3. DEN - Cesta do města Alta

Úterý 6. září 2016

Kapitola třetí II. - STOPOVÁNÍ

V 7:00 mě vzbudil nepříjemný zvuk budíku. Dnes máme na programu prozkoumání hlavního města severu Tromso, které je také přezdíváno Paříží severu. Starosti mi však dělal Míra, který před 3 dny dorazil ze sluníčkové a teploučké České republiky a odmítal vylézt z vyhřátého spacáku. No popravdě jsem se mu moc nedivila, přeci jen bylo venku 5°C a v noci se vytvořila námraza. Tak jsem se začala pomalu balit sama, a co chvíli do něj šťouchala, aby koukal také vstávat. Vyházela jsem si všechny věci ven, namalovala se (aby mi to slušelo na fotkách) a nastudovala si nějaké informace z mých dvou knižních průvodců o Norsku (Lonely Planet a Roughguide). Jsem strašnej hnidopich a potřebuji mít prostě všechny informace o místě a ne jen určitý výběr.  No a tito průvodci se prostě společně hezky doplňují.

Bylo osm hodin, já už byla připravená před stanem, ale věci jsem si do krosny nemohla zabalit dřív než Míra, protože jsem právě já nesla stan a ten byl první položkou v batohu, kterou musím sbalit. Následně jsem si mohla do krosny našťouchat zbytek věcí, jako spacák, oblečení, hygienické potřeby, knižní průvodce, elektroniku atd. Míra ale né a né vylézt, a tak jsem si čas zkrátila točením krátkého videa o naší cestě, které po příjezdu domů chci sestřihat a vytvořit tak kompletní video příběh.

Konečně se mi podařilo mou drahou polovičku vytáhnout ze spacáku a zabalit si. Společně jsme se vydali do kuchyňky na snídani, zaklepali a dostali se dovnitř. V kuchyňce bylo plno a k našemu překvapení jsme na vedlejší židli objevili zapomenutou kartu opravňující vstup do prostor kempu. Někdo si asi řekne „nojo, Češi…“, ale teď už jsme popravdě neměli v plánu platit. Kartu jsme využili na ranní toaletu a zanechali ji svému osudu opět na židli, kde jsme ji předtím našli. No co, jedeme přeci Lowcostrace (nízkonákladová cesta). Kolem půl desáté jsme se pěšky vydali do centra města. Dojít k hlavnímu mostu, který propojuje obě části města nám trvalo zhruba 20 minut. Konečně jsme došli k dominantě Tromsa – trojúhelníkové Arktické katedrále, z roku 1965, která má připomínat praskliny v ledovci. Katedrála byla však bohužel zavřená, jako mimo jiné všechny norské kostely, a tak jsme se alespoň procházeli kolem, vychutnávali si výhled na město a pochopitelně nadšeně fotili. Byl čas jít dál a my se vydali na dlouhý most. Byli jsme překvapení, když byl na chodníku vyznačen zákaz vstupu pro chodce. Pěší zóna byla  na druhé straně mostu, ale přes silnici se přejít nedalo. Po chvilce si Míra všiml stezky vedoucí na druhou stranu mostu, která vedla pod ním. A už jsme si to hezky štrádovali po mostě.

Počasí bylo nádherné, sluníčko svítilo a výhledy z mostu na fjord a zasněžené vrcholky hor byly naprosto famózní. Přejít celý most nám zabralo celkem dlouhou dobu a mě na něm asi nejvíce štvalo, že nevidím přes zábradlí. S mojí výškou 158 cm nebylo ani možné cokoliv hezky vyfotit, a tak se do role hlavního mostového fotografa přihlásil Míra s dostačující výškou 192 cm. Most jsme přešli a teď jsme měli za úkol najít informační centrum. Off-line mapy jsme stažené stále neměli a centrum nikde. Prošli jsme snad celé jádro města, ale nikde nic. Hloupě jsme se motali po silnicích, několikrát nás něco málem zajelo, nemohli jsme se vymotat mezi skupinkami turistů, a když už jsme to málem vzdali, tak se infocentrum konečně objevilo před námi. Hurá! V „íčku“ se Mírovi podařilo připojit na wi-fi a konečně stáhnul off-line mapy okolí Tromsa. Já se mezitím ptala na zajímavosti, prohlížela si informační letáky a studovala mapu města. Vyšli jsme ven a začali hledat turistické atraktivity. První byla hned za rohem centra, a to socha Roalda Amundsena – ano toho, jak je po něm pojmenovaná vodka. Ten byl totiž norským polárníkem a průkopníkem polárního výzkumu, a jako první dosáhl jižního pólu. Proč je ale jeho socha zrovna tady? No tak je to hlavně proto, že se právě z tohoto města vydal na tříletou výpravu s lodí Gjoa, kde zkoumal a mapoval Severozápadní cestu mezi Atlantským a Tichým oceánem. Severozápadní cesta byla totiž po staletí jakýmsi námořnickým zlatým grálem a zprávy z cesty zaplnily snad všechny světové deníky.

