Neděle 11. září
2016
Kapitola osmá II. - STOPOVÁNÍ
Odpočívadlo se nacházelo na skvělém místě pro stopování, ale i tak
jsme si pro jistotu přivstali. Na odpočívadle byly k dispozici i veřejné
záchodky, což jsem považovala za vrchol luxusu. Uchvátil nás výhled na most, za
nímž se k nám pomalu valila mlha. Pomalu jsme se sbalili a plni očekávání
si stoupli se zdviženými palci. Usměv nám ale brzy spadl, kdy jsme ani po
hodině nikoho nestopli. Takto jsme tam postávali téměř tři hodiny. Pozorovali
jsme jak se postupně i další obyvatelé odpočívadla probouzejí, balí a
odjíždějí, až jsme tam zůstali jen my sami. Chvílemi jsme se smáli, chvílemi
zase hádali a nebavili se spolu, ale přeci jen se nám podařilo někoho ulovit!
Zastavilo nám auto s dvěma mladými Nory, kteří nám hbitě
uvolnili zadní sedačky, na něž jsme se pohodlně uvelebili. Pár nás vezl asi 100
km. Bohužel ale měli namířeno jinam než my, a tak nás vysadili na hlavní
silnici E6 a několikrát se ujišťovali, zda to opravdu myslíme
s pokračováním v autostopu vážně, jelikož co nevidět začne pršet. My
je zase ujistili, že máme pláštěnky, a tak jsme zase osaměli. Jak pár
předpovídal ,pršet začalo hned cozmizeli v zatáčce. Vytáhli jsme tedy
pláštěnky, do kterých jsme oblékli nejen sebe, ale také krosny a vydali se po
svých. V duchu jsem si nadávala, jelikož to nebylo nic moc pro mé
odloupnuté špičky na botách a začínalo mi do nich téct. Dělala jsem jako by nic
a poslušně s Mírou kráčela po silnici. Sem tam jsme se snažili udat
nějakému projíždějícímu autu, ale nic. Předpověď počasí jsme neznali a tudíž
ani nedokázali odhadnout, jak dlouho nás bude takto déšť bičovat. Silnice se
klikatila, stoupala a zase klesala a my na ní pochodovali asi půl hodiny, až
nám konečně zastavil mladý Nor. Rychle nám otevřel kufr a my si do něj uložili
krosny a pláštěnky. Jako obvykle jsme zaujala místo spolujezdce a Míra to
zalomil na zadním sedadle. Během chvilky jsem od muže zjistila, že jede do
města Bodo. Wow, tak to byla naprostá paráda! Bodo je město, kam jsme oba dva
s Mírou přiletěli a odtamtud se následně plavili trajektem na Lofoty, ale
především to pro nás znamenalo, že se velice rychle dostaneme do našeho cíle,
jímž je dnes Saltstroumen. Abyste rozuměli, tak Saltstraumen je místo nedaleko
města Bodo, kde se několikrát denně přelévá voda z jednoho fjodru do druhého
a v jedné úžině tak vytváří úžasnou podívanou. Tou podívanou jsou totiž
nejsilnější vodní víry světa, o nichž psal dokonce i slavný Edgar Alane Poe
povídku Pád do Maelstromu. Ale o tom až později. Cestou do Bodo nás čekal také
jeden přejezd trajektem na hlavní silnici, a jak jsme se dozvěděli, tak se
platí pouze za převoz auta a nikoliv počet osob v něm sedících. Asi
dvacetiminutový přejezd trajektem jsme strávili na jeho palubě, dotankovali si
vodu do lahví a s Norem pokračovali dolů na jih. Stále lilo jako
z konve a jak se naše cesta blížila ke konci, my si stále více
uvědomovali, že brzy budeme vysazeni do mokra. S řidičem jsme celkem ujeli
220 km za více jak 4 hodiny. Nor nás vyhodil na velkém kruhovém objezdu, kdy
sám pokračoval rovně do Bodo, ale my museli odbočit doleva směrem Saltstrumen.
