15. KAPITOLA: Když plány nevycházejí

Pondělí 25. července 2016

Kapitola patnáctá

O víkendu jsem měla opět volno a byla jsem domluvená s Ondrou na výlet na nejzápadnější ostrůvek Lofot, na který se dá dojet trajektem. Měli jsme naplánováno, že vyrazíme hned v sobotu po mé práci a přespíme buď na Rostu, nebo v městečku Moskanes ve stanu. Jaksi jsme moc nepočítali s možností, že i přestože je nejvyšší turistická sezóna, tak trajekty na Rost jezdí pouze v týdnu. Vymyslela jsem tedy jiný plán, a to návštěvu Vesterálů. V sobotu večer mi přestal fungovat internet, a tak už jsem se nedozvěděla Ondrovu odpověď, ale byli jsme domluveni, že se sejdeme na recepci v 9:00, tak jsem šla v klidu spát. Ráno jsem se probudila, přichystala se na výlet a šla počkat na recepci. Nikde nikdo, tak jsem si říkala, že asi zaspal. Po půl hodině čekání jsem mu psala smsku, jestli to tedy platí a vzápětí mi zazvonil telefon. Ondra se mi omlouval, že mu od včerejšího večera není dobře a začíná být nemocný. Nemocných zaměstnanců tady pomalu přibývá a nedalo se nic dělat. Mezitím jsem na chodbě potkala Nika, kterému začínala práce až v 6 večer a přemluvila ho k výletu. Wenche nám půjčila Opla a my vyrazili směr Leknes.

Naším cílem byly dvě plážičky ve vesničce Uttakletiv. Už dva dny byly Lofoty ponořené v mlze a my doufali, že z výletu přeci jen budeme něco mít. Projížděli jsme po silnici E10 a okolní hory obklopovala mléčně bílá hustá mlha tak, že vypadaly, jako by tam vůbec nebyly. Po hodině jízdy jsme dorazili k vesničce, kde nás již v zatáčce přivítal překrásný pohled. I zde bylo zamračeno a mlha se pohybovala u vrcholků okolních hor, ale i tak to působilo velice magickým dojmem. Auto jsme zaparkovali na malém parkovišti a šli k vodě. Průzračné moře omývalo bílou písčitou pláž a ve vodě se ve vlnách pohybovaly zelené chaluhy. Celý obraz působil velice uklidňujícím dojmem. Procházeli jsme se po pobřeží a snažili se vyfotit kontrasty blikajících barev, avšak marně. Vystoupali jsme na vysoké kameny na okraji pláže a kochali se krásným obrazem před námi. Po moři plula malá rybářská loďka a my sbírali mušličky. 

Byl čas jet dál a naším dalším cílem se stalo městečko Ballstad nedaleko Leknes, kde se nachází prý největší obraz malovaný na stěnu na světě. To jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít. Obraz byl namalován na obrovské budově v přístavu, jenž pravděpodobně slouží jako garáž pro lodě a nakonec nebyl jen jeden, ale hned tři, každý z jedné strany budovy. Obrazy zobrazovaly lodě a rybáře na moři a všechny byly namalovány ve světle modrém nádechu. Ballstad leží na ostrůvku, jenž spojuje uměle vytvořená pevnina se silnicí, na němž je opět mnoho červených domků, jež jsou pro Lofoty typické. 

Poslední zastávkou bylo městečko Stamsund, které jsem už jednou navštívila s Ondrou, který tam každý den vozí turisty  vyjížďkou na islandských koních. Byla jsem jen v přístavu a byla přesvědčená, že bychom se tu mohli projít mezi domky v přístavu. Projížděli jsme silnicí skrz městečko a hledali nějaké parkoviště. Celkem nás oba překvapilo, že tam vůbec nic zajímavého není, a tak jsme se rozhodli otočit auto a vrátit se zpět. Niko otáčel auto na prvním možném místě a v tu chvíli jsme zahlédla malé staré šedivé autíčko, ve kterém seděly dvě figuríny a na střeše mělo několik naskládaných starých kufrů. Zastavila jsem Nika a poprosila jsem ho, aby na mě počkal, že si to půjdu vyfotit. 