S Amundsenem jsme se tedy vyfotili a pokračovali dále. Cestou jsme potkali luteránskou katedrálu  Domkirke, prošli se po hlavní obchodní třídě, kde jsme si pohladili vycpaného soba a pokračovali na oběd do místního Big Burgeru. No, abyste rozuměli, jídlo v těchto řetězcích je pro nás celkově nejlevnější a i tak v přepočtu na naše koruny vyjde na cca 300 Kč. Uff. Jídlo jsme si nechali zabalit s sebou, natankovali CocaColu do kelímku a začali hledat vhodné místo na obědovou přestávku. Místo jsme našli na schodech na nábřeží s výhledem na Artickou katedrálu a most. Už tak jsme byli dost ušmudlaní a posezení na „chodníku“ nám už nemohlo uškodit. Spořádali jsme své cheseburgery s hranolkama a pokračovali dál, už směrem zpět k mostu. Bylo něco chvilku po dvanácté a nám se ještě podařilo najít několik harpun na velryby, sochu mrože a další sochu zakukleného Amundsena v polárnickém oblečení. Vše jsme pečlivě zdokumentovali, přešli most a na blízké benzínce začali opět stopovat.

Ani po hodině zevlování na jednom místě nám nikdo zastavit nechtěl a všichni nám jen naznačovali, že moc daleko nejedou. Ach jo, nezbývalo nám nic jiného, než se vydat na cestu hezky po svých. Opět jsme šli dlouho a stále nic. Už celkem zoufalí jsme se postavili k nějaké silnici s kruhovým objezdem a nikdo nás nechtěl. A pak konečně jedno auto zastavilo. Ze staženého okýnka vykoukl snědý muž, který nám oznámil, že tady ale stojíme blbě. A sakra. Nevěděli jsme, kam máme jít a co dělat, ale po chvíli diskuse s mužem, se rozhodl, že nás přiblíží na nejbližší možné místo správným směrem do města Alta. Ve chvilce jsem zjistila, že v Norsku žije už 20 let a má norskou ženu. Je to šéfkuchař a pracoval snad všude ve světě. Pracoval i na Islandu, jako já vloni,a tak jsme si mohli o této krásné zemi pokecat a vyměnit dojmy. No ale Islandem zdaleka nekončil. Nejvíce mě však dostalo, že pracoval jako šéfkuchař i na Špicberkách! Tak na to už nejde říct nic jiného než wow!

Muži se se mnou povídalo tak dobře, že místo toho,aby nás vysadil na nejbližším možném místě, rozhodl se nás odvézt až na křižovatku, kde se můžeme rozhodnout, zda pojedeme trajekty nebo budeme pokračovat po silnici a objedeme to. Chvíli jsme přemýšleli a jelikož nám stejně jako pán včera večer doporučoval krásnější cestu trajekty, tak jsme se nakonec rozhodli, že s nimi také pojedeme. Muž sice pospíchal domů za ženou, ale nakonec se rozhodl, že si má trhnout nohou a odveze nás rovnou na trajekt, který bude brzy odjíždět. Nechápavě jsme vyskákali z auta a s díky se loučili. Kvůli nám si udělal 50 km dlouhou zajížďku! A ještě k tomu byl trajekt už připraven k odplutí. S mužem jsme se vyfotili a už už pospíchali na loď. Zaplatili jsme palubní lístek a usadili se na horní části na pohodlné sedačky.

Chvilku jsme seděli jak opaření a vrtěli hlavou nad tím, co se nám právě stalo. Nadšeně jsme spolu o této cestě diskutovali, a abychom se přesvědčili, že to není sen, tak si cestu opět převyprávěli. První trajekt měl plout pouze 20 minut, a tak jsem zaštrachala v krosně a vytáhla předpřipravenou cedulku s názvem naší další zastávky, a to města Alta. Najednou se za mými zády ozval ženský hlas „Do you speak English?“ (mluvíte anglicky). Otočila jsem se a spatřila blonďatou dívku, která byla asi tak stejně stará, jako  já. Ta nám říkala, že nás viděla před trajektem a pokud nemáme odvoz, tak nás ráda odveze na druhou stranu ostrova, kde můžeme přesednout na další navazující trajekt, jelikož tam má také namířeno. No tybrďo! Tak jo!

