplně nejlepší večeře a začali hledat možnost optimálnějšího stravování. To jsme našli na druhé straně silnice, kdy na nás jako studna v poušti blikl nápis Big Burger. Né že by to bylo jídlo úplně optimální, ale rozhodně lepší než zmrzlina. A měli tam WiFi.




Jako správný „facebookář“ snažící se dělat bloggera jsem na tabletu naťukala několik vět a pustila se do pořádné nálože cheeseburgerů s hranolkama.

Zdravíme z Narviku  <3 
Včera to byla se stopováním bída a dostali jsme se pouze 150 km za Altu. Dnes nám to ale vynahradilo 5 aut, kterými jsme překonali vzdálenost více než 400 km  
😊 Poprvé v životě jsme se svezli Tesla elektroautem, které se řídí "téměř" samo  :D Jelikož se nacházíme v oblasti Laponska, tak jsme si nemohli odpustit zastávku v malé laponské vesničce, kde vlastně vůbec nic nebylo  :D Zimní počasí dalekého severu Norska se změnilo  na příjemný podzim o 16°C  😊 Monokl na oku modrá stále více a puchýře bolí. To nás ale rozhodně nezastaví a zítra jedeme směr Bodo

Dobili jsme si přístroje, natankovali CocaColu, které jsme už i tak byli přepití, ale jelikož už bylo 8 večer a my neměli ponětí, kde teď postavíme stan, tak jsme se rozhodli, že bude nejrozumnější dostat se za město. Stmívalo se, ale jak jsme brzy zjistili, tak to nebyl náš největší problém! Litry CocaColy, které jsme do sebe nalili, si začínaly vybírat svou daň a my jsme se každých 100 m na silnici museli zastavit a jít se vyčůrat. Nemělo to konce. Po půl hodince neúspěchů ve stopování jsme dorazili k tunelu. Sakra, nešlo to obejít a skrze tunel jsme jít nemohli. Omotali jsme se reflexními páskami a co chvilku odbíhali za roh malého domku, který nám byl jedinou společností na prázdném odstavném parkovišti.

Po hodině zevlování jsme to vzdali a šli okouknout okolí, jestli by se tam nenašlo nějaké vhodné místo pro stanování. Nic. Nezbylo nám nic jiného, než se vrátit ke vjezdu do tunelu a modlit se, aby nás nějaký hodný řidič svezl alespoň skrze tunel. Naše modlitby byly vyslyšeny a už nám zastavovalo nové černé a nablýskané auto. Jeho řidič nebyl původem Nor, což naznačovala jeho snědá barva pleti, ale v Norsku zřejmě už nějakou dobu žije. Právě si tady na severu koupil nové auto a vracel se s ním domů do Osla. Jeho cesta ale vedla přes Švédsko, což je prý mnohem rychlejší cesta. Během jízdy tunelem mu jeho GPS oznámila, že jede špatně, a tak nás vysadil na nejbližší benzínové pumpě za tunelem. Zdvořile jsme poděkovali a byli šťastní, že jsme se konečně dostali skrze tunel. Byla tma jako v pytli a jelikož jsme se z města zdaleka ještě nedostali, rozhodli jsme se zeptat skupinky kamioňáků, zda jedou směrem na Oslo, aby nás zavezli někam za město. Odhodlaně jsem zamířila k dřevěnému stolu, kde si v klidu vychutnávali zaslouženou cigaretu čtyři muži a vylíčila jim naši situaci. Bylo vidět, že by nám opravdu rádi pomohli, ale už dnes nikam v plánu jet neměli. Škoda. I tak jsem hezky poděkovala a popřála jim hezký večer. Chvilku jsme zkoušeli štěstí se stopem, ale nakonec jsme to vzdali a pokračovali podél silnice na jih. Zanedlouho jsme viděli další benzínovou pumpu, která byla postavena na trochu strategičtějším místě, ale ani tam jsme štěstí neměli. Naděje umírá poslední a naše cesta nás zavedla k další pumpě a supermarketu. Už jsme byli opravdu moc zoufalí. Nevěděli jsme, co máme dělat a už jen tak  stáli u silnice a zkoušeli štěstí ve tmě. Opravdu nás překvapilo, když jsme zaslechli, že na nás někdo od benzínové pumpy volá a za zády spatřili osmičlennou smíšenou skupinku mladých Norů. Už nás chvilku pozorovali a bylo jim nás líto. Sami měli namířeno někam nedaleko za město stanovat na vrchol nějaké hory a rozhodně je nezastavila černočerná tma. Jelikož jeli dvěma auty, sesedali si do nich tak, abychom se tam pohodlně vešli i my a odvezli nás na odpočívadlo za město, kde dle jejich názoru bude skvělé místo na stanování. A bylo to! Konečně jsme docestovali na skvělé místo, vylezli si na kopeček, kde jsme v rychlosti postavili stan a padli vyčerpáním do hlubokého spánku. 

Žádné komentáře:

Okomentovat