Stoupla jsem si před autíčko a vytvořila snímek. Vzápětí za mnou přišel starší muž, který se na mě se zájmem díval a ptal se, jestli se nechci jít podívat dovnitř. Nejprve jsem nechápala, co po mě ten chlápek vlastně chce, ale hned nato mi vysvětlil, že má v domě malou galerii svých obrazů a ukázal na jeden, který byl zavěšen na vnější stěně jeho domu. Byl kouzelný. Proč bych se tam nemohla jít podívat? Stejně jsme ve Stansundu nic jiného zajímavého nenašli. Přeběhla jsem silnici a řekla o galerii Nikovi, ten však dovnitř jít nechtěl se slovy, že nemá rád galerie, ale že na mě počká na parkovišti v autě. Čapla jsem peněženku a utíkala zpět. Váhavě jsem vstoupila dovnitř, kde mě se zářivým úsměvem výtvarník přivítal. Bylo to jako vstoupit do pohádky, kolem mě byla spousta obrazů, jež zobrazovaly Lofoty. Nebyl to však ten šedivě hororový styl všech lofotských malířů, kteří malovali spíše těžkou práci a utrpení rybářů. V těchto obrazech byla vyobrazena radost ze života a láska. Prostory galerie byly sice maličké, ale obrazy na mě působily velice uklidňujícím dojmem a byly pro mě jako pohlazení po duši. Malíři jsem říkala, že se mi jeho dílo opravdu moc líbí a že z nich sálá optimismus. Byl moc rád, že se mi obrazy líbí a vysvětloval mi, že pro něj není nic větší odměnou, než když může udělat někomu radost prostřednictvím toho, co dělá. Pak se mě ptal, jestli jsem z USA. USA? To jako já? Vážně? Vždyť jsem tam ani nikdy nebyla… To, že jsem v České Republiky, ho překvapilo, jelikož mám prý americký přízvuk. Zajímavé. Malíř měl prý výstavu obrazů i v New Yorku a ukázal mi novinové články, jež byly zarámované na zdi. Cool! Jen s těžkým srdcem jsem domeček opouštěla a vrátila se do auta a bylo mi líto, že si ani nemůžu nějaký obrázek zakoupit, jelikož bych ho na své naplánované třítýdenní cestě po Norsku s krosnou na zádech akorát pomuchlala. Byla jsem ale i tak moc spokojená a vyklidněná.

14. KAPITOLA: Je rozdíl mýt záchody v ČR nebo v zahraničí

Pondělí 18. července 2016

Kapitola čtrnáctá

Dnes jsem tady přesně jeden měsíc a naprosto to tady zbožňuji! Je až neuvěřitelné, jak moc to letí. Přesně před měsícem jsem seděla na trajektu z Bodo do Svolvaeru a můj žaludek se nemohl dočkat pevniny. Je to jako včera, kdy jsem se poprvé vděčně svalila do své měkké postýlky a můj malinký pokojík mi svým tvarem připomínal kajutu. Teď už mi tak malý nepřijde. Na stropě pozoruji zavěšený lapač zlých snů, který zde nechal předchozí majitel viset. Jeho pírka se lehounce pohupuji a spletitá pavučina uprostřed mi vrací vzpomínky na vše, co jsem zatím prožila. Připomíná mi můj život. Já jsem ta kulička uprostřed, na niž se naplétají další a další očka, která jsou vše to, co mě obklopuje a tvoří mě takovou, jaká jsem. A jak tak přemítám sama o sobě a svých dosavadních zkušenostech ve světě, tak mě tak napadá, že by bylo fajn kromě vzpomínek z cestování, zachytit do deníku i vzpomínky z mého každodenního života v Lofoten Links.

Pracuji tady na ostrově Gymsoi především jako recepční, ale ve skutečnosti jsem taková holka pro všechno. Kromě práce na recepci dělám pokojskou, pomáhám v kuchyni, pracuji jako  servírka, a také se tady starám o kemp Hov a jeho sociální zařízení. Zkrátka a dobře musíme dělat vše pro spokojenost návštěvníků, a s tím je spojené také drhnutí záchodů. Jsem šťastná! Není to nikterak složitá práce, a i když visím s hlavou v záchodě či drhnu podlahu, jsem naplněna radostí, jelikož jsem ve Světě. Každý den sbírám nové zkušenosti, které mi rozhodně nikdy nikdo nesebere. A i při úklidu sociálních zařízení si často poklábosím s lidmi z celého světa, které  zajímá, jak jsem se na Lofotách ocitla. Často mě ale také zarážejí někteří návštěvníci a jejich podivně otázky. Jako například: asi před 2 týdny jsem opět dělala odpoledni úklid kempu a ve chvíli, kdy jsem visela hlavou dolů v záchodové míse s gumovými rukavicemi na rukou ke mně přistoupila starší dáma a naprosto suverénně se mě ptala na rezervaci jejího ubytování. Nechápavě jsem na ni pohlédla, zda to opravdu myslí vážně a nechápavě na ni zírala. Dáma mi otázku tedy položila ještě jednou, přičemž se ji dostalo odpovědi „Promiňte, ale já tady jen čistím záchody. Pokud chcete vědět něco o Vaší rezervaci, budete muset navštívit recepci, která se odsud nachází asi 500 m a tam jistě bude rezervace zapsána v počítači. Já Vám s tím tady asi moc nepomohou.“ Paní se ale jen tak nedala odbýt a nevím, zda čekala, jestli ji do ruky hned dám kličky od jejího pokoje a na své rezervaci trvala. Já zase trvala na úklidu a asi až na třetí výzvu, ať navštíví recepci, velice neochotně odešla. Nevím…