Dívce jsme moc děkovali a už seděli v jejím autě na trajektu a čekali na otevření brány. Dívce bylo 23 let a už měla 2 děti. Jedno čtyřleté a druhé půlroční a na druhé straně ostrova je bude vyzvedávat u prarodičů. Cestou nám ukazovala domy, ve kterých žijí členové její rodiny,a dokonce jsme se zastavovali u jejího domu, kde vypustila  psa na zahradu, a pokračovali jsme v cestě. Neubránila jsem se otázce, zda je v Norsku normální mít takto brzo děti, jelikož ze zkušeností z Islandu, vím, že tam to normální je. Prý to ale v úplně celém Norsku zas tak normální není a její kamarádky z Osla nad ní kroutí hlavou. Avšak zde na severu na malých ostrovech, jako je tento, to normální je, takže ničím nevyčnívá. Mé otázce se ale smála, protože jsem vypadala mírně vyděšeně při představě, že bych teď v této době ve svých 22 letech měla mít miminko. O to víc jsem si ale uvědomila, že bych na to čas už měla.

A už jsme zase stáli u pomalu odjíždějícího trajektu, s Norkou se vyfotili, poděkovali a upalovali nalodit se na trajekt. Tentokrát jsme před sebou měli 40 minut dlouhou cestu, a tak jsme si položili krosny na polstrovaná sedadla a vydali se na průzkum paluby. Tam jsme pozorovali naprosto dechberoucí obrovské hory se sněhovými čepičkami a obří medúzy kolem lodi.

Loď se pomalu blížila k přístavu, a jelikož jsme tentokrát už žádný odvoz domluvený neměli, tak bylo nutné si stoupnout hned za bránu a po jejím otevření okamžitě vystřelit z lodi a začít stopovat. Jak jsme si naplánovali, tak jsme také udělali. Z trajektu jsme vyletěli jak neřízené střely a už jsme stáli s palci zdviženými k nebi. Bylo nám to ale prd platný a loď se úplně vyprázdnila. Zdrceně jsme přešli na druhou stranu, kde stál bílý kamion, a diskutovali, co budeme dělat dál. Rozhodli jsme se, že nebudeme čekat, ale budeme pokračovat v cestě po silnici. Bílý kamion kousek popojel a my viděli, že se na nás šedovlasý řidič dívá. Nevěděli jsme, jestli to má znamenat nastupte si nebo si jen popojel, aby nepřekážel. Snažila jsem se do kamionu nahlédnout, ale muž byl moc vysoko a já jsem tam neviděla. Naštěstí je Míra o dost vyšší než já a do kamionu viděl alespoň on. A jakože vážně, muž na nás mával, ať si nastoupíme! Ani jsme nečekali, že by nás mohl nabrat kamion. Sundali jsme krosny, já vyhupla nahoru a krosny si od Míry převzala. Bylo naloženo a Míra se k nám přidal. Já jsem dostala místo na kamioňácké posteli uprostřed a Míra si sedl do pohodlného pérovacího sedadla spolujezdce. Na rozdíl ode mě měl pás a nemačkal se s krosnama. Nadšeně jsem začala muži děkovat, ale ten dosti nezúčastněně hodil hlavou, jako by říkal „hm jasně, ale je mi to fuk, co říkáš“. Nepromluvil ani slovo, a tak jsem se ještě nadějeplně ptala, kam to teda vlastně jede a jen ukázal na mou ceduli Alta, kterou jsem držela v ruce. Pak už jen nastartoval a jak se říká  “ na plné koule“  pustil rádio s electrodance hudbou.