A tak jsme chvilku stáli v dešti, a za chvilku se vydali na
cestu. Už to bylo jen „kousek“. Přešli jsme kruhový objezd a vydali se po
silnici. Brzy jsem ale zjistili, že před námi stoji velký problém – tunel. Ach
ne, bylo to tady zase, zábrana, přes kterou se nedostanete jinak než prostě jím
projet. Stoupli jsme si tedy ke značce, značící délku tunelu a snažili se
někoho ulovit. Stále lilo jako z konve a my ani nevěřili, že by si nás
někdo chtěl vzít do auta. Přeci jen to ale přišlo a zastavila nám sympatická
norská rodina. Vděčně jsme si uložili krosny do zavazadlového prostoru a
nadšeni jim odpovídali na otázky o našich stopovacích plánech. Dokonce i jejich
osmiletý syn se s námi snažil anglicky komunikovat, čímž si od své matky
vysloužil významný a spokojený pohled. Rodina nás zavezla do městečka
Saltstraumen, přejela dlouhý most a vysadila na parkovišti místního
supermarketu. Hezky jsme poděkovali a rychle přeběhli do suchého prostředí
vstupní haly obchodu. Bylo teprve pět hodin odpoledne a my byli nadšení, jak
rychle jsme se dnes dostali do místa určení. Rozhodli jsme se, že si zajdeme do
supermarketu dokoupit nějaké jídlo a získáme více informací, kde že se ty
slavné vodní víry vlastně nacházení. Tentokrát jsme nechali krosny bez dozoru
před vstupem do nákupní zóny a vzali si pouze peněženky. Dnešní noc jsme chtěli
strávit v místním campingu, a jelikož jsme předpokládali, že tam budou mít
jistě nějaký sporák, koupili jsme si rozkošnou cestovní minipixličku kečupu a
těšili se na dnešní špagetovou hostinu. Dále jsme si koupili mé oblíbené
čokoládové houstičky (Sochoboller), které už Mírovi začínají lézt krkem, pohled
vírů, čokoládu a pár dalších drobností. Míru však nejvíce fascinovali regály
s rybářským vybavením, jelikož je vášnivým rybářem a sní o rybaření
v Norsku. Měl obrovskou touhu si tam nějaký prut nebo něco takového
koupit, ale místo toho akorát okolo regálů asi půl hodiny kroužil a nad
vybavením „slintal“. V nákupním košíku však nakonec nic neskončilo, a tak
se jen trápil dál. Jeho touha byla přímo hmatatelná a já bych mu opravdu moc
přála si toto přání splnit, ale bohužel nemám sebemenší ponětí, jak bych mu ho
mohla splnit. Při placení jsem se pokladní zeptala na nějaké informace o
vodních vírech, a ta nám podala časový rozvrh podívané s přehledem síly.
Vypadalo to, že si dnes musíme ještě chvilku počkat, jelikož podívaná bude až
v 19:42.
Navlékli jsme se zpět do pláštěnek a vydali se na druhou stranu
mostu do campu. Venku bylo přímo Boží dopuštění. Nejenže snad pršelo i zespoda
a okamžitě jsme byli na kost promočení i pod pláštěnkami, ale hlavně fičel
neuvěřitelně silný vítr. Světelné tabule na mostě značili, že momentálně fouká
vítr o síle 24 m/s. Přejít most pro nás byl celkem bojovka. Ačkoliv jsme byli
oba dva o 20 kg těžší, vítr si s námi nemilosrdně pohrával a pohazoval
s námi ze strany na stranu mezi svodidly. Tady jsem se o Míru troch bála,
jelikož jsme se takto kodrcali ze strany na stranu a až svodidla nás zastavila.
On však měří 192 cm, a tam se ještě k tomu nebezpečně nakláněl nad vodou.