Práce na recepci je, jak jsem už psala, mou hlavní pracovní náplni. Zajišťuji tedy check-in a check-out všech hostů na ubytování. Každý den musím společně s mými kolegy splnit veškeré úkoly, které nám ráno zapíše hlavní manažerka recepce Wenche. Je to starší Norka, která také dohlíží na správný chod pracoviště a snaží se námi „mladými“ držet krok. Je hezké, že nás za jakoukoliv provedenou práci vždy pochválí s takovým nadšením, jako bychom právě vyhráli zlatou olympijskou medaili. Člověk si pak připadá doceněně a je to pro nás také dobrá motivace. Lofoten Links je ale hlavně golfový klub a tudíž k nám velice často přicházejí hráči golfu, kteří se přihlašují ke hře na golfovém hřišti. V případě zájmu jim za poplatek půjčujeme sety golfových holí, vozíky na sety, ale také ta suprová golfová autíčka, která jsou často ve filmech, a vždy jsem se v nich chtěla povozit. Golfisté si také mohou zakoupit různé doplňky, golfové míčky nebo sociální oblečení s logem Lofoten Links. V první den práce jsem také dostala dva kusy tohoto oblečení, které tvoří mou pracovní „uniformu“. Jedno tmavě modré tričko a světle modrou mikinu. Že dostanu pracovní oblečení, jsem věděla už před svým příjezdem, za což jsem byla moc ráda, jelikož jsem do krosny nemusela rvát další zbytečně oblečení. K firemnímu tričku mohu mít normální kalhoty nebo džíny, takže super. Golfové oblečení a komplet tato práce je mé doposud úplně první přímé setkání s golfem. Nikdy jsem nikoho tento sport hrát neviděla a golfovou hůl, nebo alespoň něco tomu podobného, jsem akorát držela kdysi jako dítě na minigolfu nedaleko Plzně na zámku Kozel. Jsem tady sice měsíc a stále o golfu skoro nic nevím, ale jako zaměstnanci si můžeme bezplatně golfové sety půjčovat a golf se učit.  

A taky už jsem toho využila před týdnem, kdy mě oslovil Nikol, zda bych chtěla jít večer hrát golf. Několik nás z recepce jsme se zapsali do systému a těšili se, až si to poprvé vyzkoušíme. Z několikačlenné party jsme nakonec zbyli jen čtyři - já, Lea, Nikol a náš kanadský kuchař Worren. Byli jsme domluveni na desátou hodinu večer, a jelikož bylo krásně, tak jsme se těšili na golf pod paprsky půlnočního polárního slunce. Vyzvedli jsme si ze skladu golfové hole a Worren nám nejprve vysvětlil, jak je máme správně držet, a ukázal nám správný golfový postoj. Měli jsme v plánu zahrát 9 jamek z 18 a s nadšením vyrazili na hřiště k první jamce. Nikdy před tím jsem golfovou hůl v ruce nedržela, ale zato jsem byla zvyklá na držení softballové pálky. Bohužel to není to samé a Worren se mému postoji smál. Ještě než jsme vyrazili, tak jsme si v golf shopu na recepci vzali několik použitých míčků a k mému překvapení jsem mezi nimi našla i růžové. No ty jsem tam nemohla nechat a tak  jsem si 3 vzala s sebou a rozhodně jsem neočekávala, že bych je všechny donesla zpět. Kupodivu se mi povedlo ztratit jen jeden. Já, Lea i Niko jsme golf hráli úplně poprvé, a tak nám Worren vždy před odpalem míčku vysvětloval co a jak. Místo plánovaných 9 jamek jsme za 2 hodiny zahráli jen 4 a mám dojem, že taková kopyta jako jsme my toto golfové hřiště ještě nevidělo, ale byla to legrace.