Oba jsme byli nadšení, že jedeme až do Alty, ale také dost dezorientovaní. Muž dělal, jako bychom tam vůbec nebyli a my se báli cokoliv říct, abychom ho třeba nenaštvali nebo tak něco. Asi po půl hodině jízdy zastavil na benzínové pumpě a beze slova odešel natankovat. Teď jsme byli na chvilku v kamionu sami, a tak jsme se shodli na faktu, že asi jedeme rovnou do 219 km vzdáleného města Alta. Wow, tak jo! Taky jsme se shodli na faktu, že asi neumí anglicky, když se s námi nebaví. Muž se vrátil zpět a opět beze slova nastartoval a odjel. Seděli jsme jak zařezaní a báli se promluvit. Během cesty mu také několikrát někdo volal, a když zvedl telefon, zjistili jsme, že mluví anglicky dobře. Ale byli jsme rádi, že vůbec jedeme. Takto jsme tam v tichosti seděli a pořád dokola poslouchali hlasitou hudbu elektro dance music. Bylo to strašný! Moc se mi chtělo to rádio rozmlátit a měla jsem dojem, že se ze mě každou chvíli stane masový vrah. Míra se tvářil dost neutrálně a vypadal, že mu to nevadí. Především jednu „píseň“ měl oblíbenou a ta jela pořád dokola. Říkala jsem si, že se ze mě pravděpodobně každou chvílí stane masový vrah, ale doufala jsem, že on masovým vrahem není. A tak jsem jen seděla s rukama v klíně, snažila se dělat, jakože mi to nevadí a pozorovala měnící se severskou krajinu, která byla ponořena v překrásných teplých podzimních barvách. A pak najednou začala hrát píseň „Life is Life nanananana“. S Mírou jsme na sebe hodili překvapené a usměvavé pohledy, protože to bylo jako první vlaštovka po třech hodinách elektro hudby. Poklepávali jsme si nohou a potichu pozpěvovali. Bohužel to byla na další dvě hodiny poslední relativně normální hudba (až na ten stále se opakující se text). Ale darovanému koni na zuby nehleď. Vjeli jsme do nějakého většího města, byla tma jak v pytli a my dorazili k jednomu z řetězců norských supermarketů.

A pak to přišlo, muž promluvil! Bylo nám oznámeno, že jsme už v Alte a můžeme jít. 5 hodin jsme seděli v kamionu a těšili se ven. Složitě jsme vypakovali naše krosny a nadechli se čerstvého vzduchu. Pak řidič obešel kamion a začal něco Mírovi říkat, ten ale anglicky moc neumí, a tak jsem mu přispěchala na pomoc. Řidič se ho ptal, kam máme namířeno. Opověděla jsem, že pravděpodobně půjdeme někam do kempu, když jsme uprostřed města. Kemp se ale prý nachází nedaleko od města, ale on sám tam má také namířeno, a proto pokud chceme, tak bude ještě hodinu dělat zásobování v Altě po supermarketech a pak tam jede svým autem. Ráno nás pak zase může hodit zpět do Alty. Představa ještě jedné hodiny s electrodance hubou se nám sice moc nelíbila, ale nakonec jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Stejně jsme jiný a lepší plán neměli. Složitě jsme tedy zase narvali krosny do kamionu a sedli si na námi už dobře známá sedadla – tedy alespoň v Mírovo případě. Byli jsme zpět, poslouchali elektro hudbu a opět nevěděli, co se bude dít. Celkem jsme zastavili v asi 5 supermarketech a mezitím, co kamioňák vykládal zboží, my čekali uvnitř. Pak to už vypadalo, že asi jedeme někam do terminálu, jelikož si muž začal telefonovat s kamioňákem jedoucím těsně za námi. Podle zapnuté GPSky jsme zjistili, že je to asi Ukrajinec a dojeli do terminálu. Tam mi muž do ruky vrazil klíčky od auta a řekl, že tamto černé auto je jeho. Asi tak za 10 minut zaparkuje a my si zatím máme jít dát věci o auta.

No tak fajn, shrneme si to. 6 hodin sedíme v kamionu s člověkem, který dělá jakože neexistujeme, oba jsme se málem zcvokli z příšerné elektro hudby, pak hodinu vykládáme zboží po Altě a teď se nacházíme o 219 km dále u otevřeného auta úplně cizího člověka, co o nás nic neví, ale i přesto nám důvěřuje natolik, že nám svěří klíčky od svého auta. Tuto neuvěřitelnou historku jsem musela zavolat domů, a když se po krátkém vytáčení ozval hlas mojí maminky, asi tak 100 metrů od nás přistálo letadlo. Tak tohle už byl asi vrchol neuvěřitelnosti celé situace a my se jen smáli. Nechápavý hlas v telefonu se stále ptal co se děje, ale já se nezmohla na slovo a chechtala se. Tohle se už asi prostě nedá vysvětlit a kdekdo by si mohl říct, že si už vymýšlíme.

