8. DEN - Nejsilnější vodní víry světa Saltstraumen

Neděle 11. září 2016

Kapitola osmá II. - STOPOVÁNÍ

Odpočívadlo se nacházelo na skvělém místě pro stopování, ale i tak jsme si pro jistotu přivstali. Na odpočívadle byly k dispozici i veřejné záchodky, což jsem považovala za vrchol luxusu. Uchvátil nás výhled na most, za nímž se k nám pomalu valila mlha. Pomalu jsme se sbalili a plni očekávání si stoupli se zdviženými palci. Usměv nám ale brzy spadl, kdy jsme ani po hodině nikoho nestopli. Takto jsme tam postávali téměř tři hodiny. Pozorovali jsme jak se postupně i další obyvatelé odpočívadla probouzejí, balí a odjíždějí, až jsme tam zůstali jen my sami. Chvílemi jsme se smáli, chvílemi zase hádali a nebavili se spolu, ale přeci jen se nám podařilo někoho ulovit!

Zastavilo nám auto s dvěma mladými Nory, kteří nám hbitě uvolnili zadní sedačky, na něž jsme se pohodlně uvelebili. Pár nás vezl asi 100 km. Bohužel ale měli namířeno jinam než my, a tak nás vysadili na hlavní silnici E6 a několikrát se ujišťovali, zda to opravdu myslíme s pokračováním v autostopu vážně, jelikož co nevidět začne pršet. My je zase ujistili, že máme pláštěnky, a tak jsme zase osaměli. Jak pár předpovídal ,pršet začalo hned cozmizeli v zatáčce. Vytáhli jsme tedy pláštěnky, do kterých jsme oblékli nejen sebe, ale také krosny a vydali se po svých. V duchu jsem si nadávala, jelikož to nebylo nic moc pro mé odloupnuté špičky na botách a začínalo mi do nich téct. Dělala jsem jako by nic a poslušně s Mírou kráčela po silnici. Sem tam jsme se snažili udat nějakému projíždějícímu autu, ale nic. Předpověď počasí jsme neznali a tudíž ani nedokázali odhadnout, jak dlouho nás bude takto déšť bičovat. Silnice se klikatila, stoupala a zase klesala a my na ní pochodovali asi půl hodiny, až nám konečně zastavil mladý Nor. Rychle nám otevřel kufr a my si do něj uložili krosny a pláštěnky. Jako obvykle jsme zaujala místo spolujezdce a Míra to zalomil na zadním sedadle. Během chvilky jsem od muže zjistila, že jede do města Bodo. Wow, tak to byla naprostá paráda! Bodo je město, kam jsme oba dva s Mírou přiletěli a odtamtud se následně plavili trajektem na Lofoty, ale především to pro nás znamenalo, že se velice rychle dostaneme do našeho cíle, jímž je dnes Saltstroumen. Abyste rozuměli, tak Saltstraumen je místo nedaleko města Bodo, kde se několikrát denně přelévá voda z jednoho fjodru do druhého a v jedné úžině tak vytváří úžasnou podívanou. Tou podívanou jsou totiž nejsilnější vodní víry světa, o nichž psal dokonce i slavný Edgar Alane Poe povídku Pád do Maelstromu. Ale o tom až později. Cestou do Bodo nás čekal také jeden přejezd trajektem na hlavní silnici, a jak jsme se dozvěděli, tak se platí pouze za převoz auta a nikoliv počet osob v něm sedících. Asi dvacetiminutový přejezd trajektem jsme strávili na jeho palubě, dotankovali si vodu do lahví a s Norem pokračovali dolů na jih. Stále lilo jako z konve a jak se naše cesta blížila ke konci, my si stále více uvědomovali, že brzy budeme vysazeni do mokra. S řidičem jsme celkem ujeli 220 km za více jak 4 hodiny. Nor nás vyhodil na velkém kruhovém objezdu, kdy sám pokračoval rovně do Bodo, ale my museli odbočit doleva směrem Saltstrumen.