Kromě možnosti hrát golf zdarma si také můžeme půjčovat mořské kajaky. V životě jsem na tom neseděla. Jednoho krásného dne po práci za mnou přišel Petr s žádostí, zda bych se k němu nechtěla připojit. Stejně jako já to chtěl zkusit poprvé a já byla z jeho návrhu naprosto nadšená. Bylo nádherné počasí a já si s sebou pro jistotu nevzala žádnou elektroniku, ani šperky a doufala, že se necvaknu, jelikož moře je dost studené. Přišli jsme k Boat house, kde byly kajaky uložené, oblékli si plovací vesty, popadli pádla a vyrazili na vodu. I přestože ještě před chvilkou bylo hezky, tak se po našem příchodu nebe zatáhlo a začalo foukat. Nedůvěřivě jsem se dívala na oblohu, jež mělo barvu šedi a na vlnící se mořskou hladinu. Už jsem nebyla tak odhodlaná, zvláště když kajak neměl „špricdeku“, ale vyplula jsem. Pěkně to se mnou houpalo a celkem jsem byla překvapená, jak moc je kajak vratký. Moře bylo až nebezpečně temné, nebo tedy alespoň pro někoho, kdo se bojí hloubek a já se rozhodla radši držet břehu. Na kajaku jsem neseděla ani 5 minut, kdy na mě z boku zaútočila velká vlna a spláchla mě. Ehm…, tak to se mi moc nepovedlo. Petr v domnění, že potřebuji zachránit, připádloval ke mně a šup, byl tam taky. Ehm…, tak to se nám nepovedlo. Byla jsem po prsa promočená a čvachtalo mi v botách. Vytáhla jsem loď na břeh a vylila z ní vodu. Měla jsem velké dilema, zda mám do kajaku znovu nastoupit a doplout zpět k útesům, kde se nacházel Boat house, nebo to tam dotáhnout po pevnině. Znovu se mi do vody už nechtělo, byla studená, ale ne tak moc, jak jsem zprvu čekala. Po asi deseti minutách jsem se nakonec rozhodla do lodi opět nasednout. Cvakla jsem se ještě jednou, a to při vystupování z lodi. Jsem opravdu tele… Teď nás oba čekala cesta zpět na recepci, která trvá 10 minut chůze. Rozhodli jsme se, že tuto ostudu snad nikomu nemůžeme říct a tak jsme si po cestě vymysleli historku o tom, jak jsme na vodě bez problémů pluli asi hodinu a když už jsme byli opravdu daleko od břehu, tak se z moře vynořila obrovská velryba, plácla ocasem a trhla nás s sebou. Nevím, proč nám to nikdo nechce věřit.

Golf, kajaky, auto, ubytování a strava zdarma a to zdaleka není všechno! Jak jsem již psala, tak jsem nadšeni z toho, že my, všichni zaměstnanci bydlíme na jednom místě a tudíž máme k sobě blíž, než tomu bylo na Islandu. Kromě toho se tak často „kumulíme“ na různých akcích a párty, které pro nás často připravuje náš zaměstnavatel Frode. Před několika dny jsme měli grilovačku v Boat house, ve kterém je malé posezení. Worren celý den nakládal maso a připravoval různé druhy jídla včetně rebarborového dortíku. Kdy jsem přišla do Boat house, už tam bylo plno. Kromě jídla nám Frode nakoupil i pivo a dohlížel na naši konzumaci. Škoda, že pivo nepiji, a tak jsem si z batůžku vytáhla svou poslední pomačkanou plechovku se Ciderem. Grilovali jsme hamburgery a k mému velkému překvapení, také velrybí maso. To jsem ochutnala již na Islandu, ale nikterak jsem po něm už znovu netoužila. Ukrojila jsem si jen kousíček, aby se neřeklo a rozhodla se ho přenechat ostatním. Ne, že by velrybí maso nebylo dobré, ba naopak, ale když už steak, tak pořádný a bez příchuti rybiny. Místo toho jsem si dala lososa, kterého  Worren právě dodělal. Mňam.