Z 10 minut parkování bylo nakonec 20 minut. Řidič se k nám poté přidal, sedl za volant auta a mlčel. Po deseti minutách jízdy jsme byli konečně na místě. Bylo asi deset večer, zastavili jsme před recepcí kempu, muž vystoupil, řekl, tady je recepce a šel do ní. My jsme si mezitím vyložili bágly z kufru a to už se k autu hrnul zpět náš „přítel“. Oznámil nám „zítra odjíždím v půl desáté“, a odjel.

Některé věci prostě nepochopíte. Jako opaření jsme ještě chvilku stáli před recepcí a dívali se směrem za odjíždějícím autem. Měli jsme dojem, že to asi znamenalo „zítra tady buďte v půl desáté, já vás hodím do Alty“.  Trochu jsme ze sebe sklepali tento pocit naprosté absurdity a vešli do budovy recepce, kde jsme si zaplatili místo pro stan a s nadšením zjistili, že je sprcha zadarmo. Už 3 dny jsme se nekoupali, a tak jsme stan postavili rychlostí blesku, čapli ručníky, mýdlo a šampon a vrhli se vstříc čistotě. Ach, to bylo tak parádní! Teplá voda sprchy nás krásně prohřála a jelikož jsme byli celý den téměř bez jídla, tedy pokud nepočítám jídlo z Big Burgeru, tam jsme měli opravdu hlad a vrhli se do kuchyňky. Uvařili jsme si těstovinové mašličky, které jsem si ochutila pestem a Míra kečupem.

Teplá sprcha a teplé jídlo bylo po celém dni cestování opravdu zaslouženou odměnou. Přeci jen jsme dnes nastopovali 300 km. Byli jsme moc unavení na to, abychom se ještě připojovali na internet a psali statusy na Facebooku, a tak jsme to nechali na ráno a šli spát.

2. DEN - Cesta do města Tromso

Pondělí 5. září 2016
Kapitola druhá II. - STOPOVÁNÍ

Ráno nás probudil dunivý zvuk dešťových kapek dopadajících na plachtu stanu. Bylo osm hodin ráno a my museli pokračovat v cestě. Naším plánem bylo dojet až do 400 km vzdáleného města Tromso, ale dle včerejší zkušenosti  jsme si nedělali moc velké naděje.

Pomalu jsme se sbalili, složili stan a vydali se na cestu. Jelikož jsme stanovali asi tak deset metrů hned vedle hlavní silnice E10, tak nám netrvalo dlouho k ní dojít. Zrovna jelo nějaké auto a já jsem se jen tak napůl otočila, zvedla palec a auto okamžitě zastavilo. S otevřenou pusou jsme na sebe s Mírou koukali a nastoupili do BMW. Mladý německý pár nás odvezl asi sto kilometrů, ale jelikož sami pokračovali do města Harstad na souostroví Vesterály, tak nás vyklopili na křižovatce s hlavní silnicí pokračující na sever.

Zase začalo pršet, a tak jsme se zabalili do pláštěnek, přešli velkou křižovatku, kde jsme byli vyklopeni a pokračovali v cestě. Šli jsme asi hodinu a půl a nikdo nám na hlavní silnici E10 opět nechtěl zastavit, až jsme se dostali na odpočívadle a naobědvali se. No naobědvali…vytáhli jsme slané keksy honosně nazvány švédský chléb a namatlali si na ně slaninový tavený sýr v tubě. No nic moc, ale trochu nás to zasytilo. Během oběda nám konečně začalo svítit sluníčko a mohli jsme sbalit pláštěnky – super. Na zádech jsme každý měli 20 kilo a už nás popravdě dost bolely nohy. Tak jsme si řekli, že dál pokračovat nebudeme a postavíme se na začátek odpočívadla s cedulkou Narvik. Ano, měli jsme sice namířeno do města Tromso, ale Narvik byl po cestě a tato cedulka zas tolik lidí nevyděsila svou vzdáleností. Ze zkušeností vím, že si řidiči často řeknou "jé tam já ale nejedu a nemůžu jim pomoct" a pak nás objedou. Takto jsme tam stáli dalších asi 15 minut, až nám konečně zastavila starší norská dáma.