Já jsem byla pro tentokrát se svou výškou 158 cm spokojená a vděčná, že jsem se
akorát vždy jen o svodidla zarazila. Připadali jsme si jako pingpongový míček, který
se pohybuje sem a tam. Turnaj v ping pongu jsme ale po nějaké době konečně
vyhráli a ocitli se na silnici. Zabočili jsme doleva a už v dálce viděli
camping. Byli jsme čím dál tím víc promoklí a promrzlí a neuvěřitelně jsme se
těšili na snad teplou sprchu. Vešli jsme do budovy recepce a zaplatili za sebe
a stan 250 NOK, což se nám sice nelíbilo, ale vidina sprchy a topení byla
silnější. Vyšli jsme z recepce a dle plánku, který nám dala recepční, jsme
se vydali hledat místo pro stan. Prý si tu můžeme postavit kdekoliv. No to se
lehce řekne, ale hůře udělá. Báli jsme se totiž, že bychom v noci mohli i
se stanem klidně odletět a po chvilce hledání místa mezi chatkami a bahnitými
loužemi jsme konečně našli vhodní místo pod stromem. S rychlostí blesku
jsme postavili vrchní plášť stanu a já se snažila co nejrychleji také zaháknout
vnitřní část stanu do oček na spodní části plachty. Povedlo se a už už jsme
utíkali do společenské místnosti do teplíčka.
Byla to maličká místnost s jedním stole, čtyřmi židlemi,
několika sporáky a umyvadly. Jak jsem hned zjistila, tak ve vedlejší místnosti
byla také pračka, což byla vzhledem ke stavu našeho oblečení skvělá správa. Sice
tam chyběl prací prášek, ale i tak dobrý. Vysvlíkly jsme se z promočených
kalhot a rovnou je strčili na praní do pračky. Roztopili jsme topení na
nejvyšší teploty, dali si k němu sušit boty a pustili se do vaření vody.
Nejprve jsme vytáhli dva pytlíčky instantní polévky do hrníčku s čajem a
dali se do vaření. Čaj i polévka nás sice zahřála, ale nic moc. A tak jsme
v dalším ešusu ještě vařili směs zbytkových těstovin a špaget. Bylo
uvařeno a my si na těstoviny s chutí nakydali sladký norský kečup. Mňam!
Měli jsme obrovský hlad a vaření těstovin jsme si ještě jednou zopakoval. Byli
jsme maximálně spokojení a nasycení. Mírně nás však znepokojovala myšlenka na
krátící se čas naší pohody a návrat do slejváku, abychom stihli tu slavnou
podívanou.
Boty mi sice ještě pořádně neuschly, ale i tak byly hezky vyhřáté.
Oblékli jsme se do pláštěnek, zabezpečili kameru a foťák proti vodě a vyrazili
zpět k mostu. V supermarketu nám norská prodavačka vysvětlila, kam
přesně máme jít, aby se nám naskytl nejlepší pohled na víry a místo jsme po
chvilce bádání a bloudění opravdu našli. Už tam stepovalo několik lidí. Pod
mostem se nacházela malá bílá kruhovitá pozorovatelna, na kterou jsme vylezli
po nebezpečně kluzkém železném žebříku a doufali v lepší výhled. Tady už
jsem si nezáviděla, že jsme tak mrňavá, jelikož jsem stěží viděla přes okraj
stěny pozorovatelny. Tady ale zase jásal Míra. Byly jsme připraveni už o 20
minut dříve, kdyby něco, ale nakonec jsme vlastně neviděli téměř nic. Voda se
začala pomalu přelévat z jednoho fjordu do druhého, což mělo za následek
neuvěřitelný hluk a vypadalo to, jako bychom stáli u divoké řeky. Avšak o
„supervírech“ se dalo mluvit jen stěží. Tedy nepočítáme-li sem tam zvířenou
vodu do trychtýře. Slezli jsme z pozorovatelny a snažili se běhat podél
pobřeží, jestli přeci jen něco nepřijde, ale to už uplynula více jak hodina a
my se vraceli zpět do tepla campingu. Stejně už byla skoro tma.
No tak to nám moc nevyšlo. Hlavu ale rozhodně nevěšíme a rozhodli
jsme se, že své štěstí zkusíme ještě zítra, kdy by mělo k víření dojít
v 8:21. Ve společenské místnosti, jsme si sbalili věci do krosen a konečně
si běželi vychutnat horkou sprchu. Než jsme šli do hajan, tak jsme ještě
překontrolovali řádné zakotvení stanu a jelikož se skoro ani nehnul, tak se spokojeně
zavrtali do spacáků a vydali se do říše snů.
Žádné komentáře:
Okomentovat