A tak jsme chvilku stáli v dešti, a za chvilku se vydali na cestu. Už to bylo jen „kousek“. Přešli jsme kruhový objezd a vydali se po silnici. Brzy jsem ale zjistili, že před námi stoji velký problém – tunel. Ach ne, bylo to tady zase, zábrana, přes kterou se nedostanete jinak než prostě jím projet. Stoupli jsme si tedy ke značce, značící délku tunelu a snažili se někoho ulovit. Stále lilo jako z konve a my ani nevěřili, že by si nás někdo chtěl vzít do auta. Přeci jen to ale přišlo a zastavila nám sympatická norská rodina. Vděčně jsme si uložili krosny do zavazadlového prostoru a nadšeni jim odpovídali na otázky o našich stopovacích plánech. Dokonce i jejich osmiletý syn se s námi snažil anglicky komunikovat, čímž si od své matky vysloužil významný a spokojený pohled. Rodina nás zavezla do městečka Saltstraumen, přejela dlouhý most a vysadila na parkovišti místního supermarketu. Hezky jsme poděkovali a rychle přeběhli do suchého prostředí vstupní haly obchodu. Bylo teprve pět hodin odpoledne a my byli nadšení, jak rychle jsme se dnes dostali do místa určení. Rozhodli jsme se, že si zajdeme do supermarketu dokoupit nějaké jídlo a získáme více informací, kde že se ty slavné vodní víry vlastně nacházení. Tentokrát jsme nechali krosny bez dozoru před vstupem do nákupní zóny a vzali si pouze peněženky. Dnešní noc jsme chtěli strávit v místním campingu, a jelikož jsme předpokládali, že tam budou mít jistě nějaký sporák, koupili jsme si rozkošnou cestovní minipixličku kečupu a těšili se na dnešní špagetovou hostinu. Dále jsme si koupili mé oblíbené čokoládové houstičky (Sochoboller), které už Mírovi začínají lézt krkem, pohled vírů, čokoládu a pár dalších drobností. Míru však nejvíce fascinovali regály s rybářským vybavením, jelikož je vášnivým rybářem a sní o rybaření v Norsku. Měl obrovskou touhu si tam nějaký prut nebo něco takového koupit, ale místo toho akorát okolo regálů asi půl hodiny kroužil a nad vybavením „slintal“. V nákupním košíku však nakonec nic neskončilo, a tak se jen trápil dál. Jeho touha byla přímo hmatatelná a já bych mu opravdu moc přála si toto přání splnit, ale bohužel nemám sebemenší ponětí, jak bych mu ho mohla splnit. Při placení jsem se pokladní zeptala na nějaké informace o vodních vírech, a ta nám podala časový rozvrh podívané s přehledem síly. Vypadalo to, že si dnes musíme ještě chvilku počkat, jelikož podívaná bude až v 19:42. 

Navlékli jsme se zpět do pláštěnek a vydali se na druhou stranu mostu do campu. Venku bylo přímo Boží dopuštění. Nejenže snad pršelo i zespoda a okamžitě jsme byli na kost promočení i pod pláštěnkami, ale hlavně fičel neuvěřitelně silný vítr. Světelné tabule na mostě značili, že momentálně fouká vítr o síle 24 m/s. Přejít most pro nás byl celkem bojovka. Ačkoliv jsme byli oba dva o 20 kg těžší, vítr si s námi nemilosrdně pohrával a pohazoval s námi ze strany na stranu mezi svodidly. Tady jsem se o Míru troch bála, jelikož jsme se takto kodrcali ze strany na stranu a až svodidla nás zastavila. On však měří 192 cm, a tam se ještě k tomu nebezpečně nakláněl nad vodou. Já jsem byla pro tentokrát se svou výškou 158 cm spokojená a vděčná, že jsem se akorát vždy jen o svodidla zarazila. Připadali jsme si jako pingpongový míček, který se pohybuje sem a tam. Turnaj v ping pongu jsme ale po nějaké době konečně vyhráli a ocitli se na silnici. Zabočili jsme doleva a už v dálce viděli camping. Byli jsme čím dál tím víc promoklí a promrzlí a neuvěřitelně jsme se těšili na snad teplou sprchu. Vešli jsme do budovy recepce a zaplatili za sebe a stan 250 NOK, což se nám sice nelíbilo, ale vidina sprchy a topení byla silnější. Vyšli jsme z recepce a dle plánku, který nám dala recepční, jsme se vydali hledat místo pro stan. Prý si tu můžeme postavit kdekoliv. No to se lehce řekne, ale hůře udělá. Báli jsme se totiž, že bychom v noci mohli i se stanem klidně odletět a po chvilce hledání místa mezi chatkami a bahnitými loužemi jsme konečně našli vhodní místo pod stromem. S rychlostí blesku jsme postavili vrchní plášť stanu a já se snažila co nejrychleji také zaháknout vnitřní část stanu do oček na spodní části plachty. Povedlo se a už už jsme utíkali do společenské místnosti do teplíčka.