Juchů! Byli jsme nadšení a ani jsme moc nečekali, že by nám zastavila sama žena. Naše stopovací taktika ale spočívala ve vystrčení mě dopředu, protože jsem celkem mrně a holka, a tudíž se řidiči necítí tak ohroženě. No ono když na ně ještě hodím zářivý úsměv s očekáváním v očích, tak to prostě musí klapnout. Dáma se nám hned omlouvala, že jede pouze 3 míle (což je v Norsku 30 km), ale my byli naprosto nadšení! Sedla jsem si k dámě dopředu a celou cestu si s ní povídala o mé práci na Lofotech a krajině, která je tady na Vesterálech úplně jiná. Paní mi zase vyprávěla o sobě a o tom, že si právě jede vyzvednout řidičský průkaz na autobus. Cože, slyším dobře? Ještě jednou jsem se zeptala, jestli jako vážně a ona se jen smála a přikyvovala. Hustý!

Naše společná cesta se pomalu blížila ke konci a dáma nám zastavila u fjordu, který je hranicí mezi souostrovím Vesterály a pevninským Norskem. Byli jsme vysazeni na malém odpočívadle s kontejnery na třídění odpadu. Nemělo cenu chodit dál, protože bychom mohli riskovat, že tak dobré místo dlouho nenajdeme.  Na začátku odpočívadla jsme stáli asi 20 minut a pozorovali helikoptéru, která nám neustále kroužila nad hlavou. Auta kolem nás projížděla, ale nikdo zastavit nechtěl. Smutně jsme pozorovali velké terénní auto, které zprvu vypadalo, že nám chce zastavit, ale pak jen zajelo ke kontejnerům. Z auta vyskočila blondýnka a vyhodila odpad. Nic zajímavého se zrovna kolem nás nedělo, a tak jsme ji pozorovali. Překvapilo nás, když blondýnka obešla auto a mávla na nás, ať za ní přijdeme. Hrklo v nás a rychle jsme se rozeběhli k autu. Přeběhli jsme malý trávník a začali blondýnce děkovat. Naložili jsme si krosny do kufru obřího auta a vydali se ke dveřím z druhé strany. Než jsem dveře otevřela, tak mě Míra zastavil a oznámil mi, že jsem na tom trávníku vyšlápla obří hovínko. Hmm bezva. Rychle a nenápadně jsem se snažila exkrement z boty dostat a nakonec se mi to podařilo. Pocit jsem ale měla dost blbej, protože jsem si sedala dopředu do naklizeného auta. Ach Bože… No nedalo se nic dělat a já se tvářila jako by nic. Míra se mi jen tiše smál pod vousy a já se dala do povídání si s Norkou. Jak jsem zjistila, tak blondýnce bylo něco kolem padesáti a stejně jako my, i ona dříve stopovala. Prostopovala celé Norsko a byla z nás moc nadšená. S dámou jsme jeli asi 40 kilometrů a probrali jsme snad úplně všechno. Dokonce nás převezla i přes dlouhý most a vysadila nás u motorestu u silnice, kde podle ní bude skvělé místo na stopování. Ačkoliv jsme ještě ani zdaleka nebyli u Narviku, tak nám doporučila, abychom si vytáhli cedulku Tromso, jelikož jsou poblíž dvě možné cesty do města. Dámě jsme poděkovali a pozorovali, jak přejíždí přes dlouhý most přes fjord zpět. Byli jsme hladoví, a tak jsme se vydali do motorestu na nějaké jídlo. S hrůzou jsme ale zjistili, že je tam vše včetně hranolek neuvěřitelně předražené a vyšli ven. S překvapením jsme zjistili, že hned vedle je malý kiosek, ve kterém dělají hot dogy. Koupili jsme si dva a hned je zblajzli. Posilněni na cestu jsme se postavili k výjezdu z  parkoviště a zvedli palečky.

Projíždějící auta ale neměla zájem nám zastavit a tak jsme se vydali kousek pěšky. Kolem silnice byla svodidla a nebyl to moc příjemný pocit, když kolem nás projížděly kamiony. Stopovat jsme tady nemohli, a tak se snažili dojít do nejbližšího možného místa. To jsme našli o patnáct minut později na křižovatce. Vytáhli jsme cedulky jak Tromso, tak Narvik a snažili se někoho stopnout. Zanedlouho nám zastavil stařičký Nor, který právě odbočoval na hlavní silnici. Byli jsme moc vděční a jelikož se mu se mnou dobře povídalo, tak nás přiblížil co nejvíce to šlo, až do městečka Bjerkvik. Z městečka už bylo vidět město Narvik, kde se prý odehrála velká bitva mezi Němci a Angličany za druhé světové války. Městečko Bjerkvik byla taková křižovatka. Pokud bychom pokračovali rovně, tak se dostaneme do Narviku, ale my jsme museli odbočit na křižovatce doleva a dostali se tak konečně na silnici, vedoucí na sever Norska.