Celkově je tady mezi zaměstnanci takové rodinné spojení, ačkoliv jsme každý z jiného koutu Evropy. Češi, Němci, Norové, Islanďané, Švédi, Angličanka, Ir, Jamajčan a zástupce zaoceánské Kanady. Každý děláme jinou práci. Já jsem spolu s dalšími 3 lidmi na recepci, 8 kluků pracuje na golfu, kde se starají o hřiště, Islanďan Thor (který je černoch adoptovaný ze Srí Lanky) je golfovým instruktorem, Čech Ondra se stará o farmu, Jamajčam Ed (původně z USA) se stará zase o opravu strojů a holky z farmy se starají o koně a dělají vikingské projížďky pro turisty. Někdy v srpnu, až bude méně turistů, mám slíbenou projížďku, tak snad konečně překonám svůj strach z koní a už teď se na to moc těším!

13. KAPITOLA: Reinebringen aneb nejkrásnější výhled Lofot

Čtvrtek 14. července 2016

Kapitola třináctá

Před dvěma dny odjela Lea zpět do České republiky, jelikož jí zde už skončila její tříměsíční práce. Vyměnila jsem si volný den s Islanďankou Fiou a udělala si volný den místo neděle v pondělí a Lea se snažila přesvědčit Wenche, aby jí dala volný den a ona tak mohla absolvovat se mnou a Ondrou svůj poslední výlet na Lofotech. Jí to bohužel nevyšlo, ale alespoň se jí povedlo si domluvit ranní směnu, aby mohla skončit v práci ve tři odpoledne a mohla se ještě přeci jen někam podívat. S Ondrou jsme se domluvili, že pojedeme na výlet ráno, v 15:00 se stavíme pro Leu a vyrazíme na západ Lofot do městečka Reine, kde se nachází nejkrásnější výhled Lofot. Tedy alespoň to tak psali ve všech průvodcích, které jsem otevřela.

Ráno jsme se s Ondrou sešli na recepci, kde jsme si upřesnili cíl naší cesty a vyrazili do městečka Lukvika. V norském průvodci o Lofotech je toto místo označováno za krásné a dobré východisko pro hiking. Našli jsme tam ale jen maličký majáček a několik barevných domečků. 

no jsem si jistá, že takhle vesta nevypadá

V malém krámku jsme si koupili zmrzlinu a pokračovali v jízdě po pobřeží Norského moře. Ondra mě vzal do další vesničky, jejíž jméno jsem nikde nenašla. Tam mě zavedl k malému červenému domku, jehož stěny byly ozdobeny různými předměty, včetně velrybích a losích kostí. 

Naše další zastávka byla neplánovaná. Jeli jsme po úzké silnici a já se kochala fjordem, kolem něhož jsme projížděli a všimla si dvou lidí, kráčejících bosky po písečném ostrůvku. Napůl překvapeně a napůl nadšeně jsem křikla na Ondru, aby zastavil, a my tam mohli jít také. Naštěstí jsme akorát míjeli místo kde se dalo zaparkovat a my se vydali k vodě. Sundali jsme si boty, přebrodili první úsek cesty a dostali se na písčitý ostrůvek. Bylo nádherné počasí a my jsme z tohoto místa byli naprosto unešení. Vypadalo to, jako bychom kráčeli po bílých plážích v Karibiku, nikoliv daleko za polárním kruhem. Prostě krása pohledět. Takto jsme se procházeli asi hodinu a půl, než bylo načase se vrátit do Lofoten Links pro Leu.

Na recepci jsme dorazili o půl hodiny déle, než jsme původně byli s Leou domluveni. Naštěstí má Ondra norské číslo, takže jsme ji na naše zpoždění mohli včas upozornit. Lea k nám naskočila do auta a teď nás čekaly dvě a půl hodiny jízdy do městečka Reine a výšlap na horu Reinenbringen. Čím více jsme se blížili na západ Lofot, tím krásnější podívaná se před námi otevírala. Malé kouzelné vesničky s barevnými domky, azurové moře, jímž prostupovaly sluneční paprsky, mosty spojující jednotlivé ostrůvky, z nichž jsme se kochali překrásnými výhledy na letní Lofoty a všude kolem silnic postavené dřevěné konstrukce na sušení tresek. U jedné takovéto konstrukce jsme se na mé vyžádání zastavili, abych si je mohla vyfotit. Bohužel už byla většina ryb z konstrukcí sundaná, ale naštěstí je teď zdobily alespoň sušené rybí hlavy. Strašně to páchlo, ale co bych pro fotku neudělala. Jak jsme se dozvěděla již dříve, tak tyto sušené hlavy se posílají do Afriky, přesněji řečeno do Nigérie, kde se z nich vyrábí polévky. Samotná těla ryb se zavěšují na konstrukce již v únoru, kdy jsou vyloveny a v červnu se „sklízejí“. Následně je z toho Nory oblíbená a turisty hojně nakupovaná pochoutka, kterou je možno zakoupit v supermarketu za cca 150 NOK (našich asi 450 Kč). Možná se to zdá drahé, ale nesmíme zapomínat na to, že je Norsko nejdražší severskou zemí a pro Nory to zas tolik peněz není.