Byla to maličká místnost s jedním stole, čtyřmi židlemi, několika sporáky a umyvadly. Jak jsem hned zjistila, tak ve vedlejší místnosti byla také pračka, což byla vzhledem ke stavu našeho oblečení skvělá správa. Sice tam chyběl prací prášek, ale i tak dobrý. Vysvlíkly jsme se z promočených kalhot a rovnou je strčili na praní do pračky. Roztopili jsme topení na nejvyšší teploty, dali si k němu sušit boty a pustili se do vaření vody. Nejprve jsme vytáhli dva pytlíčky instantní polévky do hrníčku s čajem a dali se do vaření. Čaj i polévka nás sice zahřála, ale nic moc. A tak jsme v dalším ešusu ještě vařili směs zbytkových těstovin a špaget. Bylo uvařeno a my si na těstoviny s chutí nakydali sladký norský kečup. Mňam! Měli jsme obrovský hlad a vaření těstovin jsme si ještě jednou zopakoval. Byli jsme maximálně spokojení a nasycení. Mírně nás však znepokojovala myšlenka na krátící se čas naší pohody a návrat do slejváku, abychom stihli tu slavnou podívanou.

Boty mi sice ještě pořádně neuschly, ale i tak byly hezky vyhřáté. Oblékli jsme se do pláštěnek, zabezpečili kameru a foťák proti vodě a vyrazili zpět k mostu. V supermarketu nám norská prodavačka vysvětlila, kam přesně máme jít, aby se nám naskytl nejlepší pohled na víry a místo jsme po chvilce bádání a bloudění opravdu našli. Už tam stepovalo několik lidí. Pod mostem se nacházela malá bílá kruhovitá pozorovatelna, na kterou jsme vylezli po nebezpečně kluzkém železném žebříku a doufali v lepší výhled. Tady už jsem si nezáviděla, že jsme tak mrňavá, jelikož jsem stěží viděla přes okraj stěny pozorovatelny. Tady ale zase jásal Míra. Byly jsme připraveni už o 20 minut dříve, kdyby něco, ale nakonec jsme vlastně neviděli téměř nic. Voda se začala pomalu přelévat z jednoho fjordu do druhého, což mělo za následek neuvěřitelný hluk a vypadalo to, jako bychom stáli u divoké řeky. Avšak o „supervírech“ se dalo mluvit jen stěží. Tedy nepočítáme-li sem tam zvířenou vodu do trychtýře. Slezli jsme z pozorovatelny a snažili se běhat podél pobřeží, jestli přeci jen něco nepřijde, ale to už uplynula více jak hodina a my se vraceli zpět do tepla campingu. Stejně už byla skoro tma.

No tak to nám moc nevyšlo. Hlavu ale rozhodně nevěšíme a rozhodli jsme se, že své štěstí zkusíme ještě zítra, kdy by mělo k víření dojít v 8:21. Ve společenské místnosti, jsme si sbalili věci do krosen a konečně si běželi vychutnat horkou sprchu. Než jsme šli do hajan, tak jsme ještě překontrolovali řádné zakotvení stanu a jelikož se skoro ani nehnul, tak se spokojeně zavrtali do spacáků a vydali se do říše snů.