Stále jsme byli ve městě a tak nám na silnici nikdo nechtěl zastavit, až u nám konečně zastavilo nablýskané auto s mladým Norem. Ani se nám nechtělo věřit, že by měl někdo tak navoněný a nablýskaný zájem nabrat do auta dva ušmudlané stopaře. Norovi bylo něco kolem třiceti a byl to pilot malých civilních letadel. Měl v plánu jet do městečka Bardufoss, které bylo od Bjerkviku vzdáleno 86 kilometrů. Paráda! To znamenalo, že jsme s ním jeli autem hodinu a půl, projížděli největším a nejdůležitějším norským vojenským prostorem, povídali si o cestování a jeho práci a já s otevřenou pusou pozorovala nádhernou měnící se podzimní krajinu. A byli jsme v Bardufossu! Po cestě nám trošku vyhládlo, a tak jsme se rozloučili s naším zachráncem, a jelikož jsem zahlédla benzínku, tak jsem se do ní vydala rychlostí blesku a už jsem v ruce držela Schokoboller – tedy norské čokoládové houstičky. Za téměř 3 měsíce na Lofotech jsem  na nich začala dost ujíždět, a tak jsem chtěla, aby je ochutnal i Míra. Mňam, jak moc je zbožňuju.

Na benzínce jsme se zeptali na směr na Tromso a vydali se jím. Připadali jsme si trochu jako exoti, jelikož v městě Bardufoss jsou kasárny a kolem nás chodili vojáci v maskáčovém oblečení. Jen my jsme tam běhali s krosnami na zádech. Dostali jsme se na silnici, která měla údajně vést naším směrem, ale byli jsme trochu dezorientovaní, a tak jsem se šla na cestu zeptat do malé budovy pizzerie, kde bylo opět hodně vojáků. Číšník mě ujistil, že je to správný směr, a tak jsme začali stopovat. Dlouho nic, ale přeci jsme tam neumřeli a zastavilo nám auto s Turkem, který žil v nedalekém městě a za sousedy měl Čechy. Bohužel vůbec netušil, jakým směrem se jede do Tromsa, a tak jsme poděkovali a vydali se najít pomoc.

Nikdo nevěděl, a tak jsme se prostě vydali po hlavní silnici, přešli most, a když jsme došli ke kruhovému objezdu, zjistili jsme, že je něco špatně. Silnice byla zavřená a na objezdu stál muž v reflexní vestě, který řidiče směroval jinudy. Zeptali jsme se tedy co a jak a že jsme stopaři. Muž nás poslal na silnici vedle. Když jsme tam však došli, s hrůzou jsme zjistili, že je celá rozkopaná. Hm super… byla jsem naštvaná do ruda. Vydali jsme se zpět do městečka a snažili se najít správný směr. Čím déle jsme však šli, tím jsme byli ztracenější. Vůbec jsme netušili kde jsme a kam máme jít. Míra si bohužel stáhl off-line Google mapy pouze na Lofoty, kde jsme společně strávili pouze jeden den, a tak jsme byli bez jakéhokoliv vodítka.

Zoufale jsme stáli někde na nějaké silnici snažili se někoho stopnout a třeba jen získat radu, kam jít. Naštěstí nám zastavili dva mladí Švédové, kteří byli v Norsku pouze dva dny a začali zde pracovat stejně jako já na Lofotech. Ti nás naštěstí odvezli na benzínovou pumpu, která stála hned u hlavní silnice, které vedla na sever. Byli jsme jim neuvěřitelně vděční.

A tak jsem zase stáli na silnici. Nikde nikdo, a tak jsme si to hezky štrádovali směr Tromso. Asi po dvaceti minutách nám konečně zase zastavilo auto. Byl to starší Nor. Wow, tak takhle zakouřené auto jsem už dlouho neviděla. No co, důležité bylo, že sedíme v autě a jedeme. Tedy popravdě tomu dávám větší přednost než jít 400 km pěšky s krosnou na zádech. Muž nám po cestě vyprávěl o svém životě, kouřil jednu cigaretu za druhou a po cestě nám také ukazoval Sámské centrum. Teď už jsme se opravdu dostali do oblasti Laponska, kam si přeji jet už od doby, kdy jsme se o Laponsku učili na VOŠce v prváku. Byla jsem nadšená a rozhodla se, že se tam budeme muset na zpáteční cestě zastavit. Pojedeme totiž stejnou cestou, jelikož se jedná o hlavní silnici vedoucí také na jih Norska. Cestou stále přibývalo obrovských hor se sněhovými čepičkami a stromů, které byly zabarveny v podzimních barvách.