Projeli jsme dvěma dlouhými tunely se slovy „konečně tma“ a najednou jsme se propadli o 100 let zpátky. Před námi bylo městečko s mnoha červenými rybářskými domy rorbuer, jež byly postaveny na vysokých kůlech v moři a jen krajem se zachytávaly pevniny. Ondra nám vesele oznámil, že už jsme v Reine. Ach Bože, tohle přesně představovalo ty Lofoty, které jsem očekávala. Celý ten obraz byl prostoupen sluncem a propůjčoval tak městečku až jistou nadpozemskost. Zastavili jsme na místním „náměstí“ a hledali informace, kde by nám někdo popsal, jak se na známý výhled dostaneme. Bylo tam hned několik červených domků, v nich se nacházely různé obchůdky a restaurace pro turisty, ale informační centrum jsme neviděli nikde. Naštěstí jsme zahlédla domek s velkou cedulí Lofoten Adventure a usoudila jsem, že tam nám tuto informaci jistě sdělí. Zašla jsem do domku a zeptala se mladého instruktora na cestu. Dost mě překvapilo, jak nám vysvětloval, že musíme být opravdu opatrní, jelikož je to nebezpečné. Ale to nás od výšlapu opravdu ani trochu neodradilo!

Stáli jsme u začátku stezky na horu Reinenbringen a nevěřícně zírali na ceduli „NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“ na které bylo zavěšeno několik ochranných rukavic. Pro jistotu jsme si každý půjčil jeden pár rukavic a vyrazili jsme nahoru. Dle popisu cesty a upozorňujících tabulí na náročnost výšlapu jsem očekávala, že to bude o dost náročnější, než Svolvaaergeita ve Solvaeru, na které jsem byla ve svůj první volný den. Náročné to bylo, ale dalo se to zvládnut. Dokonce jsme si po cestě i povídali, což jsme na Svolvaergeitě nezvládli. A já stále očekávala, že to bude horší a horší. Kamenitá cesta se proměnila v kluzkou a neupravenou cestičku, na které jsme si museli opravdu dávat pozor, kam šlapeme, ale stále to nebylo ono. K mému překvapení jsem se ocitla na vrcholku Reinenrinen, který byl zalitý sluncem. Nebylo to tak strašné, jak jsem čekala, ale i tak jsem byla vyřízená. Plácla jsem sebou na první kámen a s otevřenou pusou se zahleděla před sebe. Byl to naprosto ohromující pohled! Slunce ozařovalo celý fjord s městečkem, kolem nějž zářilo azurové Norské moře. Připadala jsem si jako v nebi. Už chápu proč je tato vyhlídka popisována jako nejkrásnější na Lofotech. Nadšeně jsem pobíhala po vrcholku hory a snažila se tu krásu zachytit ve fotografiích, ale i kdybych se stokrát snažila, tak tam nikdy nebude zobrazena skutečnost. Z vrcholku bylo vidět také jezero vklíněné v horách hned pod námi. Bylo už půl deváté večer a mě čekalo ještě dvě a půl hodiny řízení zpět na náš ostrov Gimsoy. Za hodinku jsme byli dole, prošli krátkou stezku vedoucí po pobřeží k parkovišti, nasedli do auta a já zjistila, že jsem moc mrňavá a sedačka řidiče nejde zvednout. To byl trochu problém… normálně si v tomto případě dávám pod sebe polštářek, ale ten jsem po ruce neměla. Ondra řídil celý den a Lea brzy ráno odlétala, a jelikož jsem to slíbila, tak jsem svůj slib také hodlala dodržet. Narvala jsem si pod sebe svou bundu a efekt byl naštěstí dostačující. Vyrazili jsme z Reine a o půlnoci byli zpátky v Lofoten Links.