Nor nás vysadil na hlavní křižovatce ve městě Nordkjosbotn. Ty brďo, už jsme nastopovali kolem 320 km a bylo teprve půl osmé večer. Sluníčko začalo pomalu zapadat a vytvářelo tak nádhernou podívanou. Bylo ale stále světlo, a tak jsme byli rozhodnuti se městu Tromso přiblížit, co nejvíce to šlo. Podle mé automapy jsme zjistili kudy jít a stoupli si na silnici vedoucí do Tromsa.

Téměř ihned nám zastavilo další auto. Byl to starší a námi moc nadšený Nor, který prostopoval mládí. A hádejte co. Jel rovnou do Tromsa! Tak to jsme nečekali a nastoupili do auta. Tromso bylo od městečka vzdálené hodinu cesty autem. Cestou jsem si jak jinak, než povídali o cestování a našich plánech dostat se na Nordkapp. Také jsme dostali několik rad ohledně krásnější a pravděpodobně i kratší cesty do města Alta, které bylo naší další plánovanou zastávkou. Byl tam ale malý háček. Jet touto cestou by znamenalo jet dvěma trajekty, a tak jsem mu slíbila, že o tom popřemýšlíme. Jak se říká, slibem nezarmoutíš. Dojeli jsme do Tromsa už za tmy a muž nás zavezl do místního kempu, za což jsme mu byli moc vděční. Bylo půl deváté večer a my jsme opravdu nechápali, jak jsme se sem vůbec dostali. Recepce už byla zavřená, tak jsme se v kuchyňce kempu skupinky mladých cestovatelů zeptali, kde si můžeme rozložit stan. Ti nás nasměrovali směrem do malého lesíka. Najít vhodné místo mezi stromy nám zabralo celkem dlouhou dobu. Nevím, možná jsme moc vybíraví, když nechceme spát na tvrdých kořenech, hlavou dolů a nebo v bahně. Nevím no. Každopádně se nám nakonec vhodné místo podařilo najít a my se utábořili. V krosnách jsme vyštrachali špagety a boloňskou omáčku, kterou jsem nám nakoupila na Lofotech a vydali se i s elektronikou na dobytí zpět do kuchyňky.

Zjistili jsem však, že vstup je pouze pro ubytované v kempu a ke vstupu je nutné mít elektronickou kartu. Karta byla však i do sprch a toalet, a tak jsme se rozhodli sprchu opět vynechat. V kuchyňce se nám po chvíli podařil najít vhodný kastrol a Míra se dal do vaření špaget. Já jsem mezitím zabrala zásuvky a začala nabíjet kameru a foťák. Také jsem si sedla s tabletem a připojila se na internet. Před naší cestou jsem totiž na Facebooku založila stránku „NORSKO: STOPEM OD SEVERU K JIHU“ a jelikož jsme tam měli už 100 fanoušků, tak bylo nutné jim dát vědět o našem dnešním počínání. Internet mi neustále blbnul a jelikož Mireček právě dovařil špagety, tak jsem Facebook na chvilku odložila a špagety doslova zhltla. Za celý den o švédském chlebu, čokoládových houstičkách a hot dogu mi pořádně vyhládlo a tyto špagety byly naprosto famózní. Byli jsme přejezení k prasknutí, dost unavení, ale naprosto nadšení, že se nám během jednoho dne podařilo nastopovat 400 km! Po jídle mi konečně naskočil internet, a tak jsem během chvilky  naťukala nadšený status, ke kterému jsem také přidala několik fotek z dnešního dne:
„Posíláme pozdravy z města Tromso! 
Ráno v 10:00 jsme začali stopovat 20 km od města Svolvaer na Lofotech a v půl 9 jsme konečně tady o 400 km dále v Tromsu  😊 To je opravdu neuvěřitelné  😃
Celkem jsme se svezli se 7 lidmi různých národností a s různými životními příběhy, viděli měnící se norskou krajinu od Lofot přes Vesterály až sem do Oblasti Troms, sníh na vrcholcích hor a podzimní barvy krajiny  😍
Právě jsme postavili stan, pořádně se nadlábli špagetama a jdeme spát!
Tromso prozkoumáme ráno“

Umyli jsme nádobí, sbalili všechny naše věci, vyčerpaní padli za vlast do stanu a já se nemohla dočkat našeho dalšího dobrodružství.